Moskevské politbyro mělo zřejmě vše, do posledního detailu, připravené už v Moskvě. Odstranit bezprostředně po podpisu protokolů Dubčeka a jeho nejbližší spolupracovníky z nejvyšší politiky bylo nemožné. Občané by jen těžko uvěřili lidem přímo napojeným na sovětské vedení. Velká část veřejnosti už tehdy považovala funkcionáře kolem Vasila Biľaka a Aloise Indry za kolaboranty a v čele strany by je akceptovala jen obtížně.
Užiteční hlupáci?
Mnohem lepším scénářem byla dobře promyšlená sovětská taktika, ve které by role užitečných hlupáků sehrály přímo tváře reformního procesu. Brežněv se v průběhu celého podzimu 1968 snažil na Dubčeka působit dojmem starostlivého staršího bratra. Nechal ho žít v iluzi, že vojska zemí Varšavské smlouvy Československo po normalizaci poměrů opustí a že okamžitý odchod prvního tajemníka z funkce by jen rozhořčil veřejnost, která s ním stále ještě sympatizovala.
Čtveřice protagonistů pražského jara 1968 - předseda vlády Oldřich Černík, 1. tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček, prezident republiky Ludvík Svoboda, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský
Podobně sovětští pohlaváři komunikovali i s ministerským předsedou Oldřichem Černíkem a dalšími reformátory. Chtěli je udržet u moci co nejdéle, ale přitom je postupně obklopovali lidmi, kteří měli plnou důvěru Moskvy a byli připraveni tváře pražského jara kdykoliv zradit a vystřídat.
„Dobrovolné“ odchody
Ke „střídání stráží“ došlo nakonec s odstupem, navíc postupně, aby to nebylo na první pohled nápadné a nevyvolalo to přehnanou reakci občanů. Jeden z tvůrců reformního Akčního programu z dubna 1968 Zdeněk Mlynář odstoupil z funkce tajemníka ÚV KSČ v listopadu. Další „dobrovolné“ odchody následovaly ještě během podzimu. Josef Smrkovský pak v lednu opustil funkci předsedy Národního shromáždění.
Ruku v ruce s opouštěním reforem a utužováním poměrů se k moci dostávali lidé, které byla Moskva ochotna akceptovat. Už při jednání o Moskevských protokolech získal důvěru sovětského politbyra místopředseda vlády a umírněný reformista Gustáv Husák. Brežněv považoval tohoto bývalého politického vězně za kompromisního kandidáta na funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Těšil se v té době veliké důvěře občanů a na Slovensku slavil úspěch s prosazením federalizace ČSSR, posledního úspěšného projektu pražského jara.
Mezitím byly nenápadně odstraňovány výdobytky pražského jara. Omezována byla svoboda slova, plíživě se obnovila cenzura v médiích. Zastaveny byly ekonomické reformy Oty Šika, který nakonec odešel do emigrace ve Švýcarsku.
Selhání osobností pražského jara
Postoje dvou nejvýraznějších tváří reforem, Alexandra Dubčeka a Oldřicha Černíka, jsou dodnes interpretovány rozdílně. Jejich obhájci tvrdí, že se snažili svými smířlivými postoji k utužování poměrů zachránit alespoň střípky obrodného procesu z roku 1968. Jejich kritici tvrdí, že upřednostnili osobní prospěch a mocenské ambice, aniž by ovšem tušili, že je Moskva s kolaboranty už dávno odepsali.
1968: Dvacet let po upálení rozhýbal Jan Palach revoluční rok 1989 |
Po vyhrocených událostech v pražských ulicích po výhře Československa nad Sovětským svazem během jarního mistrovství světa v hokeji v roce 1969, kdy v ulicích proti okupaci protestovaly tisíce lidí, donutil Brežněv Dubčeka k rezignaci. Na jeho místo nastoupil Gustáv Husák, menší zlo, jak se tehdy o něm mluvilo.
Alexander Dubček se stal předsedou Federálního shromáždění a v této funkci ještě podepsal pendrekový zákon, který umožnil mocenským složkám brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. On sám přitom později tvrdil, že pro něj nehlasoval a byl k jeho podpisu až zpětně donucen novým vedením KSČ.
Na podzim byl odvolán z funkce předsedy parlamentu a jmenován velvyslancem v Turecku. I odtud byl nakonec stažen a v roce 1970 byl z KSČ vyloučen. Pak pracoval ve státních lesích jako mechanizátor.
Oldřich Černík se udržel v premiérské funkci ještě déle. Až do roku 1970. Ochotně přisluhoval v počátcích normalizace a neštítil se odsouhlasit krvavé zákroky proti demonstrantům během roku 1969. I jeho ale nakonec dostihla účast na reformách během pražského jara.
V roce 1970 byl vyloučen z KSČ, ale neskončil v dělnických profesích nebo v disentu jako jeho bývalí kolegové. Až do penze pracoval jako ekonomický náměstek Studijního a typizačního ústavu v Praze.
Odvážný Kriegel
Řada reformních komunistů byla po nástupu normalizace vězněna, mnozí z nich se podíleli na vzniku ilegální opozice. Jako jeden z prvních byl z KSČ vyloučen muž, který nepodepsal Moskevské protokoly a který mohl skončit jako vůbec první politický vězeň po srpnové okupaci – František Kriegel. Stranu musel opustit už v květnu 1969.
Už v Moskvě se odmítl podílet na počátcích normalizace. V roce 1970 byl donucen odejít do penze a podílel se na činnosti disentu. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Po jeho smrti byla na jeho počest zřízena Cena Františka Kriegla, která je udělována za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii.
