Proč bychom vůbec měli děti žijící v zahraničí učit češtinu?
Hlavním důvodem bývá, že část rodiny žije i nadále v Česku, a rodiče chtějí, aby se s ní děti dorozuměly, typicky s prarodiči.
Možná ještě důležitější podle mě je, že dítě v sobě určitou „českost“ má i bez ohledu na jazyk. Jeho rodiče, ačkoliv na něj třeba mluví anglicky, vyrostli v českém prostředí. A dítěti tuto kulturu a vzorce nevědomky předávají, je to součást jeho identity.
Ono se k ní ale pak nedostane, nemá k ní klíč – tedy jazyk. S jazykem začne třeba postupně chápat, proč jeho spolužáci bez českých kořenů vidí některé věci jinak, nebo na ně jinak reagují. Dáme tak dítěti možnost skrz jazyk zjistit, kdo vlastně je. A to není zanedbatelné.
Dejme tomu, že dítě má matku Češku a otce Francouze. Jak doma na dítě mluvit?
V takovém případě se nabízí, aby na dítě každý mluvil svým mateřským jazykem. Záleží ale i na tom, kde rodina žije a kam se případně chce stěhovat.
Když máma Češka mluví skvěle francouzsky, a rodina žije dlouhodobě v Česku, tak se mohou dohodnout, že doma se bude mluvit francouzsky, a češtinu dítě pochytí ve škole, na hřišti, na kroužcích a podobně. Tam jsou pak oba jazyky celkem vyvážené. Úkolem rodiče je dávat co nejvíce jazykových podnětů a vytvořit vztah k danému jazyku.
Anna Paap
|
A dítě vnímá, že žije ve dvou jazykových systémech?
Dítě to nevnímá takto abstraktně, spíše si jazyky spojuje s určitými lidmi a situacemi. Začíná postupně rozlišovat, jak na koho mluvit. To některé děti dělají už v roce a půl, některé k tomu dospějí třeba ve třech letech, někdy i později.
Ovlivňují se navzájem jazyky, kterými dítě mluví?
Ano, to platí i u dospělých, i já u sebe vnímám, jak němčina ovlivňuje mou češtinu. Ale u dětí je ten proces ještě dynamičtější.
Pak si rodiče častou nejsou jistí, zda postupují správně, když jejich děti jazyky míchají, nebo třeba špatně intonují. Ale vícejazyčnost je proces, vyvíjí se celý život a dominantní jazyky se mohou měnit až do dospělosti.
Nejčastěji za mnou chodí rodiče s tím, že mluví na dítě česky, ono jim rozumí, ale česky neodpovídá. S tím se podle odborných studií potýká asi dvacet procent dětí, které vyrůstají s různými jazyky. Aktivně používají pouze jeden z nich. To je do jisté míry logické, protože s tím jazykem tráví výrazně méně času, mají ho slabší a necítí nutně potřebu ho používat.
Čím dříve, tím lépe?
Jak jak si češtinu osvojují dětí žijící v zahraničí?
V zásadě to není tak odlišné od osvojování češtiny v Česku. Rozdíl je ten, že jediný pravidelný zdroj jazyka je rodič. A ten musí být aktivní, není to tak automatické, jako když na dítě mluví hodně různých lidí.
Jedná se o dlouhodobý proces. A často se stává, že vaše aktivita nevědomky upadá, musíte se třeba soustředit na práci nebo na jiné věci. S prarodiči se děti nějak domluví. Rodiče také češtinu zapomínají, když žijí v zahraničí dlouhodobě a používají ji jen s dětmi.
Kdy s češtinou, nebo dalším jazykem, začít?
Rodiny, s nimiž pracuji, nemají na výběr. Ty začínají s více jazyky většinou od narození. U českých rodin žijících v Česku není jednoznačná odpověď. Často záleží, jak dobře se rodina s daným jazykem cítí, jak přirozené pro ně je ho začít začleňovat. Výuka druhého jazyka může jistě začít už v předškolním věku, na setkávání s cizím jazykem je to vhodný čas.
Obecné závěry s přesným určením vhodného věku vyvolávají oprávněně ostrou debatu, protože vždycky najdete rodinu, která vám řekne, že oni to udělali jinak a mají skvělé výsledky. Rodiny i děti jsou různé a faktorů je mnoho.
Ano, někteří tvrdí, že je nejlepší začít s druhým jazykem co nejdřív. Jiní, že až později. Jak to tedy je?
Jazyk se stává pro člověka přirozeným díky tomu, že je mu vystaven. Z hlediska rozeznávání specifických hlásek nebo osvojení přízvuku je určitě snazší si jazyk osvojit dřív.
Na druhou stranu, jazyk je velmi komplexní a fonetika je jen jedna jeho malá část. Proto i když začneme později, může to pro nás být stejně tak přirozené. Důkazem jsou Češi žijící v zahraničí, kteří už mají lepší angličtinu než češtinu, i když se třeba naučili anglicky až v dospělosti. Nepřeceňovala bych roli věku až tak moc, faktory expozice nebo motivace jsou důležitější.
Učme děti nejprve česky. S angličtinou není kam spěchat, říká psycholingvistka |
Dnes je v Česku trendy učit děti anglicky již od školky, ačkoliv rodina je čistě česká. I tento „umělý“ bilingvismus je pro děti v pořádku?
Jestli mě moje práce něco naučila, tak určitě nedělat unáhlené a obecně platné závěry. Žádná rodina totiž není stejná. V některých rodinách sice není rodilý mluvčí, ale rodiče pro to naučit dítě jazyk brzy mají své důvody. Často například jezdí do zahraničí, sami konzumují cizojazyčná média, mají přátelé z cizích zemí, a zkrátka je to součást jejich života.
Nebo chtějí dítěti jen ulehčit cestu k naučení cizího jazyka.
Určitě je za tím i touha dítěti osvojování ulehčit. Čeští rodiče mívají nejednou horší zkušenost s tím, jak krkolomně se museli dostat k angličtině, nejčastěji přes výuku ve škole. A chtějí toho své děti ušetřit a dát jim prostor naučit se to jinak, přirozeněji, často i s využitím médií.
Lidé v zahraničí samozřejmě nemají na výběr. Ti jsou do vícejazyčnosti tak trochu vrženi a musí se s ní poprat. Ale je pravda, že se čím dál víc setkávám i s případy, kdy české děti v Česku žijí v jakési bublině anglických kamarádů z mezinárodní školky nebo školy, a čeština ustupuje na druhou kolej.
A to je chyba?
Není sporu o tom, jak je angličtina dnes důležitá a jaké nám skýtá možnosti. Ale je potřeba rozvíjet i češtinu. „ A právě u prvního jazyka je ta hloubka zásadní. Čím hlouběji do jazyka proniká, tím více souvislostí umí vyjádřit a dokáže je porovnat s různými koncepty, které mu jsou bez jazyka nedostupné.
Dokáže i rozpoznat drobné nuance a třeba i nesrovnalosti ve vyjádřeních, takže ho není tak snadné obalamutit. Což je v dnešní době přehlcení informacemi a fake news obrovská výhoda.
Nepropadat frustraci
Kdy jste se vícejazyčnosti začala věnovat?
Moje první zkušenosti pocházejí z Paříže. Učila jsem tam v české škole a zapojovala se do aktivit v české komunitě. Dělala jsem i chůvu v česko-francouzských rodinách, a právě tam jsem zjistila, že problematika osvojování více jazyků zároveň není tak jednoduchá a černobílá. Že se to děti neučí „automaticky“.
Určitě nelze spoléhat na to, že dítě žijící v zahraničí se automaticky naučí česky jen tím, že česky umí rodič.
Jaké metody mohou dítěti pomoci? Kromě již zmíněné komunikace.
Obecně média, zejména knihy. Dítěti jimi dáváme nástroj a slovní zásobu i k situacím, které třeba sami nezažíváme nebo které zažívají jen v jinojazyčném prostředí. Ty mají nezastupitelnou roli.
Později jsou velmi důležití i vrstevníci, kteří jsou na rozdíl od rodičů na stejné vlně. Pro děti jsou vrstevníci velkou motivací mluvit česky, ale zvlášť v dalekém zahraničí samozřejmě není snadné české vrstevníky obstarat. Řešením mohou být české skupinky a školy v zahraničí anebo prázdniny v Česku
A nejdůležitější je čas. Ten ale bohužel většina rodičů nemá. Často jdou do zahraničí za prací, nebo je to přímo dané nastavením systému. Ve Francii třeba zůstávají děti ve škole až do pěti, a dříve je vyzvednout nemůžete. Tamní rodičovská je také velmi krátká.
Rodičům také radím, aby si nic nevyčítali. Každá maličkost, kterou udělají, zlepší vztah k češtině a jazykovou kompetenci dítěte. Neměli by propadat frustraci a porovnávat se.
S kým?
Srovnáváme češtinu dětí v zahraničí s dětmi, které vyrůstají v Česku. To je ale nesmysl. Z takto nastaveného hodnocení vyjdou děti v zahraničí vždy špatně. Spíše bychom měli hodnotit, jak děti dokážou uspět v komunikačních situacích. To je mnohem důležitější kritérium.
Ale pro nás Čechy, kteří jsme prošli systémem zaměřeným jinak než na komunikaci, je to dost těžké. Nejsme schopní se odpoutat od tradičního školského „Napsal jsi špatně íčko, neumíš česky, jsi hloupý.“ Jinak ale vidím naději v tom, že čím dál víc lidí vyrůstá otevřeně k světu, a má kontakty i v jiných kulturách.
