náhledy
Parno k zalknutí. Tu trochu stínu, ve kterém byste se schovali však vrhá nadupaný instruktor. A neustále na vás křičí, jak jste marnej. “Makej, makej, makej! Neflákej se, máš na to! Jenom pět kliků? Katastrofa,” huláká. Takto vypadá tábor Branných oddílů ČR organizovaný vojáky a dobrovolníky, kteří se rozhodli pracovat na poli, které stát v posledních desetiletích zanedbal.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Profilují se jako vlastenecká organizace, která se zabývá volnočasovou činností v oblasti branné výchovy dětí a mládeže. Prý jsou poslední štací, kde si poradí s nezvedným dítětem. Tento náhled však organizátoři mírní. “Neumíme za týden napravit to, co zanedbala rodina během deseti patnácti let,” říkají. Navíc sem musí dítě chtít. Čeká ho totiž náročný program a plnění úkolů od zdravovědy, plánování, topologie či střelby. Hlavně však nebude záležet jen na něm, ale na kolektivu, jestli uspěje. A zdá, že se to tak platí. Některým rekrutům se na letních táborech, které kousek od Žítkové na Valachách pořádá spolek Branné oddíly ČR, líbí tak, že se sem pravidelně vracejí.
Autor: Petr Topič, MAFRA
V současnosti působí ve třech krajích (Zlínském, Jihomoravském, Olomouckém). Devět aktivních buněk sdružuje do stovky dětí od 11 do 18 let. Členové branných oddílů cvičí a pilují během celého roku na pravidelných schůzkách. Tábor je pro ně vyvrcholením celoročního snažení. Na něm si prověří vše, co se naučili. Podobný program, ovšem ne tak náročný, mohou očekávat nečlenové, kteří se přihlásí jen tak “z ulice”. Kromě toho nabízejí i kurzy pro školy. Frekventanti ze zlínské zdravky si tu před časem procvičili to, co se naučili během roku.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Ve finále jsou členové družstva několik dní mimo základnu. Samozřejmě je rozdíl mezi členy klubu a účastníky, kteří sem přijedou jednou za rok. "Úkoly se liší podle zkušeností, členové našich oddílů jsou už schopni plnit komplexní úkoly," vysvětluje předseda spolku Jakub Šimák. "Jedno z družstev je v tuto chvíli 48 hodin venku, přenocovali v lese. Budeme jim muset doplnit proviant," dodává Šimák. Rekruti jsou odkázáni sami na sebe. Musí se rozhodovat sami, čímž posouvají své limity.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Hlad přichází až třetí den. Zpočátku mají energii nahromaděnou z domova, ale jak přituhuje, vyhládnou. To jim pak musím navýšit porce," vysvětluje Lenka zkušenost se strávníky. Podobně při akci v terénu se musí naučit vycházet s nafasovanými potravinami. I to však některým dělá problém. “Postupně si osvojují dovednosti, mnohdy aniž by si toho všimli,” popisuje výukovou strategii Šimák. “Je vidět, že se zatím strašně pomalu přepínají z pohodového režimu do bojového,” srovnává.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Ať už budete frekventant z řad stálých členů spolku, nebo prostý zájemce, chvíli to potrvá, než si zaválčíte. A začnete pěkně od začátku. Přijímač jak řemen.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Kliky, sedy lehy, shyby. Když zapochybuji, že bych prošel, dostane se mi až moc upřímné odpovědi. “Jsi starej! Armáda potřebuje mladý!” Takže, zde limity, které, by měl každý splnit: kliky - 24 za půl minuty, sedy lehy - 36 za minutu a shyby byste na hrazdě měli zvládnout alespoň tři. Tak co, dáte to?
Autor: Petr Topič, MAFRA
Zpočátku jsou všichni jen číslo. Až v průběhu týdne si vyslouží zpět své jméno.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Kvalita rekrutů i v armádě stále klesá. Stát v porevoluční euforii zbytečně opustil zaběhnutý systém přípravy mládeže. Ve Svazarmu, když si odmyslíme ideologický balast, se mládež učila a rozvíjela dovednostem, které dnes postrádá. Do armády pak nastupovali předpřipravení branci. Kdo byl ve Svazarmu u radistů, šel rovnou k radistům, paragán k paragánům a podobně. Skeptičtí jsou tu naopak k zavedení povinné vojenské služby. Stát by místo toho měl podporovat vojenské spolky, potažmo lidi. Slovy pana Šimáka ty, kteří jsou motivovaní ke službě vlasti a mají už část vojenského výcviku za sebou.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Nemusíte mít obavu. Vaše dítě tady zbytečným luxusem nikdo rozmazlovat nebude.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Mít dnes v názvu organizace slovo “branný” svádí k jednoduchým soudům. V současnosti BOČR funguje jako neziskovka. Ti, co tu pracují jako instruktoři a jsou z Armády ČR, obvykle dostávají od velitelů volno navíc za to, že pracují s mládeží. Cílem organizace je podle Jakuba Šimáka uzavření memoranda o spolupráci s Ministerstvem obrany ČR. Ideálně v horizontu několika příštích let. "Jen žádné -ismy! Jsme apolitičtí," zní tu.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Mužstvo mají na starosti velitelé družstev VDčka - většinou kluci, kteří několikrát před tím prošli táborem jako děcka. Takže si režimem prošli a dávají to rekrutům patřičně “sežrat”. Jim obvykle velí kluci, kteří to dotáhli až do armády. Od roku 2008 jich je zhruba deset.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Tady se nechodí, tady se běhá," řve na chodbě VDčko. Frekventanti kmitají po chodbách, dávají do pořádku cimry před dopoledním programem. Pravidlo: kdo chce velet, musí na to mít silný hlas. "Ruce musí vonět mýdlem," rozléhá se chodbou před obědem.
Autor: Petr Topič, MAFRA
“Nechtěl jsem to, ale nedá se nic dělat," hodnotí Kelly výsledek několikerého snažení. "Budeme klikovat, dokud se to nenaučíte," velí. A družstvo kvůli jednomu členovi, který si po několikerém varování nedal pozor na jednu kapsu, počítá: "Jedna, dva, tři". Podobně je nutné si oběd zasloužit. Nastupuje se ke kládě…
Autor: Petr Topič, MAFRA
Nebo se z bodu A přesouvají do bodu B pan a paní Pneumatikovi.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Vymknutý kotník. Nejčastější zranění. I tak se zapojí. Například jako radista na štábu. "Mám dojem, že někteří, co tu promarodili tábor u rádia, by mohli klidně narukovat jako radisti," směje se Šimák.
Autor: Petr Topič, MAFRA
V úloze nepřítele se postupně střídají spříznění kamarádi či bývalí účastníci táborů. Byť by měli přijet jen na otočku.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Namaluj si držku nazeleno, pak už si doděláš jen černý pruhy!"
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Samozřejmě, že mají slabší chvilky," vysvětluje Lenka, v jejíž osobě se protíná několik profesí, které v rámci tábora plní. Krom toho, že se stará o to, aby měli malí vojáci co jíst, zajišťuje administrativní chod BOČRu, připadá jí úloha zdravotnice a táborové psycholožky. "Horší je to na začátku tábora," vysvětluje. "Občas má někdo pochyby, jestli to zvládne." V takovém případě je čas, aby pomohla coby mateřský element. "Postupně začnou myslet na povinnosti, začnou plnit režim, řád."
Autor: Petr Topič, MAFRA
Kontakt s domovem pro účastníky neexistuje. Jestli byl někdo zvyklý na nějaký rodinný standard, tady o něj přijde. Zásoby např. sladkého jim na začátku zabaví. Za herní peníze, které během tábora dostávají, si ho mohou nakoupit zpět.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Kupodivu nikdo nereptá. Všichni přijímají rozkazy. Spadls? Seber se a znovu!
Autor: Petr Topič, MAFRA
“Hotel, hotel, tady ranger. Nemohu se hýbat! Jsem zraněný, potřebuji pomoc!” Modelová situace. Do prostoru dopadl letec na padáku. Družstvo má za úkol prověřit situaci. Tenhle toho sice moc neřekl, ale po prošacování se nějaké indicie objevit podařilo.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Další nocleh venku. Už to vypadalo na příhodné místo k přespání. Výbuch podvečerní pohodu zvrátí. “Přesun! Nepřítel nás zaměřil! Všichni na severovýchod! Pohyb!” A branci mizí ve tmě lesa.
Autor: Petr Topič, MAFRA
“Musí to bolet. Alespoň si uvědomí, že udělali chybu,” vysvětluje mi jeden z instruktorů. Řeč je o airsoftových kuličkách, kterými se tu střílí. Na rozdíl od rekreačních airsofťáků, se tady na oživování nehraje. “Nakonec jsem přišel na to, že mě nejvíc bavily víkendové akce, během kterých jsem vůbec nevystřelil. Bylo to až krajní řešení situace,” doplňuje kolega.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Tohle je vaše vlajka! Je to něco, na co máte být hrdí! A protože jsou tady i Slováci, mám pro vás i slovenskou vlajku. Z reproduktorů se ozývají první takty hymny. "Budeme si ji pouštět každý den na nástupu! Musíte něco cítit, tohle není fotbal ani olympiáda!"
Autor: Petr Topič, MAFRA
Pro člověka, jehož generace dělala vše možné, aby se službě v armádě vyhnula, se nadšení mladých po životě v zeleném smrskává na dvě základní otázky. Jak na sebe někdo může nechat dobrovolně řvát a (evidentně s nadšením) plnit rozkazy. A za druhé, má to nějaký širší smysl?
Autor: Petr Topič, MAFRA
“Zrovna dnes mám patnáct let,” říká Anna Kunrtová. “Byla jsem tu už loni, ale strávila jsem to na ošetřovně. Nic jsem si neužila,” vysvětluje, proč dojela i letos. Z rodiny, která se také pohybuje v armádě, je na dril zvyklá. Podobně to vidí Bára. Přijela až od Domažlic. Hledala tábor, kde by mohla víc střílet. Je tady už počtvrté. “Chodila jsem do skautu, ale pak jsem hledala něco, co by bylo s větší disciplínou,” dodává.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Kelly mi vysvětluje, jak je to s tím smyslem. Je jedním z instruktorů - taky kolega z armády - který se k táborům přidal. Na rozdíl od mnohých nadšenců okolo, kteří se postupně organicky vyvinuli z rekrutů až po instruktory (a následně i třeba profesionální vojáky), se k branným spolkům přidal po zralé úvaze. Pomohla mu v tom Jakubova argumentace, která vlastně pěkně popisuje, proč má smysl podobné věci dělat. “Je to něco podobného, jako je první pomoc. Taky budeš rád, když ji lidé kolem tebe budou ovládat, zrovna když ji budeš potřebovat,” dodává. Podobně je to s lidmi, co vědí, jak se chovat v případě živelných katastrof, nebo nedej bože nějakého konfliktu. "Lepší je být připraven, než překvapen," dostává se mi vysvětlení.
Autor: Petr Topič, MAFRA