Věnujete se zejména rodinnému právu a specializujete se i na domácí násilí. Je práce s obětmi tohoto typu násilí v něčem specifická?
Je to o soustavné podpoře oběti, velké trpělivosti a empatii. Do jisté míry jsou oběti i nevyzpytatelné, protože nikdy nevíte, jestli si to nerozmyslí a nebudou se chtít do vztahu vrátit.
Jak snášíte, když na nějakém případu strávíte spoustu času, poskytnete oběti velkou podporu a ta se pak k tyranovi vrátí?
Takto to nemůžete brát. Měla jsem například nedávno v kanceláři klientku, která měla po celém těle krvavé modřiny. Partner jí to udělal před očima malého dítěte. Byla od něj odhodlaná odejít. Do dvou dnů mi napsala, že je to otec jejího dítěte a že to nemůže udělat.
Pak na nich vidím, že se stydí a že se třeba bojí, že to zklame mě či jejich blízké. Ale já nechci, aby se takto oběti cítily. Naopak i tak jim vyslovím plnou podporu a řeknu jim, ať se mi nikdy nebojí se znovu ozvat. To je to jediné, co můžu udělat. Ale je pravda, že se často zároveň bojím, že už toho člověka nikdy neuvidím. Že ho ten druhý buď zabije či si sám sáhne na život.
Petra Andršová
 |
Stalo se vám, že oběť znovu přišla?
Ano, to se stává často a opakovaně. Myslím si, že v sobě musí najít sílu. Je to hodně o podpoře okolí a o navázání například individuální terapie. Klíčové pro odchod je uvědomit si, že to, co se vám děje, není normální. A to jde někdy moc těžko.
Celý život posloucháte, že jste k ničemu, že vůbec nic neumíte a že jste úplná nula. Domácí násilí totiž zpravidla nezačíná fackami. Začne tím, že vás ten druhý shazuje a postupně vám sebere veškeré sebevědomí, odstřihne vás od přátel a od peněz a vyhrožuje vám, že vám vezme děti. Vytvoříte si na něm v podstatě závislost a ani odejít nechcete.
Na některé rodiče je český systém krátký
Na Facebooku označujete děti jako rukojmí. Čí jsou to rukojmí? Rodičů?
Ano. Protože rodičovské konflikty se někdy velmi podobají válce. Dostáváte se do situace, kdy jeden rodič nechce druhému vyhovět ohledně majetku či výživného, tak ten druhý mu začne vyhrožovat tím, že mu nedá dítě nebo mu naopak dítě sebere.
V tom já vnímám děti jako rukojmí. Ony jsou bity za něco, za co vůbec nemůžou. Například že si rodiče vzali společnou hypotéku a ten druhý ji nechce platit. Asi jsem občas i ironická, když si klient stěžuje na to, jak je jeho bývalý partner špatný.
Říkám jim, že pro jejich dítě to není blbec nebo potvora, ale tatínek nebo maminka. Dítě si rodiče nevybralo. Rozvedené páry nemusí být nejlepší kamarádi, ale je třeba nastavit model, ve kterém se dítě nebude cítit nepříjemně.
Cochemský model
|
V poslední době se více používá Cochemský model. Je podle vás domluva rodičů vždy tím nejlepším řešením?
Samozřejmě je nejlepší, aby se dohodli. Jenže to nejde vždy, když se jeden dohodnout nechce a druhý mu jen ustupuje. Cochemský model je posledních pár let vnímán jako něco, co spasí opatrovnické soudy. U nás je praxe roztříštěná. Jsou soudy, kde se model používá, ale není to v zákoně nijak upravené a každý soud to aplikuje tak, jak uzná za vhodné.
Na některé rodiče je český systém krátký. Jsou takoví, kteří jsou ve sporu urputnější, razí si svou a nebojí se použít zbraně nejtěžšího kalibru od nařčení ze sexuálního zneužívání dítěte po jeho týrání ze strany druhého rodiče či dítě masivně vůči druhému rodiči manipulují, aby jej odmítalo. V konečném soudním rozhodnutí, komu dítě bude svěřeno a komu ne, se tyto praktiky ne vždy zohledňují. Mělo by to však být pravidlem.
Mám pocit, že když třeba matka otce nařkne ze sexuálního obtěžování dětí, nic se jí nestane.
Z mé zkušenosti je takový rodič výjimečně podmíněně potrestán. Nicméně škody jsou často nezvratné. Podezřelý rodič může být po dobu vyšetřování diskvalifikován z péče a nemusí mít k dítěti žádný přístup. Rodiči, který jej z takového trestného činu křivě nařkne se záměrem, aby ho vyloučil z péče, se tak celý proces odstřižení dítěte daří.
Vyšetřování trvá několik měsíců, a když pečující rodič vede dítě k tomu, aby toho druhému odmítalo, tak se zpřetrhaný kontakt navazuje těžce a někdy je to nemožné.
Domácí násilí zpravidla nezačíná fackami
Ráda bych se ještě vrátila k domácímu násilí. Psala jste, že občas při hlavním líčení padne na oběť otázka, proč neodešla. Tak proč?
Člověk, který se nezabývá psychologickou stránkou tohoto násilí nebo nebyl v toxickém nebo násilnickém vztahu, to nikdy nepochopí. Nám přijde neuvěřitelné, co všechno se v takových vztazích mohlo dít, od típání cigaret o tělo až po znásilňování. Když si příběhy domácího násilí poslechne laik, řekne, že to nešlo tak dlouho vydržet.
Sex jako povinnost? Dlouho jsem žila v tom, že je to normální, líčí oběť |
Jenže důvodů, proč oběť neodejde, je řada. Představte si, že celý život posloucháte, že jste úplně k ničemu, tlustá, škaredá, stará, vůbec nic neumíte. Věřte, že po intenzivním tréninku po pár letech už ani neumíte zaplatit složenku a bez dovolení radši nejdete ani na záchod.
Strach vám to nedovolí a plně tomu věříte. Vlastně vám to přijde normální. Nemáte peníze, žádné sebevědomí a také máte třeba malé děti. A stále doufáte, že se to zlepší. Bez svého „vůdce“ totiž neumíte po letech teroru žít a vlastně ani bez něj žít nechcete.
Hovoří se o tom, že jeden z rodičů se s dítětem odstěhuje na druhý konec republiky, aniž by s tím druhý souhlasil. Setkáváte se i s takovými případy?
Ano, v současné době trend vnitrostátních únosů dětí pozoruji. Jeden z rodičů dítě přestěhuje sto, dvě stě, tři sta kilometrů od místa původního bydliště proti vůli druhého rodiče. To jsou případy, které jsou velmi vyhrocené, protože jeden rodič je v důsledky této protiprávní změny výrazně omezen na svých rodičovských právech a ten prvý mu často diktuje podmínky, za jakých si má pro děti jezdit. Někdy je změna bydliště dokonce odůvodňována domácím násilím či týráním dětí.
Nedávno o této otázce rozhodoval Ústavní soud. Řekl, že nelze, aby pro dítě jezdil jen jeden z rodičů, ale že se musí střídat.
Takové případy řeším dennodenně, kdy jeden z rodičů chce měnit bydliště dítěte či jej změní protiprávně. Pokud dojde k protiprávní změně bydliště dítěte, místem předání by mělo být poslední bydliště dítěte, na kterém se rodiče dohodli. V praxi to tak ale nefunguje.
Nemáte pocit, že je rozhodovací praxe Ústavního soudu v některých otázkách roztříštěná? Například v oblasti střídavé péče.
Jednou rozhodli, že střídavá péče je prioritním modelem. Ale vzápětí přišla další rozhodnutí, která začala ta první tlumit a korigovat. Začaly se vytvářet judikáty, že ne vždy je střídavá péče v zájmu dítěte. To jsou případy, kdy je komunikace mezi rodiči velmi nevhodná nebo rodiče bydlí daleko od sebe, či se jedná o velmi nemocné dítě. Ve školském zákoně je napsáno, že dítě může navštěvovat dvě školy, nicméně já sama bych takovým dítětem být nechtěla.
Proč ne?
Nedokážu si představit, že bych jeden týden chodila do jedné, druhý týden do druhé nebo bych se měla týden co týden stěhovat z jednoho konce republiky na druhý. Ale to je volba samotných rodičů, osobní přesvědčení nikomu nevnucuji. Je to na rozhodnutí každého z nás. Ale za mě je střídavá péče vhodná tam, kde je komunikace mezi rodiči dobrá a rodiče bydlí blízko u sebe a dítě navštěvuje jednu školu.
V minulosti jste kritizovala, když dítě chodí k soudu. Proč je to podle vás špatně?
Přenášíte tím tíhu rozhodnutí, které mají dělat dospělí, na dítě. Stavíte ho do pozice, kdy si má vybrat a rozhodnout spor za rodiče a dítě proto zraňujete, když ho postavíte před takto tíživé rozhodnutí.
Myslím si, že se i proto některé děti vyjádří tak, že chtějí střídavou péči, protože to znamená, že to bude napůl a pro dítě je to diplomatické řešení, kterým neublíží ani jednomu z rodičů. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že jsem kritik střídavé péče. To v žádném případě. Znám ale případy, kdy si rodiče dítě převlékají v autě a nepřijde jim na tom nic zvláštního.
Děti se potom bojí vzít si od jednoho rodiče třeba i gumičku do vlasů k tomu druhému a někdy to dopadá i tak, že v jednom týdnu nosí hezké oblečení, v dalším týdnu staré oblečení po různých známých nebo mají třeba mobil jen v jednom týdnu.
Popsala jste, že se rodiče druhému mstí skrz dítě. Na Facebook jste napsala: „Pokud je jeden z rodičů nebo oba nastaveni tak, že opatrovnické řízení vnímají jako vyřizování vzájemných účtů nebo jako válku, ve které se nebojí použít cokoliv, nikdy to nemůže dopadnout dobře.“ Proč to dělají?
Ze zadostiučinění, ze msty, ze zoufalství, nenávisti nebo prostě jenom z principu. V rozchodu cítí obrovskou křivdu za věci, co se staly a potřebují to nějak vyřešit. Jsem ale přesvědčená, že i člověk, co takové věci dělá, v sobě musí cítit obrovskou bolest. Protože i ten, co ubližuje, tak tomu bylo nejspíše v minulosti velmi ublíženo.
Manžel sexuálně zneužívá dítě, lžou matky při rozvodu kvůli pomstě |
Myslím si ale, že rodiče své děti mají rádi, i když se chovají tak, jak se chovají. Někdo je ale evidentně schopen zášť a nenávist otočit proti tomu druhému a potrestat ho skrze děti.
Je problém oddělit partnerskou roli od té rodičovské. Jenže je velký omyl myslet si, že když partner stojí úplně za nic, zklamal vás, opustil vás, podvedl vás, všechny peníze prohrál na automatech, nemůže být dobrý rodič. Dítě ho totiž vnímá úplně jinak.
Také jste napsala: „Děti nejsou pohledávky ani zbraně proti druhému rodiči. Jsou to nejcennější, co ze vztahu s partnerem vzniklo. To je klíčové pro vyřešení každého rodičovského konfliktu.“ Myslíte, že když to rodiče pochopí, konflikt se vyřeší?
Myslím si, že ano, musí se ale oba chtít dohodnout a s dohodou se ztotožnit. Samozřejmě je to o volbě partnera. A někdy to je poznat už na začátku. Například, když se váš partner nedohodne se sousedy, věčně na ně volá policii a je konfliktní, tak můžete předvídat, že s ním rozchod nebude jednoduchý.
Na druhou stranu třeba násilníci často mají druhou tvář a naopak jsou s okolím nejlepší kamarádi.
Často jsou i na soudech velmi milí. Umí velmi dobře vystupovat a v životě to jsou často velmi úspěšní jedinci. Ale nechci mluvit jenom o mužích, je to problém obou pohlaví a třeba psychopatických osobností, které je těžké odhalit i prostřednictvím znaleckých posudků. A nikdo neví, jak se takoví lidé chovají za zavřenými dveřmi.
