Jako mladá atraktivní dívka ráda chodila do společnosti. Časem začala zjišťovat, že se víc než na kamarády těší na to, až se napije.
„Dlouho jsem si nechtěla připustit, že je něco špatně. V polistopadové euforii roku 1989 bylo běžné, že se demonstrace šly řádně zapít, a já rozhodně nepatřila k vedoucím pelotonu,“ začíná své vyprávění blondýnka Hana, která si z pochopitelných důvodů přeje zůstat v anonymitě.
„Začalo to panáky tvrdého alkoholu, pak mi zachutnalo víno a ve finále jsem klidně udělala patnáct piv. Jakmile začnou ranní doušky, když schováte první láhev, už se vezete. Najednou jsem nemohla normálně žít,“ pokračuje Hana.
Dokázala pít třeba několik dní v kuse, třebaže jí po alkoholu časem začalo být hodně špatně. Jednoho dne lékař zjistil, že má desetinásobně zhoršené jaterní testy. Prohlásil, že jestli bude s pitím stejným způsobem pokračovat, dává jí tak rok života.
Po těch slovech zůstala jako opařená. Ještě jí nebylo ani třicet let. Zmobilizovala v sobě vůli a situaci začala řešit. Nechala se hospitalizovat na oddělení AT (léčby závislostí) nemocnice v pražských Bohnicích. V tehdejším pavilonu 18 pro závislé ženy se tři měsíce dávala dohromady.
Nesmíte se nechat rozhodit
„V mém případě bylo lepší nechat se někam zavřít. Poznala jsem, že na abstinenci potřebuju klid. A já měla doma manžela, který na mě byl stále protivnější. Šťoural do mě. Moje rozhodnutí se léčit samozřejmě kvitoval s povděkem, ale naivně si představoval, že mě odtamtud vrátí opravenou. A taky poslušnou, když mám přece takové máslo na hlavě.“
Dobře věděla, že ženy spadnou do závislosti rychleji než muži. V léčebně zažila pacientky, kterým se to – většinou po nějakém traumatu – přihodilo už za jediný rok. Jí se však doma nic tak hrozného nedělo. Když pak na svět přišlo dítě, stalo se pro ni impulzem k znovunalezení rovnováhy.
Alkohol si držela od těla. První recidiva přišla po čtyřech letech, pak se to v menších intervalech opakovalo. Hana si uvědomovala, že je pro rodinné příslušníky těžké dívat se na to, jak se jejich blízký devastuje. Ale také to, že scény nikam nevedou. V takové situaci bývá účinnější dobré slovo a soustavný tlak.
„Pocity alkoholika se těžko dají sdělit. Nějaký čas jste v pohodě, ale pak vás najednou něco rozhodí a je to v háji. Zejména ženy se obtížně vyrovnávají s emoční prázdnotou, která je nejčastěji přepadá, pokud nemají po svém boku milujícího partnera. U závislého člověka se pak recidiva rozjede rychle jako smršť.“
Hana dobře ví, že v jisté fázi chce být pijan se svou láhví sám, ale pak se v ní začíná topit. Pokaždé, když do toho znovu spadla, disciplinovaně se běžela přeléčit. S vědomím, že je to bezpečnější a snazší způsob, jak recidivu zastavit.
„A že je to ostuda? Vůbec ne! Ostudou by bylo to neřešit. Při recidivě vám jde totiž o život a hodně žen tuhle daň i zaplatilo,“ podotýká.
Pomáhá terapie
Každý to má trochu jinak, někoho děsí samota. Paní Hanu ne. Dnes, když přijde domů, je šťastná, že se nemusí s nikým dohadovat, třeba o neexistujících milencích. Už dva roky žije jen s nyní již dvacetiletou dcerou. Pracuje v oblasti marketingu, ve volném čase se věnuje svým koníčkům, učí se anglicky. Přitom pravidelně týden co týden navštěvuje AT poradnu.
„Už léta chodím na skupinovou terapii k paní doktorce Gitě Pekárkové a nemohu si to vynachválit. Naše terapeutka je skvělá. Bývá nás tam kolem dvaceti, všechny abstinující alkoholičky. Jen my se umíme navzájem pochopit. Například o takzvané suché recidivě ostatní nevědí zhola nic.“
„Přitom je to strašně nepříjemný stav, kdy během abstinence máte v noci sen, že jste se napila, což vás okamžitě rozhodí. Ale hlavně vás to varuje. Pozor, něco nemusí být v pořádku! Na skupině řešíme i vztahy s blízkými, ale všechno zůstává uvnitř,“ otevřeně líčí paní Hana.
A jestli chce zůstat sama? To netvrdí, ale v jejím věku by se jí prý zamlouval jedině ambulantní vztah.
Aniž se chce rouhat, přiznává, že jí alkoholismus i někam posunul. Naučila se být šťastná sama se sebou, nikdy se nenudí a víc o životě přemýšlí. A pokud by snad znovu uklouzla, znovu to zvládne. Patří k lidem, kteří se nikdy nevzdávají.
„Dnes už vím, že souboj se závislostí na alkoholu má jasného vítěze, ale já to nejsem. Že s ní nemůžu bojovat. Musím se s ní naučit žít a sledovat ji, jestli zase něco nechystá. Pozorovat ji a být připravená. To funguje,“ dodává s úsměvem.
