Dva zhruba čtyřicetiletí chlapi si sedají ke mně na ručník. „Můžeme si přisednout? Ještě nikdy jsme neviděli koupat se muslimku. Jak se tady na pláži cítíte?“ ptají se opatrně.
Plavky, které se těžko shánějíBurkiny jsme v žádném kamenném obchodě v Česku nesehnali, elektronické obchody je měly pouze na objednávku. Nakonec jsme pro ně tedy museli vyrazit do Berlína. Tam jsme je pořídili ve slevě za 108 eur (v přepočtu za 2 800 korun). Tamním zákaznicím prý růžové rukávy nepřipadaly dostatečně atraktivní. |
Koupu se na Máchově jezeře v muslimských plavkách burkiny a budím rozruch. Není divu. Zahalená jsem tu mezi stovkami lidí jediná. Chci týden od aféry, kdy lidé kritizovali akvapark v Čestlicích kvůli tomu, že nechal v bazénech koupat muslimky v burkinách (více o aféře s burkinami v akvaparku jsme psali zde), vědět, jak lidé doopravdy reagují.
„Vím, že se o mně lidé okolo baví, vadím jim. Ale nikdo se mi to do očí neodváží říct. Připadám si jako někdo, kdo tu nemá co dělat a nepatří sem,“ popisuji mladým mužům z Brna své pocity.
Jako jediní se se mnou dali sami do řeči. Na rozdíl od ostatních, kteří si mě nepříjemně prohlížejí, když okolo nich projdu, se chtějí bavit o mých pocitech v plavkách, které na českých koupalištích často nezahlédnete.
Ač jsou dlouhé, jsou tak lehké, jako by je člověk na sobě ani neměl. Člověk je na sobě necítí, ani když se namočí, a přesto si připadá, jako by měl na sobě terč. Na zádech.
Aspoň se nespálí
Pravda, lehké jsou. Jenže jakmile zajde slunce, je v nich chladno. Tak strašně chladno, jako když vejdete do kamenné chalupy z velkého hicu.
„Aspoň se v tom nespálí a nemusí se mazat,“ prohodí ironicky muž s knírkem sedící s manželkou před stánkem se zmrzlinou. Vůbec ale netuší, jak mi uvnitř plaveckého úboru je. Jak mě svazuje pocit, že všichni na pláži se na mě dívají, prohlížejí si mě a potají fotí mobilem, když předstírají, že si pořizují snímek své partnerky nebo „krajinky“ v dálce.
„Chudák,“ polituje mě další muž ležící na dece. Možná mu ani není líto mě, ale lamentuje nad tím, že jsem „konvertovala“ k islámu. K tomu náboženství, kterého se Češi tolik bojí.
Nevěříte? Stačí poslouchat reakce lidí, když projdu kolem. Ač se snažím navázat oční kontakt, pohledy uhýbají. Nikdo nereaguje na můj úsměv ani na pokusy o komunikaci. „Už se to dostalo až sem,“ slyším naopak za zády komentář muže středních let. „Takhle na veřejnosti v tom chodit,“ kroutí hlavou starší žena.
Stojím na pláži plné lidí úplně sama. Připadám si, jako bych měla nějakou nakažlivou chorobu. Jakmile vstoupím do vody, lidé pomalu odcházejí a odvádějí i svoje děti.
Ohlédnu se. Za mnou stojí postarší žena, mává na chlapečka a děvče a vyhání je z vody. Pořád dokola, i když u vody jsem už přes hodinu. Raději se půjdu najíst.
Pohoršují vás ženy koupající se v burkinách?
Růžové rukávy netáhnou
Sednu si k volnému stolu u stánku s langoši. Dvě lavice podél mého stolu jsou prázdné, přesto si lidé sedají raději k jiným, mnohem vzdálenějším stolům. Dvě ženy s chlapečkem postávají opodál. Jen kvůli chlapci, který si troufá a usedá naproti mně, si sedají také. Přesněji do doby, než se uvolní druhý nejvzdálenější stůl u občerstvení. Zvednou se a odcházejí.
Problém se mnou má i jedna ze servírek ve stánku. Stojím dva metry od ní a dívka přecedí přes zuby, že jsem nechutná. Tak si jdu objednat vodu a pokusit se ji přesvědčit, že se mě nemusí bát, nemám kolem pasu žádné dráty a „netikám“. Dívka raději od pultu odejde a obsluhuje mě kolegyně. Na tu stačí se usmát a je velice slušná.
Upřímně se ke mně chovají snad jenom děti. Ptají se, kdo jsem a proč mám na sobě modrorůžové burkiny. Tedy upoutává je „kapuce“ a skutečnost, že se koupu v kalhotách. Jen pro zajímavost: ženy jsou v Česku k vidění v burkinách málokdy i kvůli tomu, že tyto plavky v tuzemských obchodech neseženete. Nabízí je několik e-shopů, skladem je ale nemá žádný. Když jsem se je pokoušela koupit - a nakonec nechala přivézt až z Berlína - nenašla jsem ani jedinou kamennou prodejnu, která by je nabízela. Tu poslední, na kterou jsem dostala tip, před několika měsíci zrušili. V Berlíně stály 108 eur, v přepočtu 2,8 tisíce korun. A to byly ještě o pětinu levnější než normálně.
„Protože ty s růžovými rukávy muslimky podle prodavačky kupují málo, a tak se jich obchod rád zbavil,“ říká kamarád, který mi je přivezl z turecké čtvrti.
Jakoby nic
„Mami, co to je? Proč má tu čepici?“ ptá se bezprostředně dívenka. „Víš, to je paní z cizí země,“ vysvětluje maminka. Podobně se ptají další děti a stejně trpělivě jim to jejich rodiče vysvětlují.
I mezi rodiči se ale najdou tací, kteří svůj názor na mě řeknou jednoznačně. „To je nechutný,“ uleví si muž. Může mu být kolem pětačtyřiceti, na hlavě má slamák, v ruce igelitovou tašku a právě schází po schodech se dvěma dětmi na pláž u Máchova jezera. Když se na něj podívám, už v kritice nepokračuje, jakoby nic odchází.
Muži, kteří si přisedli na deku, se snaží ostatní lidi omlouvat. „Lidi mají strach z teroru, když vidí, co Islámský stát dělá. Proto mají různé poznámky, když vás v tomhle vidí,“ ukazuje jeden z nich na mé plavky. Na plavky, které naštěstí za chvíli sundám. Upřímně, už se nemůžu dočkat, až nebudu středem pozornosti.
