Ve středu 14. února 1945 si pražské děti užívaly volnější režim, který bychom dnes nazvali distanční výukou, školní budovy tehdy byly převážně obsazené německými vojáky nebo sloužily jako lazarety. Učitelé tak pouze zadávali domácí úkoly. Okolo poledne si tak většina dětí hrála venku anebo spěchaly domů na oběd.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovala Barbora Šťastná. Paměť národa se dlouhodobě zapojuje do podpory Ruskem napadené Ukrajiny. Válka pokračuje a solidarita s napadenou zemí tak zůstává zásadní. I letos se proto uskuteční shromáždění Společně za Ukrajinu, které se bude konat 21. února 2026 od 15:00 na Staroměstském náměstí v Praze. |
Venku byla také jedenáctiletá Hana Ryšánková. Bydlela na Vinohradech na rohu Třebízského ulice a vypravila se za kamarádkou Věrkou, která žila s rodiči pár kroků odtamtud, přímo v Riegrových sadech, v domku určeném pro ubytování zahradníků
„Měly jsme tam eldorádo, mohly jsme si dělat, co jsme chtěly. Nechala jsem si kabát u nich v bytě a šly jsme si hrát na louku. Pak přišel její tatínek, zahradník, a říkal: ,Oběd je na stole.’ Věděla jsem, že už musím domů. Šla jsem si do bytu pro ten svůj kabát,“ vzpomínala. Vtom se ozvaly první detonace.
Hana si pamatuje, že předtím houkala siréna na znamení leteckého poplachu. „Ale to jsme nevnímali, to bylo na denním pořádku. Do sklepa nikdo nechodil.“ Stejnou zkušenost – tedy poněkud lehkomyslné ignorování výstražných sirén – potvrzuje i mnoho dalších Pražanů.
Zpěvák, skladatel, textař a herec Jiří Suchý
Například divadelník Jiří Suchý, tehdy třináctiletý chlapec, se svěřil, že namísto do krytu vždycky utíkal na půdu a pozoroval letouny vikýřovým oknem. Přelétající letadla spíše než strach vzbuzovala sympatie, protože všichni měli za to, že míří za bombardováním cílů v Německu.
„Vždycky jsme měli strašnou radost. Utíkali jsme s tatínkem k oknu, dívali jsme se, jak letí ty malý stříbrný hvězdičky na nebi, a říkali jsme: ,Už zas letí na Drážďany,’“ vzpomínala stejně stará Růžena Černá. Jenže čtrnáctého února to bylo jinak.
Dnes se naprostá většina historiků shoduje, že bombardování Prahy spojeneckými vojsky došlo shodou nešťastných okolností, primárně pak kvůli navigační chybě. Letci se domnívali, že jsou kdesi nad Drážďany, ve skutečnosti však začali shazovat pumy na Prahu.
Mnoho pamětníků vzpomíná na moment, kdy se pro ně slunečné středeční poledne změnilo v peklo výbuchů a kouře. Jedenáctiletý Miroslav Čvančara v té chvíli vozil mladší sestru v kočárku po dvoře. Jeho otec se vykláněl okna a spokojeně sledoval spojenecká letadla na obloze. Povšiml si, že se z nich něco sype k zemi. „Jé, hele, oni házejí nějaký balíky. To budou letáky, co?“ podotkl. Vtom se ozvaly rány a dunění.
OBRAZEM: Ohnivá bouře pohltila město. Před 80 lety lehly Drážďany popelem |
Podobný moment prozření zažila i Věra Pohlová, která studovala sociálně zdravotní školu „Šla jsem Ruskou ulicí do našeho internátu. Zakláněla jsem hlavu a dívala jsem se na to úplně modré nebe, po kterém pluly ty krásné rybičky. A teď z nich začaly padat takové malilinkaté drobečky,“ vyprávěla. Ještě dřív, než uslyšela první detonace, viděla v dálce stoupat kouř.
Bramborové knedlíky plné střepů
Hanu Ryšánkovou jsme opustili v Riegrových sadech ve chvíli, kdy si šla do kamarádčina bytu pro kabát. Když se ozvaly výbuchy, zůstala v bytě sama. Kamarádka Věrka s rodiči utekla do prádelny, která sloužila jako kryt.
„Napresovala jsem se mezi skříň a stěnu do takové mezery, jako když kočka v nebezpečí vleze do nejužší díry. Pamatuji si, že jsem se modlila, ačkoli normálně moje náboženské city nebyly nijak intenzivní,“ popisovala Hana.
Tlaková vlna rozbila v kuchyni všechna okna a střepy vlétly dovnitř. „Na stole stydl nachystaný oběd, bramborové knedlíky se zelím. Talíře byly plné střepů a hlíny, protože v parku všude lítaly šutry a zemina.“
Stejnou vzpomínku popisoval pozdější hudební publicista Jiří Černý, tehdy devítiletý chlapec: „Najednou to třísklo, byt byl plný skla. Na stole čekal oběd, moje oblíbené jídlo, nudle s mákem. A najednou jsem v těch nudlích měl samé střepy.“
„Křičela jsem na maminku, že Jára je mrtvý“
Skromné protektorátní jídlo, bramborové šišky, se v té chvíli chystalo na stůl také v rodině třináctileté Anny Šaršounové, která s rodiči a sourozenci bydlela ve Václavské ulici na Novém Městě.
„Vtom to bouchlo, se mnou to hodilo na zem, a jak jsem byla zvyklá z baletu, vyskočila jsem s rozpřaženýma rukama. Všude byla tma, sedal prach. Volala jsem na maminku, kde je Mireček, a ona řekla, že se nemám bát, že ho má v náručí.“ Jenže nejmladší bratr, sedmiměsíční Mireček, byl v té chvíli už mrtev – dostal zásah střepinou přímo do hlavičky. Úder do hlavy dostal také další z mladších sourozenců, pětiletý Jára, který v té chvíli ležel v bezvědomí na zemi.
„Křičela jsem na maminku, že Jára je mrtvý. Vtom přiběhl starší bratr z práce, po suti vyšplhal do okna a odnesl Járu do ložnice. Tam se ujistil, že Jára žije, nahmatal mu tep,“ líčila.
A tím rodinná tragédie ještě neskončila. Desetiletá sestra Irenka při dopadu bomby přišla o zrak. Seděla u stolu, čekala na oběd a sklo z rozbitého nádobí jí zasáhlo obě oči.
Malý Jára se nakonec uzdravil, přestože mu lékaři nedávali mnoho nadějí. Nevidomá sestra Irena se stala profesorkou klavíru. Sama Anička se z následků výbuchu, který jí roztrhl tvář a vyrazil zub, léčila celé roky: „Ještě po letech mi vyndavali z těla střepiny.“
Zničený byt rodiny Poláškových po bombardování Prahy.
Němečtí vojáci hasili spolu s Pražany
To Hana Ryšánková měla mnohem větší štěstí. V kuchyni domku v Riegrových sadech přežila nálet bez úhony. Vzpomíná, že dunění bomb trvalo jen dvě či tři minuty: „Pak se rozhostilo naprosté, děsivé ticho. Jenom foukal vítr a viděla jsem, jak se na tyči od záclony posunují takové ty kroužky. A všechno kolem bylo zdevastované.“
Do domku se z prádelny vrátila rodina její kamarádky a Věrčin tatínek ji přes Riegrovy sady doprovodil domů. „Hrozil pěstí na budovu sokolovny, kterou nálet nezasáhl. Tam byli totiž ubytovaní Němci. Později jsem se ale dověděla, že tihle němečtí vojáci ze sokolovny zachránili celou Polskou ulici. Uhasili všechny vznikající požáry. Bylo to absurdní: Němci, nenávidění vojáci, spolu s Čechy hasili pražské domy, které podpálil nálet spojenců,“ vyprávěla.
Dům, kde žila Hana s rodiči, zůstal zásahu ušetřen, v bytě měli pouze rozbitá okna, jimiž pozorovali dění v ulicích Vinohrad: „Bylo vidět, jak se lidi rojí na ulicích, v Polské, v Třebízského, v Mánesově, vybíhali ze zasažených domů a chodili ke známým a příbuzným. Hledali se navzájem. Vypadalo to, jako když se rozhrábne mraveniště.“
Z okna do vnitrobloku viděli hustý dým, který stoupal ze zasaženého domu na Vinohradské, v němž sídlila uzenářská firma Maceška. Budova naproti Vinohradské tržnici hořela až dlouho do noci. Teprve na začátku sedmdesátých let se ve sklepení podle slov pamětnice našly ostatky více než dvou desítek lidí, kteří tu 14. února byli zasypáni. „Tato informace se uvádí pokaždé v souvislosti s náletem, snad proto se ,považuje’ za fakt,“ dodává k tomu badatel Filip Vojtášek.
Před osmdesáti lety zaskočil Prahu nálet. Spojenci omylem zabili 701 lidí |
„Na základě detailního průzkumu evidence obětí náletu i dalších pramenů si tím nejsem jistý, aniž bych jakkoliv chtěl zlehčovat rozsah tragédie, která Prahu postihla. Marně totiž dosud pátrám po pádném důkazu, který by to potvrdil. Ale samozřejmě to nelze ani kategoricky vyloučit, protože rok po náletu noviny v již osvobozeném Československu psaly o tom, že zůstává několik desítek osob nezvěstných,“ tvrdí historik.
Při náletu bylo poničeno hustě obydlené centrum města. Následky byly tragické – zasaženo bylo dva a půl tisíce pražských domů, definitivní čísla lidských obětí byla zveřejněna až po skončení války. Vyšplhala se na 701 mrtvých a přes 1 180 zraněných.
Nálet byl pro Pražany podle Vojtáška, autora nedávno vydané publikace Popeleční středa ‚45: Nálet na Prahu 14. února 1945, bleskem z čistého nebe: „Byli zvyklí vídat americké bombardéry nad svými hlavami, jak míří kamsi na Německo, byli ukolébáni falešnou představou, že městu se hrůzy letecké války vyhnou“.
„Poplachy proto ignorovali, jako věc, která se jich netýká. 14. února tak leckdo do krytu nešel, ale na druhé straně je pravda, že shodou okolností byl poplach tentokrát vyhlášen pozdě. Lidé proto umírali ve svých bytech či na schodech, když se přece jen rozhodli do sklepa odebrat, a také na ulicích, cestou z oběda,“ dodává.
