Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice v prosinci 1967

Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice v prosinci 1967 | foto: ČTK

Češi zakotvili na Slovensku kvůli bytům, práci i válce. Dnes jich ubývá

  • 300
Zaslechnout v Česku slovenštinu není žádná vzácnost, zato opačným směrem se vydává nesrovnatelně méně lidí. K výročí dvaceti pěti let od rozpadu Československa přinášíme příběhy několika Čechů, kteří právě tuto cestu zvolili. Ať už kvůli práci, vidině volného bytu, nebo „vyšší moci“.

Jiří Vodrážka jaderný inženýr (79 let)

Na Slovensko jsem se přestěhoval v listopadu 1966, kdy jsme spolu se ženou začali pracovat v Jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice. Byla to první československá jaderná elektrárna, která se tehdy teprve budovala. Přišli jsme sem pracovat, protože nám nabídli byt, na který bychom třeba v Praze čekali bůhvíjak dlouho. Elektrárna pak měla velký zájem o práci mojí ženy, která studovala na Fakultě technické a jaderné fyziky v Praze a věnovala se měření ionizujícího záření. Já jsem také studoval jaderné inženýrství a oba jsme měli zajímavou práci v pražských výzkumných ústavech. Přesto jsme si řekli, že všude žijí dobří i špatní lidé, pracovití i líní, inteligentní i hloupí, a tak jsme na nabídku práce v trnavském regionu kývli.

Výročí rozpadu Československa

Oba jsme se narodili v roce 1938, a vyrůstali jsme proto v době, kdy jsme byli upřímně přesvědčení, že Češi a Slováci jsou zkrátka dvě větve jednoho bratrského národa. Byli jsme hrdí na to, že jsme Čechoslováci. Liptov nebo Pováží pro nás byly součástí vlasti stejně jako Chodsko, Polabí nebo Haná. Spolu se Slováky jsme studovali a byli to naši přátelé. Mnozí vrstevníci z Čech si našli partnery a přiženili se na Slovensko.

A ani v práci na „atomce“ jsem mezi Slováky nikdy neměl pocit odlišnosti kvůli tomu, že jsem Čech. Pracovní věci jsem se sice musel postupně naučit psát ve slovenštině, ale vždy jsem hovořil česky a všichni mi rozuměli. V Jaslovských Bohunicích jsem pracoval do roku 2003, kdy jsem definitivně odešel do důchodu.

Když se po roce 1968 Československo formálně změnilo na federativní republiku, zavedlo se pro každého občana ČSSR dvojité občanství. Byl jednak občanem Československa a jednak České socialistické republiky anebo Slovenské socialistické republiky. Když se v roce 1992 námi zvolení představitelé dohodli na rozdělení naší společné vlasti, musel si každý z nás do konce roku 1993 rozhodnout, jakou část si vybere za svou novou vlast. Já jsem si ponechal občanství České republiky, a tak žiju na Slovensku jako cizinec. Do Česka už se pravděpodobně nevrátím, protože už není kam, a navíc jsou naše děti doma na Slovensku.

Jiří Výborný novinář a tajemník Českého spolku Bratislava

Na Slovensko jsem přišel po ukončení vysoké školy a využil jsem příležitost. Manželka je Slovenka a silnou motivací tehdy bylo získání bytu. V té době se ve velkém stavěla Petržalka, takže výhled na vlastní bydlení tady byl bližší než v Brně, kde jsem původně měl začínat pracovní kariéru.

Po rozdělení jsem osobně patřil k těm, kdo museli řešit náhlou ztrátu zaměstnání ve zrušené federální instituci. Také jsme měli malé děti, takže na prvním místě byla rodina.

Osobně si myslím, že ti, co k sobě měli už před rozdělením blízko, k sobě mají blízko i dnes. Překvapuje mě, že se stále střetávám s povídačkami o tom, jak se Češi snažili ze Slovenska vytvořit kolonii, ať už za první republiky anebo v dobách socialismu. Jsou tady skupiny, které podporují vzájemnou nevraživost, což podporují média v honbách za senzacemi. Mám pocit, že většina národa na obou stranách si umí sama spočítat, o co jsme přišli a kolik jsme získali. Nejlépe je to vidět na tom, jak jsou Slováci přijímáni v Česku a jak se jim tam daří.

Pavel Dvořák historik a spisovatel (80 let)

Na Slovensko jsme se přestěhovali v zimě 1939/1940. Ničemu jsem nerozuměl, byl jsem dítě a nebyly mi ani tři roky. Až později jsem doma slyšel, za jakých dramatických okolností nás Němci vyhnali ze Sudet, kde jsme do té doby žili. Otec byl „škodovák“, Škodovka ho poslala do Sudet, do Teplic. Potom ho přeložili do Košic, ale odtamtud ho vyhnal Horthy (maďarský politik, který byl spojencem nacistického Německa, Maďarsko v roce 1938 obsadilo jižní oblasti Slovenska, pozn. red.).

Otec odešel do Prešova a potom do Bratislavy, kam jsme za ním přijeli všichni tři - maminka, bratr a já. Na Slovensku jsme už potom zůstali. Za vše mohla válka, která se nikoho na nic neptala. Válka byla mojí motivací, proč jsem na Slovensku, pokud bych to tak mohl nazvat.

Vztahy Slováků a Čechů jsou nyní výborné. Myslím si, že tak trochu je to důsledek rozpadu federace. Mezi Slováky a Čechy se jakoby rozšířil pocit jisté viny, který kompenzujeme laskavostí a vstřícností. Možná se ale mýlím. Kdo může říct, jací bychom byli, kdybychom zůstali žít ve společném Československu? A to je moje hodnocení: Při dělení se nás nikdo na nic neptal. Hodnotit to dnes, to je čisté čarování.

Češi na Slovensku Velká vlna po roce 1918, dnes zhruba 36 tisíc

Češi na Slovensko přicházeli zejména po roce 1918, kdy dorazila velká vlna učitelů, úředníků nebo lékařů. „Nahrazovali Maďary i jiné menšiny, které odešly. Odborníci zakládali třeba Slovenskou akademii věd nebo vysoké školy a fabriky. Byli to čeští experti, kteří tam přicházeli a zůstávali,“ řekla iDNES.cz Helena Nosková z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

„V roce 1939 se museli vrátit zpátky do Čech, kromě těch, kteří tam získali domovské právo, anebo se stali nepostradatelnými odborníky. Takovým mohl být asfaltér v Žilině, který uměl jako jediný pustit válec. Byli to i lékaři nebo hodinář, který uměl natáhnout věžové hodiny,“ dodala historička a etnoložka.

Další větší přesun Čechů na Slovensko nastal po roce 1945. Byli to například právníci, kteří měli na starost sjednocování československého práva se sovětským. Do východní části země se stěhovaly také některé instituce, například do Žiliny přešla z Prahy celá Vysoká škola dopravní i s kantory. Pokud lidé přišli s rodinou, měli nárok na byt. Znatelný odliv Čechů začal až po roce 1989.

„Dnes žije na Slovensku asi 30 000 Čechů, což je proti 190 000 Slováků v Česku docela zanedbatelná skupina. Hodně Slováků chodí studovat k nám, ale téměř žádní Češi nechtějí studovat na Slovensku. Úroveň vysokých škol až na výjimky, jako je konzervatoř, AMU nebo katedry psychologie, je nižší než v Česku. Navíc nejsou uznávané v zahraničí,“ upozornila Nosková. 

Sdružují se starousedlíci, nově příchozí nemají o spolky zájem

Podle Slovenského statistického úřadu se k české národnosti přihlásilo při sčítání v roce 2011 přesně 30 367 lidí. V minulém roce jejich počet mírně vzrostl na 36 153. Dlouhodobě ale Čechů na Slovensku ubývá, před rokem 1992 jich tam žilo přes 52 000 lidí. 

Menší část Čechů je sdružená ve spolcích, z nichž je aktivních přibližně deset. „Většinu našich členů tvoří lidé, kteří na Slovensko přišli z pracovních nebo osobních důvodů po válce,“ řekl iDNES.cz tajemník Českého spolku Bratislava Jiří Výborný.

„O českých občanech, kteří na Slovensko přijeli po rozdělení země, mnoho nevíme, jelikož tito nově příchozí se ani za krajany nepovažují a dříve nebo později se stejně vrátí do vlasti. Navíc lidé ve středním věku jsou plně zaneprázdněni prací a rodinou, takže o nějaký krajanský spolek ani nemají zájem,“ doplnil.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video