Čarodějnické a kouzelnické procesy, které se odehrály od první poloviny 15. do druhé poloviny 18. století v Evropě a v evropských koloniích v Americe, jak Kreuz uvádí, si podle výsledků současného bádání vyžádaly přibližně padesát až šedesát tisíc přímých obětí.
Mezi těmito obětmi převažovaly ve většině evropských zemí ženy. Více než polovina z uvedeného počtu obětí připadá na území současného Německa a německy mluvících zemí. Co se týče českých zemí, první popravenou obětí byla příslušnice chudiny.
Doc. PhDr. Petr Kreuz, Dr.
 |
Kouzelnická panika
První případy kouzelnictví se v Čechách odehrály v období od konce 15. do 20. let 16. století v Praze, tedy v jagellonské době. Tyto první procesy s domnělými pachateli škodlivé magie a kouzelnictví skončily často jejich odsouzením, a to někdy dokonce i k trestu smrti.
Právě v roce 1498 se v Praze udála kouzelnická panika, při které bylo upáleno pět žen.
„Kouzelnictví jakožto trestněprávní delikt tak postupně od přelomu 15. a 16. století vstoupilo do každodennosti českých měst a její součástí zůstalo až do první poloviny 18. století,“ uvádí Kreuz s tím, že k dekriminalizaci deliktu magie, ať už ve formě démonického čarodějnictví či kouzelnictví, došlo roku 1768 za dob vládnutí Marie Terezie.
Delikt čarodějnictví se v českých zemích dále odehrával zhruba od druhé poloviny 16. století, ve větším rozsahu pak v době pobělohorské.
V roce 1598 Mikuláš z Bubna ve východočeském poddanském městě Žamberku pro kouzelnictví nechal popravit 21 žen.
Upalujeme, abychom nabrali ovečky. Studie vysvětluje čarodějnické procesy |
První vrchol pronásledování čarodějnic nastal v poslední třetině 16. a v prvních dvou desetiletích 17. století, ačkoli i zde se podle Kreuze setkáváme převážně s individuálními případy. Druhá a výraznější fáze pronásledování pachatelů deliktu magie v českých zemích nastala v poslední čtvrtině 17. století.
„Většina případů pronásledování v tomto období navazovala na předchozí vývoj – šlo tedy o individuální procesy s pachateli deliktu magie,“ popisuje Kreuz. Z toho se vymykají severomoravské čarodějnické procesy z let 1678–1696, které měly masový charakter a vyžádaly si značně vysoký počet obětí a osoby souzené v těchto procesech nebyly už obviněny jen ze škodlivých kouzel, ale především ze „superzločinu“ čarodějnictví,“ popisuje Kreuz.
Největší procesy na Nymbursku
Zajímavou kapitolou v dějinách čarodějnictví jsou kouzelnické procesy z počátku 17. století, konkrétně z let 1602–1617. „Měřeno počtem obětí, šlo o třetí největší kouzelnický/čarodějnický proces na etnicky českém území českých zemí a druhý největší proces v Čechách vůbec,“ přibližuje Kreuz s tím, že stíháno bylo celkem dvacet osob, z toho tři ženy. Popravili polovinu obviněných, z toho však pouze jednu ženu.
„Nejčastějším zjištěným způsobem popravy bylo, překvapivě, stětí mečem,“ nastínil Kreuz. Objevily se však i mnohem drastičtější způsoby – například vystřevení, zostřené upálení, zostřené zahrabání zaživa a lámání kolem s následným vpletením do kola.
Tyto procesy s sebou přinesly také fáze intenzivního pronásledování domnělých pachatelů a pachatelek. Mezi popravenými převažovali příslušníci městské chudiny, většinou poddaní Henyka z Valdštejna a Jana Albrechta Křineckého z Ronova.
Rehabilitace obětíNěkteré evropské země přistupují k rehabilitaci čarodějnických procesů. Například Katalánský parlament na konci ledna 2022 schválil rezoluci, která rehabilituje ženy, jež byly v minulosti odsouzeny za čarodějnictví a popraveny. Zpětné omilostnění se dotklo více než 700 z nich, které byly v 15. až 18. století obviněny z čarodějnictví a následně zabity. Podobný krok jako Katalánsko udělala ve Španělsku i autonomní oblast Navarra. Ve Skotsku se občanská iniciativa, která získala podporu Skotské národní strany, snaží prosadit zákon, který by lidi odsouzené za čarodějnictví rehabilitoval. V roce 2008 po 226 letech ve Švýcarsku rehabilitovali údajně poslední odsouzenou evropskou čarodějnici Annu Göldiovou. |
Právě příslušník panského stavu a luterán Henyk z Valdštejna byl jedním z hlavních aktérů těchto procesů. V době druhé fáze procesů zastával Henyk úřad hejtmana Boleslavského kraje. V letech 1616–1617, tedy v závěrečné fázi procesů, byl vyšetřován a posléze potrestán vysokým peněžitým trestem pro vydání historického spisu proticísařského obsahu a pro vraždu tiskaře, u něhož si dal tento spis vytisknout.
Hlavní příčinou procesů na Nymbursku byl podle Kreuze zřejmě krizový stav české společnosti, kdy lidé reagovali na běžné formy pověrečných praktik a lidové magie podstatně citlivěji než dříve, a to právě formou zostřujících se trestních postihů.
Jedním ze stíhaných byl poddaný komorního panství Poděbrady Jan Mandelík Nežerka, sedlák ze vsi Budiměřice u Nymburka. Ten byl v letech 1606–1617 Henykem z Valdštejna neúspěšně pronásledován jako údajný vůdce skupiny kouzelníků. Přestože Nežerka musel nařčením vzdorovat zhruba jedenáct let, nakonec si dokázal zachránit nejen život, ale také majetek.
Dětský proces a vyvolávání démonů
Kreuz se také podrobně zabýval případem údajného vyvolávání ďábla v jezuitské škole na Malé Straně, který se odehrál roku 1644 a je označován jako dětský čarodějnický proces. Vyšetřováno bylo celkem devatenáct chlapců z Prahy ve věku od osmi do sedmnácti let.
Kouzelnické a čarodějnické procesy v českých zemích a v EvropěPublikace je věnována kouzelnickým a čarodějnickým procesům v českých zemích a v některých oblastech střední Evropy od sklonku 15. do 2. poloviny 18. století. V rozsáhlé úvodní kapitole podává autor podrobný přehled dosavadního bádání a kriticky se vyrovnává s jeho výsledky. Následuje přehled a charakteristika nejvýznamnějších pramenů ke studiu dějin kouzelnických a čarodějnických procesů v českých zemích. Zvláštní pozornost je věnována vývoji právních norem upravujících postih deliktu magie (kouzelnictví a čarodějnictví) v českých zemích od středověku do tereziánské epochy. V dalších kapitolách jsou analyzovány vybrané významné kouzelnické a čarodějnické procesy v českých zemích.  Kniha Kouzelnické a čarodějnické procesy v českých zemích a v Evropě. |
Případ vyšetřovala speciálně ustavená čtyřčlenná komise složená z právníků, pravděpodobně dvou etnických Němců a dvou Čechů. „O průběh a výsledky vyšetřování se osobně zajímal císař Ferdinand III., jenž také v srpnu 1644 schválil závěrečnou zprávu komise, která mu byla v červenci téhož roku předložena,“ popsal Kreuz.
Prvním vyšetřovaným se tehdy stal třináctiletý sirotek Kašpar Klein, jenž prováděl zaklínání čerta, které se údajně naučil od staršího chlapce: „Rituál byl vcelku jednoduchý: do všech rohů místnosti udělal třikrát znamení kříže a při tom říkal: ‚Komm, Teufel!‘ “ nastínil Kreuz. Při prvním pokusu se Kleinovi údajně zjevil čert, který nemluvil a jenom skákal. Když ho Klein pokropil svěcenou vodou, zmizel.
„Při dalších pokusech se mu prý čert zjevil též v podobě člověka, slepice a kočky. Za pobytu ve škole k němu údajně čert přišel v podobě panny porostlé po celém těle vlasy, na níž se Klein pak položil a milostně se s ní vzrušoval,“ vysvětluje Kreuz s tím, že výpověď Kašpara Kleina si často odporovala, a tak byla považována za nedůvěryhodnou.
Ustavená komise došla posléze k závěru, že se vyšetřovaní chlapci navzdory zaklínání nedostali do přímého kontaktu s ďáblem. „V důsledku toho se komise vyjádřila zcela odmítavě také k možnosti jejich případného paktu s ďáblem. Stejně tak odmítla podrobení kteréhokoli z vyšetřovaných chlapců tortuře,“ uvádí Kreuz s tím, že jako trest byl doporučen pouze výprask od rodičů či učitelů.
Ursula Kristmonová, pražská oběť
Mezi oběťmi kouzelnických a čarodějnických procesů v Praze v mnoha ohledech vyniká staroměstská měšťanka Ursula Kristmonová. Přestože žila v Praze, stala se obětí jesenických procesů.
Byla ve středním věku, hluboce věřící, svědomitá hospodyně a manželka. Jiné domnělé čarodějnice však uvedly její jméno ve výpovědích a tvrdily, že se účastnila sabatu a čarodějnického letu na něj.
Obětí čarodějnických procesů byla také její matka, Ursula Schubartová, která se v roce 1651 stala jednou z prvních obětí zlatohorských procesů a byla označována za „královnu“ slezských čarodějnic.
Ursula Kristmonová se někdy kolem roku 1624 provdala do Čech za vysoce postaveného úředníka lesní správy pardubického panství. „Ursula byla zatčena pro podezření z čarodějnictví koncem listopadu 1651, v březnu a dubnu 1652 byla podrobena dvěma podrobným a dlouhým výslechům. Den po druhém výslechu, dne 30. dubna 1652, Ursula zemřela ve vazbě na Staroměstské radnici,“ nastiňuje Kreuz.
Čarodějnické procesy zasáhly na 80 tisíc žen, polovina z nich za ně zaplatila životem.
Jak podotýká, Ursula se obecné představě o obětech čarodějnických procesů vymyká hned z několika důvodů: „Pocházela ze zámožné měšťanské rodiny poddanského, nicméně bohatého horního města – někteří její příbuzní náleželi k místní elitě, ať už jako členové městské rady či hodnostáři knížecí správy. Ursula se dvakrát dobře provdala, a byla tedy majetkově zajištěna, přinejmenším v té míře, v jaké to poměry třicetileté války dovolovaly,“ vypočítává.
Ursula nebyla v době zatčení chudou, opuštěnou vdovou, nýbrž vdanou manželkou dosti zámožného staroměstského měšťana, jenž se navíc v její prospěch rozhodně angažoval a byl připraven se zaručit za ni celým svým nemalým majetkem. Ursula netrávila vazbu ve studené a vlhké podzemní kobce při minimální stravě, nýbrž v „měšťanském vězení“ v hostinských pokojích na Staroměstské radnici, kam za ní každý den či obden docházel její muž, kde přijímala návštěvy a kam si jídlo nechávala nosit z domova.
Zajímavý je také osud jejího syna Václava. Ten totiž vstoupil roku 1664 do jezuitského řádu a o necelých dvacet let později se stal prvním jezuitským misionářem ze střední Evropy v Paraguayi.
„Za poslední významný kouzelnický/čarodějnický proces v habsburské monarchii je pak považován případ, který se odehrál na jaře 1758 v královském svobodném městě Križevci ve Slavonii,“ popisuje Kreuz. O rok později uzavřela Marie Terezie mírným rozsudkem soudní řízení se selkou Alžbětou (Elisabeth) Pointnerovou z panství Erlach v Horních Rakousích.
Epilog pozdních čarodějnických procesů v českých zemích i v celé habsburské monarchii tvoří dva zákonodárné akty císařovny Marie Terezie z druhé poloviny 60. let 18. století. Pod tlakem osvícenských kruhů v monarchii zrušila císařovna roku 1776 torturu v celé monarchii.
