Prahou se promenádují němečtí vojáci a nad sídlem českých králů vlaje prapor s hákovým křížem. Adolf Hitler triumfuje. Do porobené metropole českých zemí dorazil už 15. března přes Českou Lípu a Mělník a symbolicky se ubytoval na Pražském hradě.
Nijak se neostýchá. Nechává vyvěsit svou vůdcovskou standartu, ubytovává se v jižním křídle v apartmá pro zahraniční návštěvy a zúčastní se oficiální večeře. Z Berlína na ni dorazí i Emil Hácha, zlomený prezident zanikající druhé republiky, který se ještě nevzpamatoval z gangsterského nátlaku nacistických špiček.
Souhlas s okupací podepsal teprve po pohrůžce bombardováním Prahy. „Konečně jsem starce zpracoval tak, že byl s nervy úplně u konce a chtěl podepsat. Vtom dostal srdeční záchvat. Ve vedlejší místnosti mu dal doktor Morell injekci, ale byla pro ten případ moc silná. Hácha se vzpamatoval až příliš, znovu ožil a opět odmítal podepsat. Až potom jsem ho konečně dostal,“ líčil později Hitler.
Během svého druhého dne na Pražském hradě Hitler podepisuje výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Je dokonáno. Nacistický vůdce se bez jediného výstřelu zmocnil už druhé evropské metropole. Pak přistupuje k oknu a kyne pražským Němcům jásajícím a hajlujícím na Hradčanském náměstí.
V tu chvíli cvakne spoušť: historický okamžik zmrazí v čase jeho dvorní fotograf Heinrich Hoffmann. „Adolf Hitler, patron všech Němců, tvůrce nového řádu,“ stojí v popisku fotky, která se ještě v roce 1939 dočká vydání ve fotoknize nazvané „Hitler in Böhmen, Mähren, Memel“.
 |
Předmluvu k ní obstaral Joachim von Ribbentrop. „Bylo historickou vinou mocností Dohody, že vytvořily státní struktury Česko-Slovenska, a to v rozporu se všemi geografickými, ekonomickými a historickými zákony. V tom se od počátku skrývala semena neustálých krizí. Pan Beneš byl vyvoleným vykonavatelem vůle mocností, které osud českého lidu viděly v nepřátelství vůči Německu,“ argumentoval nacistický ministr zahraničí.
Fotografie Hitlera shlížejícího z okna na Prahu nebyla náhodná. Byla pečlivě naplánovaná tak, aby Hitlera s chrámem sv. Mikuláše v pozadí ukázala jako triumfálního dobyvatele starobylé středoevropské metropole. Fotka symbolizovala nejen vojenské, ale i kulturní a politické vítězství Německa. O čtyři roky později se objevila na poštovní známce vydané při příležitosti Hitlerových čtyřiapadesátých narozenin.
„Podle některých svědectví Hitlera při opojném pohledu na Prahu iritovala jen petřínská rozhledna a žádal ji zbourat. Rozhledna však stojí dodnes a s ní i celá Praha, kterou chtěl v březnu 1939 ‚v případě nutnosti‘ bombardovat Hermann Göring,“ popisuje v textu pro Lidovky.cz historik Jindřich Marek.
Dvorní fotograf
Heinrich Hoffmann v budování a posilování Hitlerova kultu osobnosti sehrál klíčovou roli. Narodil se 12. září 1885 v bavorském městě Fürth a velmi brzo svůj nesporný talent plně odevzdal nacistickému hnutí. „Jednou budete jediným člověkem, který mě bude smět fotografovat vždy a všude,“ sliboval mu v roce 1919 po jejich seznámení Hitler.
A skutečně. Hoffmann se o pár let později stal jeho dvorním fotografem, blízkým spolupracovníkem i přítelem. Fotil všechny sjezdy NSDAP, Hitlera při hrátkách s vlčákem i nácviku řečnických póz. Den za dnem tak zmapoval jeho pozvolný vzestup z mnichovských pivnic na vrchol moci. Byl to on, kdo naaranžoval fotku Hitlera po propuštění z věznice v Landsbergu, to on ho seznámil s Evou Braunovou, která v Hoffmannově ateliéru v sedmnácti letech pracovala jako pomocná prodavačka.
Pečlivě inscenoval Hitlerův obraz neohroženého a nepřemožitelného vůdce, pouze jím pořízené snímky byly vůdcem autorizovány. Dočkal se funkce „říšského obrazového zpravodaje“ i titulu profesora umění. Vydal řadu obrazových publikací jako Hitler buduje velké Německo, Hitler ve své vlasti, Hitler, jak ho neznáte, Hitler osvobozuje Sudety, S Hitlerem v Polsku nebo Hitlerův francouzský triumf.
Díky monopolu na vůdcovy fotky se z něj stal milionář. Jeho vydavatelství „Heinrich Hoffmann, Verlag Nationalsozialischer Bilder“ mělo svého času tři sta zaměstnanců a dosahovalo ročního obratu patnáct milionů říšských marek.
Hitlerovi sice vadila jeho náklonnost k alkoholu, přesto ho občas pověřil náročnými úkoly. Jedním z nich byla i v roce 1939 cesta s delegací ministra Ribbentropa do Moskvy, kde měl být podepsán německo-sovětský pakt. Vůdce chtěl, aby Stalinovi tlumočil jeho osobní poselství. Zároveň mu před cestou kladl na srdce, ať si všímá Stalinova chování a pořídí co nejvíce vypovídajících fotografií.
Hitlera obzvlášť zajímaly Stalinovy ušní lalůčky. Hoffmann musel náležitě zdokumentovat, zda má sovětský vůdce „vrostlé, a tudíž židovské, nebo volné, a tudíž árijské“. Všem se ulevilo, když Stalin touto zkouškou prošel. Ve spolupráci se Sovětským svazem se tak mohlo pokračovat.
Dva roky po konci války byl Hoffmann v rámci denacifikačních tribunálů odsouzen na deset let vězení za to, že se obohacoval na zabavování uměleckých předmětů Židům. V tisku ho označili za „jednoho z největších parazitů nacistického režimu“, ale protože nikdy neměl žádnou oficiální funkci, odseděl si nakonec jen čtyři roky. A co víc: část nakradeného umění mu německý stát vrátil.
„Jeho význam dodnes není úplně doceněn,“ říká na adresu muže, který se významně podepsal pod vznik vůdcova mýtu německý historik Sebastian Peters. „Byl to člověk, který Hitlera znal ze všech nejdéle. Seznámili se v roce 1919 a na jejich přátelství se až do roku 1945 nic nezměnilo. Hoffmann patřil do okruhu jeho nejbližších důvěrníků.“
