Ostatně v podsvětí tu téměř jste. Před třemi roky tu byla pekelná výheň způsobená plameny, nyní sem sotva pronikne slunce. Chlad a stín věčné temnoty na člověka dýchne čímsi hrozivým. Bizarní tvary křivolakých skalních stěn, často přirovnávané k různým postavám či zvířatům, působí jako němé bytosti, které přihlížejí naší plavbě.
Reportéři iDNES.cz měli unikátní možnost jako jedni z prvních projet se na lodičkách po Edmundově soutěsce v Českém Švýcarsku. Té, kterou před třemi lety poničil požár a která od té doby byla zavřená.
Nyní se v omezeném režimu opět otevírá návštěvníkům. Opravená, zčásti vykácená. Ale také pořád značně nedostupná. Kvůli bezpečnosti sem zpočátku pustí jen 50 lidí denně. Vstupné stojí 400 korun na osobu.
 |
„Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Tedy kdo si první koupí vstupenku v našem infocentru, ten se do soutěsek dostane. Nemůžeme sem pustit víc lidí. Zatím bude vstup jen s průvodcem,“ vysvětluje starostka Hřenska Kateřina Horáková (Soutěsky – věc veřejná, věc neprodejná). Počty návštěvníků chce obec postupně navyšovat, ale na 400 tisíc návštěvníků ročně – kolik jich chodilo před požárem – se soutěsky Kamenice stěží kdy zase dostanou.
Není divu. Místo totiž není zcela bezpečné. Třebaže odtud vytěžili 500 ohněm poničených stromů a odstranili desítky nestabilních balvanů hrozících zřícením. „Ty svahy pořád pracují. Vrstva, která je stabilizovala, ta odhořela a svahy lidově řečeno ztekutěly. I z bagatelních příčin by se mohly dát znovu do pohybu,“ vysvětluje mluvčí Národního parku České Švýcarsko Tomáš Salov.
GALERIE: Ničivý požár v Českém Švýcarsku |
Jak proplouváme korytem Kamenice, odhaluje se úroveň zkázy. Vršky skal jsou holé, sem tam prosvítá torzo osamoceného sežehlého stromu. Spousta kmenů, co popadala, nyní trouchniví u břehu. Nejde je odsud dostat.
„Za sucha takový kmen váží 4,5 tuny. Nacucaný vodou dvakrát tolik,“ popisuje strážník zdejší obecní policie Martin.
Dozor i z obýváku. České Švýcarsko sází po požáru na drony, piloti drží služby |
„Bacha na prsty,“ promluví poprvé doposud zamlklý převozník Antonín Podaný. Pramice se blíží k úzkému místu, kde mezi skálou a lodí je jen pár centimetrů. Tichý muž tuto práci dělá s přestávkami od roku 1993. Navzdory tomu, že převážet turisty vypadá jako jednoduchý džob, jde o koncert pohybů, podobný baletu.
„Nejdůležitější svaly nejsou bicepsy, ale břišáky. Všechno taháš tělem. A potom huba. Protože u toho musíš furt mluvit,“ usměje se Podaný. Spolucestující přikyvují.
Obnova lesa v přímém přenosu. V Českém Švýcarsku otevřeli vyhlídku u požářiště |
„Já, když jsem se k tomu bidlu jednou postavil, tak jsem se s tím rval jak debil. Zpocenej a mokrej od vody. A loď se furt točila na místě,“ uznává strážník Martin.
Blížíme se ke konci Edmundovy soutěsky. Hluboké kaňony s vysokými pískovcovými stěnami tu vytvářejí specifické mikroklima, kde se daří druhům, které by tu normálně neměly být.
Roste zde violka dvoukvětá, vranec jedlový nebo čípek objímavý, které jinak nacházíme v horských oblastech. V Kamenici loví drobné rybky ledňáček říční, občas lze zahlédnout poskakujícího konipase horského. Břehy obývá mlok skvrnitý. V Kamenici jako jediné české řece jsou lososi. A prý tu žije i vydra říční. Dokonce se tu objevil i bobr.
„Nerušíme je, ale hráze je tady stavět fakt nenecháme, to by bylo povodňové riziko,“ dosvědčuje Tomáš Salov.
Převozník otáčí pramici nazpět. Pramice klouže po lesklé hladině. Voda tu vždy byla hlavním modelujícím činitelem. Mořské dno vyzdvihlé do výše během milionů let prořezala do dnešních údolí. Technicky vzato jsme dnes na dně tehdejšího moře.
Muž obžalovaný za požár v Českém Švýcarsku zůstane na svobodě, potvrdil soud |
Ono celé České Švýcarsko je plné paradoxů: Už samotný jeho název. Dva švýcarští malíři z 18. století Adrian Zingg a Anton Graff působící v Drážďanech malovali zdejší krajinu, která jim připomínala jejich alpskou domovinu. A tak vznikl název Saské Švýcarsko. A abychom my Češi nebyli za Němci pozadu, hnedle jsme pojmenovali naši část České Švýcarsko.
Těžko domýšlet, co by oba švýcarští romantici malovali dnes, kdyby ke skalám či soutěskám museli projít uličkou hanby, jak se říká hlavní ulici v Hřensku, obří asijské tržnici plné sádrových trpaslíků.
Možná by nakonec uznali, že i ten německý důchodce, co si v Česku levně natankuje vůz, nají se a ještě výhodně pořídí oblečení, si nakonec tu cestu do národního parku najde.
