Řeky jsme proměnili v kanály. Alespoň tak situaci vidí přední čeští odborníci. Toky se postupně uměle narovnávaly, zahlubovaly a zpomalovaly pomocí jezů či hrází, čímž z původních divokých a klikatících se proudů zbyly často jen monotónní stoky. Jedním z důsledků je, že těmito zásahy se vyhubila řada původních obyvatel řek.
„Realisticky je třeba přiznat, že návrat není možný. Přišli jsme o nádherné přírodní fenomény, jako je masové rojení některých říčních druhů hmyzu nebo dálkové tahy ryb,“ konstatuje Jindřiška Bojková, hydrobioložka z Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy univerzity.
Názorným příkladem jsou lososi. Dříve hojná ryba, překonávající peřeje našich vod, je dnes raritou. Nedokáže totiž překonat člověkem vybudovanou infrastrukturu a znečištěné toky.
„Je dobře zdokumentováno, kam až lososi v Česku běžně doplavali k trdlištím. Postupně se kvůli migračním překážkám a znečištění jejich areál zmenšoval, až téměř úplně zmizel,“ popisuje David Pithart, hydrobiolog působící v organizaci Beleco. Dalším příkladem jsou celosvětově ohrožený úhoř říční, jeseteři anebo říční druhy mihulí.
Řeka, která neteče
Další díly seriálu Ztracená rozmanitost české krajiny: |
Komplikované migrační trasy nejsou jediným důsledkem technických zásahů do řek. Přehrazené toky zároveň přestávají proudit a vázne přesun částic, které jsou pro řady druhů klíčové.
„Řeky potřebují splaveniny stejně jako člověk svačinu,“ říká s nadsázkou přírodovědec Jan Koutný z Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky. „Jakmile jim postavíte něco do cesty, ať už je to jez či přehrada, tak zpomalíte nebo dokonce úplně zastavíte proudění. Tím se zmenší schopnost řeky unášet štěrky, písky, a především větší materiály, které se začnou usazovat na dně,“ doplňuje ekolog.
Vranka je typickým příkladem ryby, která žije díky přirozenému substrátu říčního dna. „Vranka nalepuje jikry na spodní strany kamenů. Pokud tyto úkryty, štěrbiny a stanoviště chybí, ryba nepřežije,“ popisuje vodohospodář Jan Koutný. V České republice je proto vranka na Červeném seznamu zranitelných živočichů.
V přirozeném toku naopak dochází k různorodému proudění. „Najdeme v něm peřeje, tišiny, mělčiny či tůně podle toho, jak proud unáší materiály. S tím se střídají různě hluboká stěrková, písečná, bahnitá či kamenitá místa v řece. Každé z nich mohou osídlit rozmanité organismy,“ doplňuje ekolog David Pithart. Ryby i někteří vodní ptáci pak mají dostatek místa pro své běžné aktivity – tu odpočívají, jinde se páří či loví.
S nadsázkou můžeme říci, že na mnohých tocích již byly přirozené řeky přeměněny na kaskádu umělých jezer pospojovaných kanály.
Vlastimil Karlíkodborník na ochranu přírody z organizace Arnika
Příroda umí tlumit extrémy
Snad nejpodstatnějším aspektem přírodního toku je propojení s jeho přirozenou součástí – říční nivou. Spolu pak tvoří jeden z nejbohatších ekosystémů planety. Ten však české řeky ztratily, shodují se odborníci.
„Tu samu řeku můžeme zažít ve dvou polohách: v jedné krajinu odvodňuje a regulovaným korytem z ní vodu odvádí pryč. Tak tomu je většinou nyní. Druhá poloha je, když má řeka původní koryto a síť říčních ramen, má aktivovanou nivu a komunikuje se svým okolím. Pak vznikne ekosystémový komplex – mokřad v podobě řeky a její nivy,“ vysvětluje vodohospodář Koutný.
Letecký pohled na obnovený tok Černého potoka do původního meandrujícího koryta.
Přírodovědci jsou schopni doložit, že obnovení původních říčních celků pomůže i lidem. A to proto, že dokáže řeší dva stěžejní problémy související s probíhající klimatickou změnu. Jednak intenzivnější sucha a jednak hrozící povodně kvůli pozměněnému rozložení srážek.
Nenarušený komplex řeky a nivy si umí s výkyvy sám poradit: dosycuje půdu, když je sucho, a efektivně vodu zadržuje, když jí naprší moc a přeteče z koryta.
„Pokud je řeka odříznutá od své nivy a nemůže se do ní rozlít, tak se nevyužijí možnosti nivy na zpomalení povodně, voda krajinou projde a vylije se níže po toku, kde jsou města. V období sucha to funguje podobně. U narovnaných řek voda proteče a do krajiny se nemá šanci dostat. A pak zemědělci ‚pláčou‘, že jim voda chybí,“ shrnuje Pithart.
Potřebujeme takovou říční síť, aby vodu rozváděla, a neodváděla. Povodí toků, která budou fungovat jako houba.
Jindřiška Bojkovávedoucí pracoviště Hydrobiologie na Masarykově Univerzitě v Brně
Zadržení vody v okolí řek může mít výhody i oproti dnes rozšířenějším technickým řešením. „Nádrže a přehrady sice mohou sehrát omezenou roli, ale nejbezpečněji zadržená voda je voda v podzemí, tedy ta, která je vázaná k půdě, pomalu odtéká, nevypařuje se a je čistší,“ vysvětluje výhody zadržování vody v krajině Pithart.
Se zapojenou nivou zároveň lépe zvládají klimatickou změnu nejen lidé, ale i říční živočichové a rostliny. „Neregulované toky mají funkční útočiště, kde mohou organismy přečkat sucho, především velké tůně, propustný substrát dna, zastíněné přirozené břehy,“ komentuje Bojková. V nich pak mohou obnovit své populace.
Přirozená adaptaceHydrobioložka Jindřiška Bojková aspekt dopadu klimatické změny na druhovou rozmanitost v přirozených tocích zkoumala s kolegy z Masarykovy univerzity v nedávné studii. A to na populaci bezobratlých živočichů, kteří obývají dna řek. „České přírodní toky dosud nejsou významně ovlivněny invazními a nepůvodními druhy a nepozorujeme zatím ani významné doklady vymírání druhů,“ popsala výsledky vědkyně. Studie dle Bojkové ukazuje, že na rozdíl od člověkem pozměněných toků se v těch původních organismy dokážou na změnu klimatu lépe adaptovat. |
Napojení řek na jejich okolí dále vytváří místa pro bohatý život. „Přirozená řeka se neustále vyvíjí. Vznikají a zanikají tůně, meandry, ostrovy anebo říční lavice,“ říká Karlík z Arniky. „Revitalizace vodních toků je tak způsobem, jak iniciovat přírodní procesy, které v budoucnu budou pestrou říční krajinu udržovat zadarmo, bez našich zásahů,“ dodává ochránce přírody.
Obnova vázne
A kolika řekám se navrací původní koryto? I přes popsané výhody je takzvaných revitalizačních projektů minimum. Obnovy se dočká méně než jedno procento délky řek ročně a většina projektů se týká malých potoků. Důvodem jsou většinou dle expertů komplikované vlastnické vztahy v okolí, kam se má voda vylévat nebo kde by mohla měnit trasu a koryto.
I tak se dá najít řada pozitivních případů. Jan Koutný, vodohospodář působící na Olomoucku, si pochvaluje například nedávno dokončený projekt rozšíření a zpřírodnění koryta Moravy. „V Olomouci se ve spolupráci správce toku a ochránců přírody podařila revitalizace i v limitech zástavby,“ uvádí Koutný. To znamená, že řece se dal určitý prostor, aby se mohla rozlévat, ale zároveň neohrožovala okolní stavby při povodňových průtocích. „Ve volné krajině by to mělo být samozřejmostí,“ dodává vodohospodář.
Hydrobioložka Jindřiška Bojková zase jmenuje Národní park Šumava, kam se vrací meandrující potoky a původní vlásečnicové toky, které rozvádí vodu v krajině. Zde totiž konflikty mezi vlastníky a ochránci přírody většinou nenastávají. Kromě toho živočichům podmínky nekomplikuje znečištění.
„Se znečištěním na Šumavě problém není, proto revitalizace tak dobře zafungovala nejen na zadržování vody v krajině, ale i na biodiverzitu,“ uvádí Bojková. Dle přírodovědkyně totiž samotná obnova původního toku biodiverzitě nepomáhá, pokud se zároveň nezlepšuje kvalita vody.
Revitalizovaný potok Hučina v Národním parku Šumava, který je podle Bojkové příkladem dobré praxe.
To nicméně není případ většiny řek v Česku. Situace z hlediska znečištění se sice dlouhodobě zlepšuje, stále ale není ideální. „Do vod se kromě toxických látek, jako jsou pesticidy, dostává i nadměrné množství živin,“ komentuje Vlastimil Karlík.
Živiny, především fosfor, v kombinaci s pomalým proudem způsobují přemnožení řas a sinic, které často způsobují nedostatek kyslíku, a to odčerpáním anebo spotřebováním při rozkladu. Nedostatky mohou vést až k hromadným úhynům ryb, jak ukázal nedávný případ na Dyji pod Novými Mlýny.
„Znečištění živinami se do toků dostává především z okolní zemědělsky obhospodařované půdy a nedostatečně čištěných komunálních odpadních vod,“ dodává hydrobioložka Bojková. Problémy se znečištěním jsou vidět nejvýrazněji na stojatých vodách, kterým se bude věnovat další díl seriálu.
V Evropě se jen za minulý rok odstranilo ve jménu návratu biodiverzity a adaptace na změnu klimatu rekordních 239 přehrad, uvádí zpráva iniciativy Dam Removal. V České republice však ani jedna. Ekologové doufají, že se přinejmenším nebudou stavět nové.
Seriál: Ztracená rozmanitost české krajinyČeská příroda ztrácí na pestrosti a může za to člověk. Přesněji nešetrné hospodaření, znečištění a dopady zvyšující se teploty. Biodiverzita u nás utrpěla nejvíc ze všech zemí střední Evropy. Přišli jsme o více než třetinu původních druhů. V globálním kontextu se začíná mluvit o šestém hromadném vymírání. Hrozí, že pokud přístup nezměníme, příroda nebude plnit funkce, které bereme jako samozřejmé. Pole přestanou plodit a místo hustých lesů zbudou vykácené planiny bez života. Z obnovy přírody se stává stěžejní politické téma. Dokončují se jednání před summitem OSN. Zároveň se v Bruselu připravuje přelomová legislativa. Česko má na politické úrovni zásadní úlohu díky předsednictví v Radě EU. Jaký je stav v jednotlivých ekosystémech? Co k němu vedlo a jak situaci zlepšit? Co může pro obnovu přírody udělat Česko? Tyto otázky klademe odborníkům, politikům, ale i lidem z praxe v novém seriálu portálu iDNES.cz. |
