Ale protože právě s ním se dá něco udělat, bude důležité sledovat, který blinkr na své černé limuzíně Duka zapne jako první - tedy kam církev na první pohled nasměruje:
Vpravo k přísným kazatelům, anebo vlevo k barevnému hydeparku, kde se o všem diskutuje, ale nic se nemyslí až tak vážně?
Zůstane-li dosavadní královéhradecký biskup konzistentní, zapne obě světla. Jen do toho pravého (tradičního) předem namontuje dvakrát tak silnou žárovku.
Co to bude znamenat? Předně je třeba zapomenout na rozdělování katolíků na konzervativce, liberály a různé -isty.
Povrchní pohled na církev, která se rozhodne být konzervativní, nebo liberální a pak to společnosti arogantně naservíruje, se při pohledu dovnitř rozplývá. Mnoho katolíků i jejich nejvyšších představitelů si ve společnosti založené na jiných hodnotách neví rady sami se sebou, natož aby svou víru dokázali sebevědomě a věrohodně obhajovat.
S bubny a kytarami, nebo bez?
Rozložení sil - i povahu Dukových zbraní - může lépe demonstrovat poněkud bizarní spor o to, jaká hudba se má hrát při mších. Po loňské návštěvě papeže Benedikta XVI. kolovala petice, ve které část katolíků tvrdě kritizovala doprovod k papežské mši ve Staré Boleslavi. Byla pro mládež, a tedy jakoby samo sebou s klávesami, kytarami a bubny.
"Hudba ve Staré Boleslavi dosahovala takové dekadence, že způsobená ostuda se dá připodobnit k situaci, kdy bychom papeži připravili místo kalichu z ušlechtilého kovu jeho plastovou napodobeninu a místo vkusného ornátu igelitovou pláštěnku," stojí v petici. Následovala ji antipetice s "tisícerými díky" za hudební doprovod.
A Dominik Duka? Kytarovou hudbu při mších považuje za něco, co se hodí pro mladou generaci. Ale ta ji nemůže "vnucovat" všem. "Když plánuji slavnostní katedrální bohoslužbu, tak aniž bych ji chtěl urazit nebo podcenit, nebudu zvát mladou kapelu Veku. Ale určitě ji pozvu, když bude setkání mládeže nebo když bude potřeba ukázat, že církev není církví jedné generace nebo jednoho období," řekl Duka v knižním rozhovoru V duchu pravdy od novináře Martina Leschingera.
Ano, mládežnická hudba ve stylu "hip hop aleluja" (jak ji vtipně nazval teolog Tomáš Halík) většinou není nijak soudobá ani moderní. Střet je to však mnohem hmatatelnější než třeba úvahy o změně přístupu k potratům či svazkům homosexuálů. O ty se ve vedení dnešní církve rozhodně nehraje. Tím méně v české provincii.
Za pozornost stojí hlavně způsob argumentace, která se v diskusi o "liturgickém popu" používá.
Styl Dukova uvažování ohledně hudby pasuje i na situaci, kdy si má vybrat mezi prezidenty Havlem a Klausem. S oběma vychází, oba má velmi rád. Ale směrem ke Klausovi kývne přece jen dvakrát - Havel má rád postmoderní myšlenky, Klaus je zastáncem tradic a rodiny. Duka s Klausem jsou proto dobří přátelé a každý rok před Vánocemi se scházejí, aby si vyměnili dárky.
Když Duka vystoupil na Klausem pořádané konferenci o vztahu státu a církve, argumentoval opět po svém - připustil, že ani mnoho let po revoluci nejsou vztahy vyřešené. A dodal, že to není tak zlé. Tedy - dokonce "státotvotně" připomněl, že je to o dost lepší než v minulosti. Klaus si to zapsal do zápisníku a podtrhl souhlasnou rovnou čarou.
Blinkr na jednu stranu, na druhou. A ještě jednou na druhou. V pořadí třetí bliknutí dělí diplomata s jasným názorem od oportunisty.
Podobně vypadá i Dukův životní příběh. V již zmíněném rozhovoru přiznává, že jako malého ho velmi fascinoval svět vojáků. Když pak uvažoval o vstupu do řádu, jako první ho napadli jezuité - pro svou polovojenskou disciplínu. Pak však zvolil dominikány - dávají také důraz na disciplínu. Ale i na svobodu.
Církev pod patronátem Dominika Duky tedy bude otevřenější než dosud, nesleví však ze svých tradic.
Bude velkorysá, ale důsledná. Dvojnásob důsledná.
