Sexuálně motivované vraždy a další napadení žen na jaře 1985 vzbudily rozruch nejen mezi veřejností, ale i v řadách vyšetřovatelů. Tak drastický způsob provedení, rostoucí četnost útoků i rychlé „vypilování“ a zefektivnění útoků svědčily o pachateli, jakého nepamatovali. Pražský vyšetřovatel Jiří Markovič měl za sebou úspěšné dopadení sériového vraha žen Jiřího Hojera a domníval se, že nic podobného už za svou kariéru nezažije.
Když se pomyslná smyčka začala stahovat kolem sotva 16letého učně Jiřího Straky, Markovič cítil nedůvěru nadřízených, kteří byli přesvědčení, že za tak brutálními útoky musí stát někdo starší, s výraznou kriminální minulostí. Jenže výpovědi přeživších dívek hovořily jasně. Nevysoký mladík se špinavě blond vlasy. Nijak nápadný.
Bylo to jako bílý tygr, nemohli uvěřit policisté, když dopadli spartakiádního vraha |
Vlastně docela hezký...
„Oválný a souměrný obličej, velké tmavé oči, vlastně mi připadal docela hezký,“ popsala ho Milana H., kterou se pokusil znásilnit, nakonec ji ale jenom okradl. Přestože ji škrtil, povalil na zem, nalehl na ni a rdousil ji, jako by nemohla uvěřit, že to myslel vážně. Když se jí v jednu chvíli podařilo na něj promluvit, začali se bavit, pomohl jí oprášit oblečení a vyprávěl jí o sobě.
Jako by v něm v tu chvíli zvítězila jeho „normální“ stránka. Vražedný útok byl zažehnán. Milana napadení nehlásila. Později vyšetřovatelům řekla, že jí ho bylo líto. Že byl moc mladý a jistě u něj šlo o výjimečnou událost…
Také další napadená Ludmila Š. neměla při prvním setkání s pachatelem pocit, že by se ho měla bát. Ostatně, byla to ona, kdo ho oslovil. Stejně jako ona vystoupil z večerní tramvaje č. 14 v Holešovicích. Ludmila sem dojela omylem, chtěla do Libně. A tak se Jiřího Straky zeptala na cestu. Vysvětlil jí, že až do rána nic nepojede, a nabídl jí galantně doprovod. A tak se spolu vydali noční Prahou… Povídali si, byl slušný, hovorný, nijak nebezpečný.
„Celkově na mne tento mladík dělal dojem živého temperamentního kluka, který se možná trošičku chvástá, ale rozhodně nepůsobil jako nějaký grázl,“ popsala ho Ludmila. Napadl ji až u domu, kde bydlela. Stihla zazvonit na sousedy. A to jí zachránilo život. I ona ho kriminalistům popsala jako normálního, docela hezkého kluka.
Policista, který s ní sepisoval protokol, případ vyhodnotil jako omezování osobní svobody. A Ludmila? Raději se ještě týž den odstěhovala jinam. Jako by přece jen tušila, že tady šlo o víc než jen o pár drobných, které jí pachatel nakonec sebral.
Psychologický profil vraha
Vyšetřovatelé si nechali zpracovat psychologický profil pachatele. Určil, že mu bude mezi 17 a 35 lety. Že trpí sexuální deviací a je puzen k agresivnímu, sadistickému jednání. „Pachatel nemusí být ani příliš podivínský, ani příliš nápadný svému okolí,“ konstatoval znalec Pavel Zemek.
Za fasádou klučiny se skrýval deviant, uvedli znalci„Obraz otevřeného, sympatického, živého klučiny byl jen fasádou,“ napsali znalci Vladimír Študent, Karel Hynek a Pavel Zemek. „Za ní se skrývaly kompletní vlastnosti popisované u společensky nebezpečných psychopatů,“ pokračovali. V posudku mluví o agresivitě se sklonem k nejzávažnější pohlavní deviaci, sadismu a nekrosadismu. Připomínají chybějící morální zábrany, bezcitnost a bezohlednost k druhým, chybějící strach a pocit viny, lačnost po sexuálním uspokojení. „Jeho velmi dobré inteligenční schopnosti, rychlá orientace, pohotové jednání, nebojácnost, dobré tělesné vybavení a klamný zevnějšek ještě zvyšují jeho nebezpečnost,“ popisovali. Straka vytrvale odmítal, že by ho škrcení žen uspokojovalo. „Násilí mě nijak nevzrušovalo, uspokojil jsem se souloží, a ne tím škrcením. Kdyby se mnou šly ty ženy dobrovolně, tak bych jim nic neudělal,“ tvrdil. Jediným důvodem, že zabíjel, podle něj byl strach, aby ho nepoznaly. Znalci však tato tvrzení odmítli. Upozornili, že sám o první oběti vypověděl, že se mu snažila vyjít vstříc, ale nebylo jí to nic platné. U třetí oběti si pak byl jistý, že ho vůbec nespatřila. I ji však zabil. Odborníci uvedli, že se jeho deviace vyvíjela a vražda se postupně stala automatickou součástí jeho útoků. Pozn.: Převzato z článku z r. 2005. |
Trefil se také v tom, že pachatel nebyl dosud v psychiatricko-sexuologické péči. A že s blížícím se létem a sporým oblečením žen bude narůstat jeho tenze. „Vliv na frekvenci útoků bude mít nesporně i velké množství mladých cvičenek v době celostátní spartakiády,“ zmínil Markovič další důvod, proč musel s dopadením vraha spěchat.
Nutkání zabíjet
Než se mu ho podařilo najít, zemřely tři ženy. 22. května 1985 udělali policisté dalšímu vraždění přítrž. Zadrželi Jiřího Straku přímo ve Stochově, kde bydlel na internátě a navštěvoval hornické učiliště. Ještě ten den se přiznal k první vraždě. Během výslechu popsal i další zločiny. Nezúčastněně, detailně, jaksi s odstupem. Jako by popisoval činy někoho jiného.
Výčet zločinůZa co byl Straka nakonec odsouzen?
|
Při následných rekonstrukcích na místech činů pak předváděl své zločiny bez známek vzrušení, strachu či rozpaků. Jako by mu lidské cítění bylo cizí.
Když líčil vraždu, při níž ženu postupně rdousil a dusil více způsoby, než se mu podařilo ji usmrtit, vyšetřovatel si neodpustil otázku, zda měl v tu chvíli vztek. „Vztek? Ne, to jsem neměl,“ odpověděl Straka poněkud udiveně. Jako by vůbec nechápal, na co se ho ptají.
Jeho chování při zločinech bylo promyšlené, rozhodně nevraždil v afektu. Sám mluvil o nutkání, kterému nedokázal odolat. Až dokonaný zločin mu prý přinesl úlevu, zklidnění. Několikrát zmínil, že kdyby ho nedopadli, vraždil by dál. Dostal nejvyšší trest, jaký zákon umožňoval: 10 let vězení a nařízenou ochrannou ústavní léčbu.
Dnes žije pod jiným jménem na severu Moravy, je kastrovaný. Mediální zájem odmítá a tvrdí, že se začlenil a nemá problémy.
