Jak se tak malý člověk dostane k tak velké funkci?
(Smích) Směju se jen tomu přirovnání... Ale bylo to tak: V roce 1995 se v této zemi se zdravotnictvím přestalo cokoli dělat, jen se přidávaly peníze, a tím se problémy kamuflovaly. Na ministerstvu to bylo horší a horší, příšerná fluktuace, a tak skupinky, které chtěly něco opravdu dělat, vznikaly paralelně mimo. Jedné takové jsem se po zániku Zdravotnických novin chytil, byl v ní i Tomáš Julínek. Když se stal ministrem, zavolal mi. Za týden jsem se rozhodl. Jediné, čeho jsem se bál, bylo, že nebudu mít čas na rodinu. Což se taky potvrdilo.
Proč jste se smál tomu přirovnání? Sami se tak přece prezentujete i ve zdravotnické příručce k reformě: malý Tomáš a velký Tomáš.
Smál jsem se tomu velkému postu. Ministerstvo je nesmyslně zbožšťováno. Zatímco my chceme udělat ten úřad menší a menší, lidi nám píší jako prezidentské instanci a chtějí řešit problémy, které by měli řešit jejich lékaři a jejich zdravotní pojišťovny. Je tu vážně rušno.
Jako vždycky, to přece jako bývalý novinář víte. Teď jste přešel k politikům. Překvapilo vás něco na tom druhém břehu?
Zpětně vidím, že jako novinář jsem se často spokojil s nějakou tezí a začal ji šířit, aniž jsem vždy šel do hloubky. Jako novináři míváme své favority, které vykreslujeme v dobrém světle, a proti nim stojí ti, kterým a priori nevěříme. To jsem si uvědomil u kauzy odvolání profesora Klenera z čela Ústavu hematologie a krevní transfuze. Když je někdo slovutný profesor, respektovaný člověk, úplně jsem si představil, že bych ve Zdravotnických novinách stál na jeho straně. A asi bych opomněl, že taková osobnost ještě nemusí být nutně dobrým manažerem a že jen hájí svou pravdu.
Jako vy teď hájíte svého šéfa.
Jasně, pracuju pro ministra, vidím to jeho očima, ale určitě mám víc informací. Nebo už prostě jsem, jak říkáte, na tom druhém břehu.
Ty postavičky ve zdravotnické příručce jste vymyslel vy?
Ne, to byl někdo od ministra, má hodně přátel mezi architekty a výtvarníky. Já ji pouze sepsal. Ale k těm postavičkám: lidi si nás pletou...
Cože? Pletou si malého s velkým?
Opakovaně se mi stalo to, co minulý týden. Na ulici mě zastavil starší muž a řekl: „Ha, pane ministře, poznal jsem vás.“ Já na to, že ministr je ten vyšší. A on, že to nevadí, a pokračoval. Je to tím, že televize je ke mně milosrdná a zabírá mě třeba jen od pasu nahoru a to vám pak ty dvě plešaté a ušaté hlavy splynou a nevšimnete si, že jeden z nich je víc jako vajíčko - mně totiž říkají pan Vajíčko. Lidi už politiky neberou tak vážně jako v 90. letech, a tak jim s Tomem trošku splýváme. A já pak trochu slízávám smetanu.
Komplikuje vám vaše vizáž práci?
Paradoxně je to spíš výhoda. Nevýhoda je to pro první dojem, i v ODS lidi koukali, co to má znamenat, protože pod mluvčím si každý představuje upraveného mladého muže či hezkou mladou dámu. Ale jsem nezaměnitelný, to je výhoda.
Dokáže vás ještě něco ranit, třeba nějaký posměšek v diskusi na chatu?
Celý život jsem zvyklý, že vzbuzuji pozornost. Když jdu se svou ženou, která je taky malá, tak tuplem, když přijedou známí z Kolína, kteří mají i malé děti, a jdeme všichni spolu, tak to je teprve haló. Někdy je onou pozorností pouhé čumění, někdy jsou lidé nepříjemní. Před iks lety na mne na Václaváku dvě dámy starého řemesla volaly: „Pojď si, prcku, za...“ To mi hodně vadilo, ale teď, co jsem na ministerstvu, se to otočilo. Já například občas na sídlišti parkuju tam, kde nemám, protože to není vyřešené, a každou chvíli přijela policie se slovy: „Víme, že je to hloupost, ale když vás někdo udá, přijet musíme.“ Co mám funkci na ministerstvu, tak mě nikdo neudal. Což není moc hezká vizitka o nás.
Ten váš handicap, co to vlastně je?
Malý vzrůst, ale způsobený nikoli nedostatkem růstového hormonu, což je dnes léčitelné, ale poruchou vývoje kostí či kostních chrupavek. Je to jedna z forem kostní dysplazie, ale u mě se neví, jaká přesně. Jsme nesouměrní, máme velké tělo, ale malé končetiny. Spoustu takových lidí najdete na starých slavných obrazech.
Je to vrozené?
Ano, ale takové dítě se může narodit komukoli zdravému, můj otec hrál basketbal. Ale já už dál nesu riziko, že mé dítě by bylo postižené. Moje žena má podobnou diagnózu, proto jsme se rozhodli dítě adoptovat. Synovi je dnes šest a půl roku, má taky postižení, i když trochu jiné, a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v našem životě. Spousta handicapovaných dětí je tak fantastická, a přitom je nikdo nechce.
Měl jste těžké dětství?
Neřekl bych. Byl jsem hodně v ústavech, ale měl jsem jistotu, že ten domov mám. Taky jsem byl vždycky šašek, lidi se smáli a bavili. Párkrát v životě mě to zamrzelo, ale většinou šlo o nějakou holku, protože kluk má být větší.
A teď doma jste?
Ano, měřím 139 centimetrů a moje žena asi 128.
Založil jste pro lidi malého vzrůstu sdružení Paleček, ten název je z Hrubínovy pohádky?
Ne, ne, královským rádcem Václava IV. byl jistý Paleček, který měl podobné postižení. A na španělském královském dvoře v době jeho rozkvětu žilo čtyřicet takových lidí. Chtěl jsem tím názvem říct, že tito lidé tu byli a zastávali i důležité funkce.
Musíte podstupovat nějakou stálou léčbu?
U malých dětí je nutné hlídat hlavně chůzi a vůbec ortopedické problémy, pak se dlouho neděje nic a láme se to zase po třicítce, kdy přicházejí problémy s páteří, někdy je nutná operace kvůli riziku ochrnutí a je také těžší udržet si váhu. V tomto směru jsem odstrašující případ.
Zajímá mne, zda máte spočítané, kolik vás bude léčba stát po zavedení poplatků. Neboli jaký bič jste si sám na sebe upletl.
To není tak náročné, bič jsem si na sebe upletl v té své nadváze a měl bych ji řešit dřív, než spadnu do nějakého vážného problému. Poplatků za vyšetření a za léčbu se nebojím, a kdyby na to došlo, určitě bych měl kam sáhnout a co oželet, abych to mohl dát na zdraví.
Co jiného byste mi taky mohl říct jako spoluautor reformy. Líbí se vám na ní skutečně všechno?
Nevím, co bych dělal jinak, politický koridor je úzký. Osobně bych se nebránil, aby byla ještě o něco přísnější. Platíme, kdykoli projdeme bankou či hypermarketem, ale když jde o zdraví, připadá nám to divné.
Přece jen mě trochu překvapujete - to proto, že zdravotně postižení bývají hodně sociálně založení.
Ano, bojí se o své jistoty, kvůli závisti se bojí si k důchodu třeba ještě něco přivydělávat. Náš systém je ve skutečnosti až příliš přátelský a vede lidi k pasivitě.
Vyjmenuji vám teď pár obav, které slyším kolem. Tak předně: lidé celý život odváděli peníze na zdravotnictví a teď budou ještě doplácet.
Ale oni si tu zdravotní péči nepředpláceli, ty peníze už tu dávno nejsou. Možná jim to jen může připadat nespravedlivé, ale dřív nebyly zdaleka takové služby, léky a přístroje jako teď. Dožíváme se vyššího věku a to všechno něco stojí. Poplatky jsou tu proto, abychom toho bohapustě nezneužívali.
Nám dvěma ten třicetikorunový poplatek za návštěvu lékaře může připadat zanedbatelný, ale jsou lidé, kteří splachují odpadní vodou z kuchyně, aby ušetřili. Neodradí je to od návštěvy lékaře?
To riziko hrozí jenom teoreticky, na Slovensku nevyhledalo kvůli poplatku lékaře jedno a půl procenta lidí, což je pod hranicí statistické chyby. A hlavně, lidé v hmotné nouzi poplatky platit nebudou.
Moment, nemluvím jen o lidech v hmotné nouzi. Mluvím o těch, kteří se prostě jen bojí ledna, kdy se zdraží skoro všechno, a šetří, kde se dá.
Nezapomeňte, že tu nově bude limit, kolik smíte ročně zaplatit, a to pět tisíc korun. Jsou lidé, kteří dnes platí vysoké sumy, 200 tisíc lidí zaplatí čtyři a půl tisíce ročně jen za léky, dvě třetiny z nich jsou důchodci, někteří vydají i patnáct tisíc ročně. Když ten limit rozpočítáte, vyjde vám maximum 417 korun měsíčně. Co zaplatíte nad tuto částku, to se vám vrátí. Ano, uznávám, změna k horšímu to bude pro lidi, kteří nemají moc peněz, ale zároveň nejsou natolik nemocní, aby využili výhod limitu. Neumím mít pro všechny uspokojivou odpověď.
Mluvíte o zneužívání zdravotní péče, ale znáte osobně někoho takového? Já znám naopak mnohem víc lidí, kteří na své zdraví nedbají a k lékaři jdou pozdě, kdy už všechno stojí víc. A ty těmi poplatky nijak nemotivujete.
Motivace bude druhá část naší reformy, kdy si lidé budou moci vybírat různé plány zdravotních pojišťoven podle toho, jak jsou nemocní a jak se o sebe starají. Poplatky jsou jen startovní výstřel.
A já od něj budu automaticky očekávat i lepší služby: v chování zdravotníků, nemocničním jídle. Vy jste kdesi řekl, že doufáte, že to tak bude. Není to málo, doufat?
Není, ono „doufám“ znamenalo, že věřím, že se lidi ozvou a budou se toho u svého lékaře dožadovat. Automatický a bezplatný nárok je vedl k tomu, že mlčeli.
V příručce radíte lidem, jak mají zdravě žít. S dovolením si vás teď z vašeho životního stylu vyzkouším, abych věděla, zda nekážete vodu a nepijete víno. Kdy jste byl naposledy na preventivní prohlídce?
Předem přiznávám, že můj životní styl je ostudný, v tomto je ministr mnohem důvěryhodnější. Mám dobrých dvacet kilo nadváhy a uvažuju, že od ledna s tím začnu něco dělat. Pohyb je můj největší hřích, celý život jsem strašně pohodlný a je to i povahou redakční práce vsedě. Nepamatuju si, kdy jsem byl na té prohlídce, i když počkejte, myslím, že to bylo někdy před rokem a půl.
Vezměme to podle tabulky ve vaší příručce. Zdravé aktivity: rozcvička denně pět minut...
Ne, ale denně se snažím rozhýbat, i když rozcvička je to jen napůl.
Procházka?
Jednou až dvakrát týdně, ale strašně málo.
Plavání, kolo?
Dělal jsem, teď nic z toho.
Spánek?
Přes týden málo, ale o víkendu to doženu.
Četba knih a dobrý sex?
Nevím, co by k tomu druhému řekla moje žena, ale není to tak špatné. To první špatné je, nestíhám.
A teď nezdravé aktivity: bezcílné válení...
Tak to ne, nemám kdy.
Sledování televize, z toho většina naprosté hlouposti?
Teď už si vybírám, ale něco tam bude.
Počítač?
Pořád.
Jízda autem?
Nejezdím ničím jiným, taky špatný.
Přejídání?
Tak to jistě ano, chodím i do fastfoodů, a mám je dokonce velmi rád. Když jsem v hypermarketu, tak jak se blížím k pokladně, dávám do vozíku všechno možné, co vidím kolem. Hřeším se sladkým, to je ještě větší problém než přejídání.
Na kolik vás ty hříchy vyjdou?
Kdybych dal dohromady všechno, co nemusím, tedy sušenky a různé čokolády nebo vypečené kachničky, tak bych si vydělal na všechny zdravotní prohlídky. Klidně řeknu, že jsou to tři tisíce korun měsíčně.
Když vás tak poslouchám, nebude ten zdravý život trochu nuda?
To určitě ne. Až začnu jezdit na kole se synem, bude to naopak zábavnější. Vždyť já byl skoro sportovec.
Tomáš Cikrt
Narodil se 9. května 1969 v Pardubicích.Po vzoru otce se chtěl stát lékařem, ale místo medicíny mu vyšla farmacie, již vystudoval v Bratislavě.
Působil jako redaktor a pak šéfredaktor Zdravotnických novin.
Založil občanské sdružení Paleček – společnost lidí malého vzrůstu.
Je ženatý, s manželkou adoptovali syna.
