Vaše nové komunitní centrum jste otevřeli v loňském roce nově na Florenci. Co všechno zde ženám nabízíte?
Je to vlastně komunitní centrum pro ženy v sociální tísni a pro trans osoby. Nabízíme základní služby. Ženy si mohou vyprat prádlo, najíst se, dát si čaj a kafe, osprchovat se a dojít si na záchod a vzít si nějaké potraviny. Zároveň tu ale nejsme neustále, náš prostor má určité otevírací hodiny.
Máte stanovené nějaké podmínky, které musí ženy splnit, aby mohli vaše centrum navštěvovat?
Ne. Nechceme po ženách, aby se registrovaly nebo něco podobného. Bez nějakého omezení tu klidně mohou sedět a číst si a nemusí se zapojovat do jiných aktivit. Pro ženy, které jsou ve stavu, kdy chtějí něco dělat a řešit, tak my osobně nabízíme různé aktivity.
Máme například divadelní skupinu, která nějakým způsobem zpracovává témata, se kterými se ženy bez domova potýkají, arteterapeutickou skupinu, nebo v létě holky začaly šít.
Kromě toho naše komunitní centrum spravují peer pracovnice, tedy ženy, které mají nějakou zkušenost s ulicí a životem bez domova a chudobou a prošly nějakým vzděláváním.
Lenka Vrbová
|
Mají nějakou službu a starají se o chod našeho centra, nebo doprovázejí ženy na úřady a pomáhají jim řešit situace od násilného partnera přes ztracenou občanku až po vyřízení nějaký dalších záležitostí s úřady.
Takže poskytujete ženám i odbornou pomoc.
Ano. Máme například dluhovou poradkyni nebo spolupracujeme i s dalšími organizacemi, které dělají určité specifické služby, například terapeutické.
Je ze strany žen velký zájem o vaše komunitní centrum?
To záleží většinou na počasí. Přes léto nás navštíví přibližně dvacet různých žen denně. Souvisí to taky s tím, co se zrovna děje i u nás. Když se například vydává potravinová pomoc, tak většinou přijdou ženy, které chodí jen kvůli jídlu. A to nás navštíví třeba až padesát žen.
A v zimě?
V zimě je to více, mezi třiceti až padesáti ženami. Hodně záleží, jaká je venku teplota.
Máte i stálejší klientky?
Ano. Většina z nich chodí pravidelně a my je známe. Občas se stává, že se na chvíli „ztratí“, protože se u nich něco stane, nebo někam odjedou. Pak se zase objeví a pravidelně docházejí. Málokdy to je tak, že by se zde objevila jen jednou a pak už nikdy.
Za přístřešek nad hlavou ženy platí často vlastním tělem
Vaše organizace se zabývá hlavně ženským bezdomovectvím, respektive ženami bez domova. Co vás k tomu vedlo?
Když naše organizace vznikala, téma ženy a chudoba v České republice moc neexistovalo a když, tak to se o ženách bez domova bavilo v rámci zemích třetího světa. O ženském bezdomovectví se moc nevědělo. Podle nás je ovšem téma ženské chudoby a ženského bezdomovectví velké téma. Obecně na ženy více dopadá břímě chudoby, zejména na matky samoživitelky a starší ženy, v důchodovém věku například.
Je rozdíl mezi ženským a mužským bezdomovectvím?
Ženské bezdomovectví je specifické v tom, že ženy se mnohem více setkávají s násilím - genderově podmíněným násilím. To znamená, že často mohou skončit na ulici právě vlivem domácího násilí a na ulici se mohou jejich zkušenosti dále prohlubovat.
Jako DomaJako Doma vzniklo v roce 2012. Je neziskovou organizací, která se věnuje ženskému bezdomovectví. Snaží se o odstranění nerovností, s nimiž se potýkají ženy se zkušeností bezdomovectví, zaměřuje se na rozvoj poznání v oblasti ženského bezdomovectví a pomáhá zvyšovat kvalitu života žen v sociální tísni a bez domova. Stojí za projektem Kuchařky bez domova zahájila v létě 2013. Vaření pomáhá ženám bez stálého bydlení odrazit se ode dna a vrátit se do běžného života, přes připravené pokrmy se organizace snaží také měnit pohled na lidi v tísni. |
Jakým způsobem?
Většinou je žena právě s jedním mužem a často jsou ty svazky obchodní. Muž ji chrání před ostatními, ale neznamená to, že vztah mezi nimi je láskyplný. Většina žen, se kterými mluvíme, mají zkušenost, že pokud jim někdo nabídl přepsání ve squatu nebo jinde, většinou za to požadoval sex.
A ta další?
Ženy bez domova jsou méně vidět, což může být výsledek mnoha různých důvodů. Sociální služby tyto ženy „nevidí“, neboť tam nerady chodí, protože tato zařízení jsou často „dominována“ muži. Představte si, že máte nějakou zkušenost s násilím a jste čerstvě na ulici. V takovém prostředí vám moc dobře nebude. Proto ženy tyhle sociální služby moc často nevyhledávají. Spíš až když je pro ně celá životní situace neúnosná. Zároveň mnohem více přespávají mezi svými známými. Vlastně jsou svým způsobem bez domova, ale pro statistiky jsou neviditelné. To je také dáno samotným mediální obrazem, neboť si bezdomovectví spojujeme často s mužem.
Proč?
Nějakého zarostlého pána na ulici potkáte častěji než ženu. Ženy více dbají, aby nepůsobily, že jsou bez domova. Je to pro ně důležité. Takže na ulici ji potkáte, ale neřeknete do ní, že je bez domova. V hlavě se vám to ani nespojí a přemýšlíte nad tím, že ženy bez domova existují.
Proč podle vás ženy tak dlouho otálí s tím, než si přijdou říci o pomoc k odborníkům?
Konkrétně nevíme. Může to být dáno tím, že jsou třeba méně informované než muži. Často zůstávají izolované - pohybují se na okraji Prahy například, a do těch služeb chodí právě ten jejich partner a má ty informace, které žena ne.
Dokáže nějakým způsobem říci, jak vypadá taková typická žena bez domova?
Tohle se těžko zobecňuje. Máme ženy, které mají partnery, se kterými se ocitli společně na ulici, máte zde také ženy, které mají děti, či ženy s dětmi v pěstounské péči nebo v domovech. Máme také ženy, které děti nikdy neměly, nebo ty své daly k adopci. Myslím si, že jediné, co by se k tomu vlastně dalo říci je, že typická žena bez domova se velmi pravděpodobně setkala s nějakým sexuálním násilím.
Takže to je ten hlavní důvod, proč se ženy ocitají na ulici? Domácí násilí?
Může být. Těch důvodů je samozřejmě celá řada. Například pokud je žena finančně závislá na partnerovi a mají mezi sebou tradiční rozdělení rolí, a muž zemře. Psychické trauma plus fakt, že situace po jeho smrti není právně ošetřená, může být například důvodem, proč žena na ulici skončí. Muži i ženy ocitající se na ulici jsou také často i lidé vycházející z dětských domovů. Pak je tu také znak dědictví, dědičnost chudoby, kdy se dítě narodí do rodiny, které klidně po generace finančně bojuje a je chudá. Dotyčné dítě pak nemá moc šancí, jak se dostat z takových sociálních struktur.
Často je velmi těžké nalézt motivaci dostat se z ulice
Lidé na ulici
|
Jak dlouho může trvat, než se člověk z takové životní situace dostane?
To hodně záleží na konkrétní situaci, rozhodně to není jednoduché. Těch problémů je na celý problém napojeno spoustu. Některým trvá strašně dlouho oprostit se od toho, co je stahuje zpátky, ještě déle někdy trvá nalézt motivaci se z toho vůbec „vyhrabat“.
Také záleží, kde začínáte. Některé ženy žijí doslova na ulici, některé na ubytovně, což je v bezdomovecké komunitě dost vysoký level bydlení, ale z hlediska funkčnosti a nějaké kvality bydlení to rozhodně není považováno za člověka s domovem, byť oni sami by to tak třeba definovali. Ale samozřejmě z ubytovny se dá snáze jít do bytu, než pro někoho, kdo je vyloženě na ulici a nemá práci.
V současné době ministerstvo práce a sociálních věcí nevede nějakou ucelenou databázi s čísly, které se týkají bezdomovců. Statistiky vycházejí hlavně z průzkumů a odhadů sociálních pracovníků, kteří s lidmi v nouzi pracují, jsou to spíše odhady. Myslíte si, že by konkrétní čísla byla v této záležitosti lepší?
Čísla jsou pákou pro ty, kteří se pohybují v neziskovém sektoru a snaží se sociální problémy řešit. Právě čísla jsou argumentem pro žádosti o nějaké potřebné věci, více peněz, více bytů. Data jsou rozhodně důležitým faktorem.
Problém se současnými daty a počty bezdomovců je v tom, že každý, kdo se do sčítání pustí, má jinou metodologii počítání. Kdybychom vyšli ze služeb, které mají kontakt na individuální lidi, tak jim tam pravděpodobně vypadnou samotné ženy. Hodně záleží i na tom, jak se definuje samotný bezdomovec. Pokud bychom počítali lidi bez střechy nad hlavou, tak nám vypadnou lidé z ubytoven, kde se ale s chudobou často potýkají.
Myslíte si, že co se týče bezdomovectví, měl by stát konat více, než jak koná v současné době?
Rozhodně. Právě s ohledem na volby, například teď byly komunální, tak je to vždycky velké téma. Stát, respektive nižší územně správní celky mají tím, kolik vlastní bytů, nebo jakou dělají výstavbu bytů, velké nástroje pro to, aby ochránily lidi před ocitnutím se na ulici, nebo jak pomoci lidem bez domova znovu začít žít kvalitnější život. V tomhle ohledu mohl pomoci lidem i zákon o sociálním bydlení, který bohužel neprošel.
Má podle vás Česká republika problém s bezdomovectvím? Podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí okolo 68,5 tisíce lidí bez domova.
Úplně nevím, jak velké by to číslo muselo být, aby to někteří lidé považovali za problém. Z mého pohledu je tady problém nejen s bezdomovectvím, ale hlavně se sociální tísní. To se týká toho, že nebydlíte v bytě, ale v nějaké budově, která je v dezolátním stavu v rámci nějakého ghetta. Takový člověk často nebude definován jako člověk bez domova, ale většinou bude mít stejné problémy, jakými trpí bezdomovci. Takže si myslím, že hlavním problémem pro nás jsou právě tihle lidé v sociální tísni, který by se měl řešit. Pokud to vztáhnu na naši praxi, tak to, že přestože tady existují služby, které jsou určitě kvalitní, tak neexistuje zde bydlení.
Myslíte sociální bydlení?
Ano. Máte tady totální zásek na tom, že lidé si své bydlení musí zasloužit a musí si to sami pronajmout. Člověk, který se pohybuje dlouhodobě na ulici a nemá dobré sociální vazby, má problémy se zdravotním stavem, závislostí, pracuje většinou na černo, tak si sotva najde v Praze pronájem. Právě naše ženy - zejména ty starší - byty nemají a fungují tak, že obchází jednotlivé azyláky. Jenže ty jim nemají následně co nabídnout a tak po měsíci ženy odchází zase do jiného azylového domu. Z konkrétních případů, se kterými se setkáváme, víme, že je to problém. A je jedno, kolika lidí se to týká.
Pětina mladých lidí je ohrožena chudobou, rizikem je rodina i vzdělání |
Problematikou bezdomovectví u žen se zabýváte už čtyři roky. Dokážete říci, zda se během těch čtyři lez změnilo vnímání bezdomovectví jako takového?
To je pro mě tohle trochu těžší říci, protože mám pocit, že se pohybuji v prostředí, ve kterém už nejsou bezdomovci vnímáni stereotypně. Pokud ale vykouknu ze své bubliny, tak si myslím, že být člověkem bez domova je ve společnosti stále dost stigmatizováno. Nejvíce je to vidět vždy na volbách.
Loni jsme před volbami dělali akci Jsem pouliční živel, neboť na billboardu v pražských Nuslích bylo napsáno „vyženeme z Nuslí všechny pouliční živly“. Ta letošní komunální kampaň byla také dost zajímavá, viděla jsem plakáty s hesly „vyženeme bezdomovce z dopravních prostředků“ a to se zase dostáváme k té stigmatizaci a stereotypizaci celého problému. Myslím, že v tomhle se naše společnost moc nezměnila.
