O Češích se říká, že jsou mistři škodolibé radosti. Neradují se z vlastních úspěchů, ale z potíží sousedů. Teď je škodolibost skoro na místě.
Předtím, než se Irové postavili na zadní, se zdálo, že české předsednictví Unie na počátku roku 2009 bude zastíněno. Podle Lisabonské smlouvy totiž už měl být zvolen prezident Unie, který by na sebe strhl veškerou pozornost.
Diplomati s pokleslými koutky říkali, že po silném francouzském předsednictví bude to české jen jakýsi ocásek. Teď je všechno jinak. Za půl roku bude potřeba opět lepit. A český premiér, ať už to bude kdokoli, se může stát ne na pět minut, ale na půl roku nejslavnějším evropským politikem. Ať už smlouvu zachrání, nebo potopí.
Zajímavé však je, že na rozdíl od Lecha Kaczynského či Václava Klause, kteří mají jasno, že je potřeba Lisabon zmařit, či Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho, kteří se předhánějí, aby mu dali umělé dýchání a srdeční masáž, je postoj české vlády rozporný.
Jeden časopis kvůli tomu karikoval Topolánka s klaunským nosem. Ne že by si ho mnohdy nezasloužil, ale tentokrát je váhání pochopitelnější než ideologická jednoznačnost.
Vládní ODS je schizofrenní. Premiér smlouvu podepisuje a jeho poslanci ji posílají k Ústavnímu soudu. Jenže jsou chvíle v životě člověka, kdy je schizofrenie přirozený stav duše. Proč?
Lisabonská smlouva je skutečně převlečená evropská ústava, kterou před třemi lety pohřbili francouzští a nizozemští voliči. Zejména němečtí a francouzští politici vymysleli dobrý trik. Ústavu přepíší do paragrafů, rituálně jí uříznou jedno ucho (ale pozor, žádné důležité orgány) a proženou ji parlamenty.
Zdvořilými, ale pádnými argumenty pak Angela Merkelová přesvědčila i ostatní vůdce sedmadvacítky, aby tento postup schválili. Byť někteří se skřípěním zubů. Frčelo se jako na drátkách. Leč Unie je všechno jiné než zglajchšaltovaný prostor, kde vládnou byrokrati, jak si ji představuje Václav Klaus. Řídí se sice heslem jednota v rozmanitosti, ale rozmanitost je psána asi stokrát silnějšími písmeny.
Tentokrát se ukázali rozmanitými Irové, kterým vadí jejich úplatná vláda, polští instalatéři a čeští umývači nádobí. Hlas voličů jednoho malého národa zmařil práci nejchytřejších diplomatů a nejmocnějších vládců kontinentu. Ti totiž po zpackané ústavě slavnostně slíbili, že stačí jedno ne a Lisabon neplatí.
Teď si rvou vlasy a nepřátelé evropského sjednocení a spolupráce, jako Klaus a Kaczynski, jásají. Obojaký postoj zdejší vlády se kupodivu ukazuje jako nikoliv šaškovský, ale uvážlivý.
Ano, smlouvu podepisujeme, neboť jsme si vědomi toho, že Unie musí pracovat efektivněji. Ale ptáme se, zda je legální, aby ji schválil jen parlament. Tím dáváme najevo starost o to, aby nová pravidla nepřijali občané Unie jako oktrojovaná a nebouřili se proti nim.
Aby se neprohloubila beztak hluboká propast mezi řadovými lidmi a politickou elitou. Huráoptimistická ústava byla pohřbena za tónů Beethovenovy Ódy na radost. Nepovedlo se ani spiknutí mocných, kteří se rozhodli přeskočit voliče Lisabonskou smlouvou.
V této situaci je postoj vlády, který vyjadřuje hledání a otázky, úctyhodný (byť jsme k tomu přišli jako slepí k houslím). Uvidíme, zda bude vláda schopna z toho vytěžit slávu, nebo upadne do ostudy.
- středa 2. července 2008
- 14
