Myšlenkami jsme se upnuli k budoucnosti
Václav Červenka s manželkou prožili tsunami přímo na pláži ostrova Phi Phi v Thajsku.
"Snažíme se na to myslet co nejméně. Myšlenkově jsme se upnuli k budoucnosti. Máme důvod. Teď jsme se dozvěděli, že v době, kdy jsme bojovali o život, náš syn v Austrálii zplodil dvojčátka. Jako by se příroda jistila...
V hlavě máme teď jiné myšlenky než mořské vlny. Myslím, že hlavně mojí ženě to hodně pomohlo. Najednou se zajímá o kočárky a ne o to, co bylo. Psychicky se zklidnila. A myslím, že to posílilo pouto mezi námi. Něčím jsme spolu prošli.
Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme se po všech těch hodinách znovu shledali. Nechceme se v tom už utápět. Známí už to slyšeli a nevyhledáváme lidi, kteří říkají: Tys to fakt zažil?! Ale nedávno jsme viděli dokument o Phi Phi a to nás zase vzalo."
Teď už myslím jen na to, jak pomoci
Vendula Svobodová byla s manželem a známými na Maledivách.
"Trochu to vybledlo. Zdá se mi, že to vybledlo i mezi lidmi s tím, jak z obrazovek zmizely záběry zničených míst. Ale zbavit se toho úplně nelze. Měla jsem - a myslím, že i můj muž - pár špatných snů. Byly to takové ty sny, kde už pracovala fantazie.
Byly o tom, co všechno se nám vlastně doopravdy mohlo stát. Ty sny byly také přiživeny tím, co se odehrálo v médiích, především v těch bulvárních. Poskytli jsme dva rozhovory, které se pořád točily dál a dál.
Ale bylo v tom i něco dobrého. Chci teď hledět dopředu, a ne dva měsíce dozadu. A tak jsem se snažila toho, co se o nás psalo, i využít pro svoji nadaci, protože postiženým lidem je třeba pomoci. Uspořádali jsme velký dobročinný koncert a celkově se Kapce naděje podařilo shromáždit už sedm milionů korun.
Vše jde na přístroje pro českou mobilní dětskou nemocnici s porodnickým oddělením v Galle na Srí Lance. Za Kapku naděje můžu slíbit, že peníze dojdou tam, kam mají. Jak říkám, neohlížím se zpět - tím, na co myslím teď, je pomoc."
Musím se tam ještě vrátit, abych to pochopila
Monika Mietlová byla se synem přímo na pobřeží Srí Lanky, jejich pokoj byl vyplaven.
"S nikým o tom nemluvím, ale Srí Lanku ještě nemám vnitřně ukončenou. Vím, že jsme měli obrovské štěstí. A tak hledám důvod, proč jsem tam byla a proč to tak dopadlo. Říkám si, že to je tím, že tady mám třeba nějakou práci, o které zatím nevím, a proto jsem neměla umřít zrovna tam.
Určitě tam pojedu znovu. Chci se tam vrátit, abych našla odpověď. Je to pořád čerstvé. Někdy mívám sny. Není to nic konkrétního, jen vidím špinavou vodu. První šok jsem musela překonat rychle. Když jsem se vrátila, ukradli mi psa. A tak jsem najednou musela začít myslet na úplně jiné věci. Naštěstí se mu podařilo po týdnu utéct a vrátit se domů."
Práce mi pomáhá zapomenout
Milan Brožik byl na ostrově Phi Phi a v Thajsku je dosud.
"Pomalu to přebolívá, začínáme zase žít. Uklízíme vesnici, pláže. Stále něco budujeme, práce nám všem pomáhá. Pořád cítím velký šok a zároveň taky malou radost, že jsem přežil.
Po tsunami jsem byl psychicky úplně na dně. Nejstrašnější nebyla vlna, která mne smetla i s molem, ale to, co přišlo potom. Všude byli mrtví a zmrzačení lidé, mnoho z nich vykrvácelo, protože pomoc se na ostrov dostala pozdě.
Třináct dnů jsem vůbec nemohl jíst. Chtěl jsem odjet, ztratil jsem tu moc přátel. Pak jsem ale uviděl ty, kteří zůstali. Každá thajská rodina o někoho přišla. Těžko jsem mohl odjet domů a žít si v pohodě a vrátit se zase na podzim.
Hned po tsunami mi volali přátelé z Chrudimi a Kunratic, zorganizovali sbírku, díky které jsme mohli pro thajské přátele postavit dvě lodě, které jim už vydělávají peníze. Momentálně doděláváme další dvě lodě, a pokud budou peníze, rád bych postavil ještě další dvě nebo tři."
Stačí vidět řeku a sny se mi vracejí
Marie Rudolfová byla s manželem v jižním Thajsku, kde vlna zničila bungalov, v němž právě byli.
"Stále nemůžu uvěřit, že jsme z toho vyvázli. Právě nedávno jsem se dívala na nesestříhaný filmový materiál, který několik dnů po katastrofě vysílali v televizi. Jsou tam záběry přímo z našeho bungalovu. Je neuvěřitelné, že nás to nezabilo.
Občas se nám o tom zdá. Stačí drobný impulz. Třeba jsem se dívala na pořad, ve kterém tekla řeka. Cestování je naše veliká radost, sjezdili jsme kus světa a přemýšlíme o další cestě. Moře jsem milovala, ale teď ho vidět už nechci. Plánujeme Ameriku.
Myslím, že asi daleko citlivěji než jiní lidé sleduju postižené země a myslím na ně. Přála bych si, aby pomoc, kterou dostávají, byla účelně využita. Ale bojím se, že to nadace nedokážou uhlídat."
Za rok tam jedeme znovu: abychom se z toho dostali
Blanka Pešková prožila tsunami s rodinou v Thajsku.
"Samozřejmě, že na to nikdy nezapomenu. Mladší dcera měla noční můry. V hlavě to máme a mít to tam budeme už vždycky. Jistě, každý se ptal, jak to probíhalo, co jsme cítili. A mě to ani neotravovalo, doktoři nám tehdy řekli, že o tom máme mluvit, aby to z nás šlo ven.
Nakonec si myslím, že nám to pomohlo. Zjistila jsem několik věcí. Teď s odstupem vidím, jak katastrofa naši rodinu stmelila. A také jsem si uvědomila, že když jsme se vrátili domů, museli jsme začít zase normálně žít. Život nás zase vtáhl do běžných problémů, museli jsme se přizpůsobit.
Teď už také chápu, že musíme žít s vědomím, že dneska tu jsme a zítra tu být nemusíme. Nikdo neví, co ho čeká a co se může stát. O Vánocích se tam chci znovu vrátit. Přímo na ostrov Pchúket.
Chci tam. Věřím, že podruhé se nám to stát nemůže. Je to asi nejlepší cesta, jak se z toho dostat. Může se stát, že nás tam budou přepadat strachy a úzkosti, ale chceme to překlenout."
