Ostatně Petr Pithart se pokusil takovou skupinku nespokojenců sehnat, a neuspěl. Bylo jich málo. Takže podnět k Ústavnímu soudu na sporný zákon zkracující volební období odpískali.
krize kolem voleb pŘEHLEDNĚCo se nyní bude dít, kdo rozhoduje o termínu voleb |
Nyní však stačil poslanec jeden: Melčák. A pravda je, že (zatím v první fázi) uspěl. Princip je jednoduchý: stěžuje si, že bylo zkráceno jeho ústavní právo účastnit se správy veřejných věcí, v tomto případě právo poslance na nerušený výkon svého mandátu. Nic zvláštního - každý, kdo má pocit, že nějakým zákonem bylo ukráceno jeho ústavní právo, si může stěžovat.
Ani Melčák není průkopníkem: když byla prezidentem odvolána předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, i ona si stěžovala Ústavnímu soudu. Vlastně ta situace byla podobná - i tehdy soud nejdřív pozastavil prezidentovo rozhodnutí. A Brožová nakonec ve funkci zůstala.
Na co si vlastně stěžuje?
Jenže ptejme se dál: jaká újma Melčákovi vznikla zkrácením volebního období? Samozřejmě přijde o poslanecký plat. Škodolibý pozorovatel by mu navíc připomněl, že si mohl stěžovat už v roce 1998, kdy byl schválen obdobný zákon, jako je ten nynější, a co víc: tehdy hlasoval dokonce pro něj a nevadilo mu to.
Dá se tedy Melčákovi vůbec věřit? Problém je, že nejde jen o něj. Jedním z klíčových ústavních principů je rovnost šancí v politické soutěži. A s tím souvisí i délka volebního období: co kdyby se strany, kterým by to momentálně vyhovovalo, domlouvaly na zkrácení období vždy podle svých potřeb? Jak by k tomu přišli ti ostatní?
Ústava totiž předepisuje jiný postup, jak se dopracovat k předčasným volbám. Jenže ten se zdál politikům příliš složitý a zdlouhavý.
Jakkoli působí rozhodnutí Ústavního soudu jako překvapení, ve skutečnosti to tak není. Že zkrácení volebního období zvláštním zákonem není ideální, upozorňovala řada právníků, málokdo jim však věnoval pozornost.
"Přijetím jednorázového ústavního zákona dávám najevo, že ústavu vlastně nepotřebuji," upozorňoval expert Jan Kysela. A varoval před širšími důsledky: "Jestliže je právní stát založen na úctě k právu, musíme se před ním sklonit všichni. Pokud někdo vymyslí metodu, jak se nesklonit, je to neblahé znamení pro ostatní," uvedl už před rozhodnutím Ústavního soudu.
"Tvrdé jádro"
Na druhou stranu může vypadat jako překvapení, že se Ústavní soud rozhodl - poprvé - zabývat ústavním zákonem. Což někteří zpochybňovali: má na to právo? Vede to i k diskusi mezi experty: Většina jich však zastává názor, že Ústavní soud může zasáhnout tehdy, kdy parlament chce měnit takzvané "tvrdé jádro" ústavy.
Jednoduše řečeno - kdyby se parlamentní většina dohodla, že například ústavním zákonem budou najednou zrušena všechna práva a svobody občanů. V takovém případě by přece bylo povinností Ústavního soudu zasáhnout! Ústavní soudci zřejmě dospěli k názoru, že to je i tento případ.
"Ústavní soud je oprávněn zrušit i ústavní zákon," napsal soudce Vojtěch Šimíček na internetových stránkách Jiné právo, kde se k tématu žhavě diskutuje. A nejspíš ještě bude. A nejen tam. Každý totiž hájí své.
Za připomínku stojí, že předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ještě jako senátor v roce 1998 obhajoval paradoxně nutnost přijetí obdobného zkracujícího zákona.
