Jak na vás jako na historičku holokaustu působilo, když někteří odpůrci koronavirových opatření přirovnávali nařízení vlády k holokaustu, případně dokonce nosili židovskou hvězdu?
Jak říká Godwinovo pravidlo: čím déle trvá jakákoli diskuse online, tím pravděpodobněji přijde srovnání s Hitlerem. Je třeba si na ta srovnání dát pozor. Ale v porovnání s Británií, kde se asi devadesát procent lidí nechalo očkovat, jsem byla překvapená, jak velké procento Čechů bylo koronaskeptických.
Anna Hájková
 |
Přestože upozorňujete na to, že člověk musí být s takovými přirovnáními opatrný, když se podíváme na Ukrajinu, kde probíhá genocida ze strany Ruska, jaké můžeme vidět paralely právě s druhou světovou válkou?
Je to genocida, protože máme důkaz o záměru, důkazy o sexuálním násilí, které je používané k dehumanizaci a k tomu, aby znásilněné ženy už nikdy nechtěly být sexuálně aktivní.
Dochází k unášení dětí, krádežím umění nebo potlačování ukrajinského jazyka a kultury. Když se podíváme na definici polského právníka židovského původu a zároveň autora termínu „genocida“ Raphaela Lemkina, vidíme, že současná situace splňuje spoustu bodů. Každá genocida má svá specifika, ať už se podíváme na Bosnu, Rwandu nebo arménskou genocidu. Vždy jsou nějakým způsobem jiné.
Poslední ghettoPoslední ghetto je srozumitelné, poutavé i bolestné čtení o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní charakteristikou lidí i ve velice vypjatých situacích jejich vlastní jednání. Počet stran: 384 |
Role sexualizovaného násilí hraje ve válečných konfliktech poměrně zásadní roli, ale jeho klasifikace jako válečného zločinu přišla až v roce 1992. Jaká byla role těchto činů během druhé světové války?
To, že se téma sexualizovaného násilí začalo brát vážně a nejen jako něco, co doprovází války, ale ve slušné společnosti se o tom nemluví, se začalo měnit během druhé vlny feminismu.
Feministka a intelektuálka Susan Brownmillerová publikovala v roce 1975 knihu Against Our Will (Proti naší vůli) která jako první postulovala, že znásilnění není o chtíči, ale o moci. A to je nesmírně důležité.
Tématu se věnovali také další historici a historičky, například Regina Mühlhäuserová. Sexualizované násilí ve válečných konfliktech znamená upevnění moci na tělech, která jsme porazili, a jak už bylo zmíněno, o genocidu.
Jde také o ponížení soupeře, protože znásilnění jsou často veřejná. Spoustu z nich navíc není penilní (vztahující se k penisu), ale jde o mnoho jiných forem sexualizovaného násilí.
Když jsem psala svou knihu o Terezíně, byla jsem samozřejmě zvědavá, jakou roli sexuální násilí hraje. Sexuální násilí v Terezíně bylo, ačkoli často ve formě sexualizovaného – a ne sexuálního násilí.
Šlo například o české četníky, kteří strážili Terezín zvenčí a nutili židovské ženy k sexuálním protislužbám za to, že jim tam budou moct pašovat jídlo nebo donášet dopisy. Máme také případy příslušníků SS, kteří pozorovali židovské ženy, jak se při příjezdu svlékají a sprchují, což je také forma sexualizovaného násilí.
27. leden, den památky obětí holokaustu |
Také jsem napsala článek na A2larm o židovském členovi samosprávy z Brna, který se snažil donutit jednu mladou ženu, Ernu Frischmannovou, aby se s ním vyspala. Když ho odmítla, poslal ji a její rodiče na východ.
Dotyčná to přežila, měla obrovské štěstí. Co ji drželo při životě, bylo, že doufala, že se znovu uvidí s rodiči, ale hlavně že nahlásí toho muže na policii. Muž na podzim 1944 zemřel v Osvětimi. Na jejím případě je zajímavé, že Frischmannová vždycky přemýšlela o tom, aby svědectví mohla uveřejnit. Jejím příběhem se předtím nikdo nezabýval.
Tabu se začíná měnit
Opakovaně upozorňujete na to, že ženská perspektiva na sexualizované násilí v historii chybí. Čím to je?
Dám vám příklad z minulého týdne. Učila jsem ve svém kurzu holokaustu segment o všedním životě v ghettech a můj oblíbený pedagogický úkol je „balíme balíček do Terezína“.
Měla jsem dvě skupiny – v jedné dopoledne byli dva muži a druhá, odpoledne, byla čistě ženská. Všechny studentky té čistě ženské daly do balíčku vložky. Ukazuje to, jak moc se diskurz začíná měnit.
Další změnu kursu vidím i na tom, že když u mě studenti a studentky chtějí psát bakalářské práce, osmdesát procent je na téma sexuality, sexuálního násilí nebo queer lidí v době holokaustu. Na prestižních konferencích jsou panely na tato témata naprosto plné.
To se v poslední době opravdu hodně změnilo. Není to tak, že když někdo zažije sexualizované násilí, půjde do hospody a vypráví to známým podobně jako by člověk řekl „ukradli mi kolo“. Pořád to je tabu. Ale začíná se to hodně měnit.
Historička holokaustu: Homofobie byla v koncentračních táborech brutální |
Ve vaší knize Poslední ghetto zdůrazňujete „agency“, agentnost, obětí holokaustu, tedy možnost volby, což je neobvyklá perspektiva. Já bych řekla, že většina veřejnosti je vnímá jako pasivní oběti. Je taková domněnka správná?
Já samozřejmě žiju ve své akademické bublině, takže mám radost, když si mou knihu přečte nějaký „normální“ člověk. Myslím, že většina lidí, kteří se narodili v rodinách, které prošly holokaustem, slyšeli a vyrostli s historkami o tom, jak to v táborech vypadalo. O šíleném pocitu bezmoci, ale také o malých gestech, která pro ty lidi znamenala určitou důstojnost a možnost rozhodnutí.
Neargumentuji tím, že se lidé v ghettu mohli volně rozhodnout odejít, o to mi vůbec nejde. Jde mi o to, že abychom pochopili mentalitu obětí holokaustu, musíme pochopit svět, ve kterém se jeho oběti pohybovaly. Na příkladě Terezína můžu říct, že rozhodování se pohybují v rámci: budu dnes večeřet se svým partnerem, nebo se svou rodinou? Když mého partnera předvolají na transport, můžu se k němu přidat, můžeme se vzít a jet spolu na východ, kde nevíme, co bude, anebo zůstanu u rodičů?
To je možnost rozhodování, která je pro ty lidi důležitá. Je to mnohem menší a mnohem tragičtější rozhodování, než které máme nyní, ale pro lidi tehdy to znamenalo hodně.
Je ahistorické měřit rozhodování nebo pasivnost v dnešních parametrech, musíme pracovat historicky a dát situaci do kontextu tehdejších odmínek. Já v knize odkazuji na příklad herce Luďka Eliáše (tehdy Ecksteina), který se v květnu 1944 rozhodoval, jestli půjde s bratrem do Osvětimi, anebo zůstane v Terezíně se svou přítelkyní a rodinou.
Jeho mentor Gustav Schorsch mu tehdy řekl, že přijdou chvíle, kdy člověk zažívá krizi, a tehdy se ukáže, co je zač. A Eliáš jel do Osvětimi. To je hrozně silný příběh, který Eliáše provázel do konce života, a dokázal mu dát smysl pro ten strašný zážitek deportace – a pro Eliáše to, že onen moment bral jako možnost své volby. To pro něj bylo něco nesmírně důležitého. A proto bychom to měli brát vážně.
Jak se dá popsat situace žen v období holokaustu, v čem je specifická?
Záleží na tom, jestli je řeč o židovských ženách, německých pachatelkách, takzvaných přihlížejících, zda to jsou ženy v ghettu, koncentračním táboře, který je monosexuální, ženy někde schované...
Často docházelo k tomu, že ženy posílali do plynu, pokud měly u sebe děti mladší patnácti let. To je jeden z důvodů, proč žen přežilo méně než mužů. Muži měli mnohem větší šanci projít selekcí, protože u sebe děti neměli.
Ženy byly také často konfrontované se sexuálním násilím nebo nabídkou sexuální směny. To je ovšem dvousečný meč – je to pro ně ohrožení, ale zároveň to může být zdroj.
Ve chvíli, kdy jim někdo nabízí, že je schová, dá jídlo navíc nebo ochrání před transportem za sexuální protislužby, vlastně je to nestojí nic, „jen“ tělesnou službu. Pro některé ženy to muselo být velmi traumatizující. Abychom pochopili vězeňskou společnost, musíme dávat pozor na gender.
Aby ostatní vyjádřili, že tam určité ženy nepatří nebo se chovají špatně, označují takové ženy jako špatné. Například herečku a režisérku Vlastu Schönovou kritizovali, protože nechala rodiče jít na východ a sama zůstala v Terezíně. Měla vztah s židovským funkcionářem – ale to měla spoustu lidí.
Je třeba ptát se, jak společnost konstruuje stud
Jakou roli ve válce hrál stud?
Je úloha historiků a historiček analyzovat, jak která společnost stud konstruuje. Třeba dneska se lidé nestydí za to, že jsou queer, ale dřív to byla nadávka. Dnes se ženy nestydí za to, že kouří na ulici, dříve to bylo vulgární. Na příkladu Terezína nebo Osvětimi bylo vidět, že na jednu stranu ženy prodávaly sexuální služby, aby udržely rodinu naživu, ale zároveň si od nich příbuzní jídlo brali – i když jim pak říkali, že jsou poběhlice.
Velmi zajímavé vzpomínky má například Zilli Schmidtová, která přežila takzvaný cikánský tábor v Osvětimi. Byla milenka táborového staršího, a proto měla přístup k jídlu a zachránila tím spoustu příbuzných. Není tedy důležité se koncentrovat na stud, ale spíš na to, jak vzniká a proč.
Ve své práci se zabýváte také queer lidmi. Co bylo nejzajímavější, co jste zjistila?
Nejznámější je Fredy Hirsch. Díky brněnské historičce Aleně Mikovcové se mi podařilo zjistit, kdo byl jeho partner – doktor Jan Mautner. Našla jsem jeho fotku, zjistila jsem, že přežil. Zrekonstruovala jsem tenhle vymazaný příběh a jsem v kontaktu s jeho příbuznými, pro které je můj výzkum hrozně důležitý, což je hřejivý pocit.
V červnu 2021 mi vyšla v Německu krátká kniha o čtyřech queer dospívajících mladých lidech během holokaustu. Tři dívky a jeden chlapec, dvě původně z Německa, a dva z Polska, tři, kteří přežili, a jedna, která zahynula – Anne Franková. Ta je pravděpodobně nejznámější obětí holokaustu. Ale málokdo ví, že její deník obsahuje důležité queer stopy.
A teď dobrá zpráva: Lidé bez dějin jsou prach vyjde v červnu v rozšířeném českém vydání v nakladatelství Mehrin. Je to moc hezká spolupráce, vydavatel Martin Reiner mě utvrdil v tom, abych přidala ještě pátý, český příběh. Jiřího Vrbu, který jako mladý muž přežil Terezín, Osvětim, Blechhammer a Buchenwald, a po roce 1989 pomáhal zakládat Terezínskou Iniciativu.
Kdo jsou ti, jejichž historii se nedozvíme?
Jak vy osobně kombinujete historii a feminismus? Jaké nové perspektivy vám feminismus ve vašem bádání přinesl?
Zlomový moment pro mě byl někdy na gymnáziu. Bylo tam hodně mladých liberálů, ale také emancipované mladé ženy, které tvrdily, že nejsou feministky. Tehdy jsem si uvědomila, že pokud feminismus tvrdí, že ženy a muži mají mít nárok na totéž a mají mít stejná práva, pak jsem samozřejmě feministka.
Nevadilo mi být v menšině. Nebát se mít nepopulární názor byla pro mě velmi formující zkušenost. Je to něco, co bych lidem doporučila.
To mě také vždy inspirovalo přemýšlet o tom, kdo je ten, o jehož historii se nikdy nedozvíme. Důležitý je také přínos queer teorie, která nás nutí zpochybňovat normativitu – proč tohle je normální, ale tohle už ne? Proč si myslíme, že queer sexuální akty jsou špatné a nevkusné a ty heterosexuální milé a hezké?
Snažit se všem lidem naslouchat, pochopit a analyzovat. A uvědomuji si, že za deset, dvacet let přijde někdo jiný, kdo se mnou nebude muset souhlasit, ale pokud to udělá metodologicky správně, budu to muset respektovat. Takže feminismus je pro mě připomenutí sociální spravedlnosti.
KOMENTÁŘ: Hlavně aby nám tu nezůstali. Uprchlíků se děsili už naši dědové |
V komentáři, který jste napsala společně s Martinem Šmokem v roce 2015, upozorňujete na uprchlickou hysterii. Uvádíte, že „ve 30. letech jsme se s podezřením dívali na lidi prchající před Hitlerem, dva roky po válce jsme přeživší polské Židy považovali za „hygienické riziko.“". Nyní spolu mluvíme po další uprchlické vlně spojené s napadením Ukrajiny. Dá se říct, že se historie v tomto opakuje?
Na tohle téma je rozhovor s Artem Spiegelmanem, autorem grafického románu Maus. Asi před rokem ho pár knihoven na jihu USA zakázalo. On řekl, že lidé si přejí „hezčí“ holokaust.
Češi si snaží udržet narativ, že za války byli na Židy milí, že za všechno můžou Němci. Zároveň pokud se této historii někdo věnuje a zjistí něco negativního, dočká se obrovské kritiky.
