„Tak jako jiné banky máme i my tlusté dveře a uložené cenné materiály, na rozdíl od finančních bank tady ale máme genetické zdroje,“ popisuje s nadšením vědec a předseda Rady genetických zdrojů rostlin Vojtěch Holubec.
Se snahou bezpečně uložit genetický materiál země se začalo už na počátku dvacátého století. Vědci po celém světě si začali uvědomovat, jak zásadní potenciál se ukrývá v tisícovkách odrůd především zemědělských plodin, které se lidstvu podařilo vypěstovat za víc jak deset tisíc let systematického zemědělství. Malý střípek z celosvětového bohatství se ukrývá v několika budovách po České republice. Nejvíce vzorků je právě v areálu Výzkumného ústavu rostlinné výroby na kraji Prahy.
„V celém národním programu máme 55 tisíc položek kulturních rostlin,“ popisuje Holubec. Z toho je v Ruzyni uloženo 45 tisíc semenných vzorků především obilnin ale také fazolí, hrachu, nebo pícnin.
„Když se dodávají vzorky, dostaneme 12 tisíc klíčivých semen,“ doplňuje Ludmila Papoušková, vedoucí skladu a dokumentace genetické banky. Stamiliony uložených semínek by vydaly na solidní sýpku. To je ale asi jediná podobnost, která se dá s průmyslovým skladováním obilí najít. V dalších bankách po celé republice jsou uloženy třeba vzorky brambor nebo ovocných stromů.
Celý národní program, který zaštiťuje uchovávání genetického fondu rostlin, zahrnuje šestnáct pracovišť a ministerstvo zemědělství na něj přispívá každoročně zhruba 35 miliony korun. Z toho jde sedm milionů přímo na zařízení v Ruzyni. Dotace pokrývá v průměru padesát procent nákladů. Zbytek si vědci musejí zajistit sami především z grantů, nebo z komerční činnosti.
Přes mohutné dveře procházíme do místnosti, kde se znatelně ochladí. Je to první z několika průchodů, které vedou k srdci celého pokladu. K obrovským mrazícím boxům, ve kterých se udržuje teplota mínus osmnáct stupňů Celsia. Stupně nebyly vybrány náhodně. Vycházejí z práce a zkušeností výzkumníků. Při vyšší teplotě by semena přežila kratší dobu, při nižší teplotě by jejich životnost zůstala stejná, každý stupínek mrazu ale stojí peníze, a proto je rozumné s chlazením zacházet šetrně.
Práce v osmnáctistupňovém mraze
Už při domlouvání reportáže jsme byli upozorněni, že triko a krátké trenýrky nejsou zrovna nejvhodnějším druhem oblečení na prohlídku. Jsme na zimu sice připraveni, venku už ale panuje jarní počasí a tak nás mráz přece jenom zarazí. Zaměstnanci jsou evidentně zvyklí. Mají oblečené zimní bundy, někteří nosí i čepice. Nejnepříjemnější je to prý přes léto, kdy musejí přebíhat mezi teplým vzduchem venku a konstantní zimou v bance.
„Nejhorší je, když se mi v rukavicích začnou potit ruce,“ popisuje Anna Prohasková, jedna ze dvou pracovníků, kteří mají ukládání vzorků na starost. V chladících boxech je v podstatě denně. Jedna návštěva v hlubokém mrazu trvá zhruba dvacet minut. Když je hodně práce, podívá se do něj za pracovní den i čtyřikrát.
Vzorky jsou vyskládány v plastových přepravkách, pečlivě uzavřeny ve sklenicích. Platí pravidlo, že pro každý vzorek musí být uschován přesný počet semen. Jeden druh se tak vejde do jedné skleničky, jiný potřebuje hned tři. Sklenic je v budově 90 tisíc. Přepravky jsou pečlivě vyrovnané vysoko do stropu na kovových rámech, které se dají pomocí kola posouvat po místnosti, tak jak je to obvyklé třeba v archivech knihoven.
„Mrazáků máme celkem deset,“ popisuje Papoušková. Tři z nich jsou zatím prázdné. Čekají na nové vzorky, které se neustále doplňují. „Nic se neubírá,“ říká s vysvětlením, že cílem je sesbírat a zachovat co největší rozmanitost. Stále je co přidávat. „Žádají se vzorky od ostatních genových bank, pořádají se i expedice,“ říká Papoušková. Pokud se někomu podaří vyšlechtit novou rostlinu, objeví se v bance také. Hlavním úkolem je vybudovat co nejširší paletu místních rostlin. Banku doplňují také zahraniční kultivary, které mají vztah k tuzemskému zemědělství a které především dokážou přežít na českých polích.
Spása před ničivými chorobami
„Genová banka by měla být složená z plodin, které jsou pro konkrétní zemi typické,“ říká Papoušková. I když se třeba na expedici sesbírají nové vzorky, nejdřív se musí otestovat, jestli v našich podmínkách vůbec přežijí, pokud ne, tak se do fondu nezařadí. Nemá to smysl.
Semena dokážou vydržet v mrazáku přes třicet let. I po tak dlouhé době jsou schopná na poli vyklíčit a přivést na svět novou generaci. Ta se pečlivě sklidí a znovu se uloží do mrazáků.
Banka ale není jen muzeum pro pár odborníků. Jde o důležitý zdroj materiálů pro šlechtitele a o případnou záchrannou brzdu, kdyby do zemědělství zasáhla ekologická katastrofa. „Plodiny na polích mají dnes podobný genetický základ. Pokud by přišla nějaká nečekaná choroba, rostliny zničí. Chybí jim genetická rozmanitost. Pak se sáhne do genové banky a hledají se nové rostliny odolné proti konkrétní chorobě,“ vysvětluje Papoušková. „A rezistence se najednou najde třeba mezi íránskými krajovými odrůdami. Rezistentní gen se pomocí křížení vnese do místní kulturní pšenice,“ doplňuje Holubec.
Všechny odrůdy jsou detailně popsané v katalogu odrůd zemědělských plodin. Vědci znají jejich vlastnosti a díky tomu je možné vyšlechtit nové rostliny s požadovanou odolností. To že většinu uložených odrůd dnes na poli nenajdete ještě neznamená, že jejich potomci nebudou běžnou součástí chleba v supermarketu třeba za padesát let.
Genová banka semena poskytuje šlechtitelům a výzkumníkům přes databázi GRIN. Zájemce prostě vloží položku do košíku jako v běžném e-shopu a pak jen čeká na schválení. „Zahrádkářům semena neposkytujeme,“ říká Papoušková. Takovou spotřebu by ústav pokrýt nedokázal. Pokud ale zájemce projde schvalovacím procesem, vzorky mu přijdou jednoduše poštou a zadarmo. „Co se týče počtu vzorků, celosvětově se pohybujeme kolem třicátého místa,“ říká Papoušková. Největší banky jsou v Číně, USA a Rusku.
Pohřebiště generací klasů
Z mrazáků přecházíme do místnosti, kde je mnohem tepleji a vzorky jsou tady ukryté v papírových krabicích. „Tohle je naše mrtvá sbírka,“ vysvětluje Holubec. Krabice jsou plné uschlých klasů. Z těch už se nové rostliny vypěstovat nedají. Význam mrtvé sbírky je ale pro živé vzorky klíčový.
V krabicích jsou uloženy klasy po jednotlivých sklizních. Každá generace tady má svého zástupce. Vědci díky nim poznají, jestli nové rostliny odpovídají těm starším. „Tohle je pšenice urartu, je to vlastně rodič kulturní pšenice, planý příbuzný druh,“ ukazuje nám Holubec klasy s drobnými semínky, které dnes rostou už jen na území úrodného půlměsíce. Postupně vytahuje z krabic další vzorky, které se liší velikostí, tvarem i barvou. „Jenom pšenic máme deset tisíc druhů,“ uzavírá.
Když odjíždíme, po poli za ústavem projíždí malý traktor. Práce se tady nezastaví. Ani nemůže. Většina vzorků, které banka hlídá, jsou unikáty. Daly by se nahradit jen těžko. V českém zemědělství se dnes běžně používá okolo patnácti odrůd pšenice. Tady jsou jich uloženy tisíce a každá z nich se jednou může hodit.
