Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPoprvé po pádu železné opony mají Evropané válku na dosah. Ukrajina, útok Hamásu, ale i větší počet teroristických útoků na starém kontinentu. To vše zasahuje prostřednictvím zpráv z médií do našich životů. Zásadním zvratem byla také pandemie covidu, která překopala naše běžné životní i pracovní návyky.
Jak na to reaguje lidská psychika? Podle Adama Suchého to není pro člověka nic nového. „Náš mozek je fylogeneticky nastavený na vyhledávání špatných zpráv, protože nás to dříve chránilo. Dnes už to ale neplatí.“
V dávné minulosti totiž člověk vyhledával ve světě kolem sebe instinktivně hrozby. „Bylo nutné hledat v prostředí kolem nás nebezpečí, abychom mohli přežít. Mozek byl takto nastavený. Civilizace se ale proměnila, ale tyhle staré struktury v nás zůstávají.“
Mozek chce přežít, nechce být šťastný
„Zjednodušeně řečeno: náš mozek je nastavený tak, aby přežil. Ne aby byl šťastný. To se musíme naučit sami,“ míní Suchý.
A média se tomuto lidskému nastavení přirozeně přizpůsobují. Zejména když jsou závislá na přízni čtenářů, posluchačů či diváků. Podle Adama Suchého by ale bylo mylné obviňovat současná média z toho, že toto „lidské nastavení zneužívají“.
„Narativ, že všechno tohle je hrozné a lidstvo je nad propastí, tady existuje už tisíce let. Vzpomeňme na nástup rozhlasu. Říkalo se, že lidé už nebudou chodit do kostela nebo jezdit na výlety. Byl to tehdy obrovský šok,“ říká Suchý.
„Ale totéž zaznívalo už v době vynálezu knihtisku v patnáctém století. Učenci dokonce varovali, že takové množství nových zpráv lidé neunesou,“ poznamenává Suchý.
Na druhou stranu zejména v poslední době, kdy už lidé nekonzumují pouze rozhlasové či televizní vysílání nebo zprávy z denního tisku a z časopisů, jsme skutečně svědky pomyslného „přesycení“ informacemi. Internet, sociální sítě, zpravodajské weby či blogy extrémně rozšířily nabídku nových zpráv.
„Třeba v jednom vydání The New York Times je více informací, než dostal člověk v sedmnáctém století za celý život. Na začátku devatenáctého století se množství lidských vědomostí mělo zdvojnásobit jednou za 100 let. Teď už je to jednou za 12 hodin,“ upozorňuje psycholog.
Emoce a rozhořčení ze zpráv
Množství informací, které člověk získává, je problém sám o sobě. Lidé se v nich špatně orientují, složitě rozlišují důležité zprávy od méně podstatných, pravdu od dezinformace. „A navíc dalšími důležitými záležitostmi jsou dostupnost a rychlost. Už si nemusíte kupovat noviny. Máte je stále v kapse, v mobilu.“
„Je tu také konektivita. Nikdy předtím v historii jsme nebyli takhle propojení. Když už něco přehlédnete, někdo vám to přepošle. No a pak už neexistuje cenzura. Nikdo nehlídá, jaký obsah se k nám dostane. To už zcela zmizelo. A v neposlední řadě je tu skutečnost, že nám obsah vytváří přímo na míru algoritmy,“ doplňuje psycholog.
Stále důležitější je také redakční práce jednotlivých médií. „Ta se samozřejmě předhání ve způsobu podání, protože hlavním smyslem je prodat obsah. A v tomto způsobu se přitvrzuje. Žijeme v postfaktické době. Nejde už o samotné informace, ale hlavně o emoci. O to, jak na nás tyto informace zapůsobí.“
„Spousta lidí čte jenom titulky, maximálně se dostanou k perexu. A na to reagují. To vše je zároveň cíleno na emoce, protože ta je rychlejší než rozum. Znovu jsme u mozku, protože přesně takto mozek funguje,“ říká psycholog.
„Po přečtení článku tak často neodcházíte s informacemi, ale s pohoršením nebo s rozhořčením. A v tu chvíli je jasné, že vás to zasáhlo,“ vysvětluje Suchý.
Vedou nás média k násilí?
Podobným problémem jako zveřejňování negativních, či dokonce katastrofických zpráv, je také publikace násilí. Například na fotografiích nebo ve videu. Je správné, když média takový obsah publikují? Nebo by měla explicitnímu zveřejnění zabránit?
„Dělá se to například ve formě rozostřených záběrů nebo rozčtverečkovaných snímků. Ale naše fantazie je mnohdy bohatší než realita. Takže neumím odpovědět, co je lepší. V součtu je to jedno. Rozhodující je, jak moc to konzumujete,“ myslí si psycholog.
„Nemusí to hned vést k nemocem nebo k psychickým poruchám. Ale určitě to třeba může vést k tomu, že začnete vnímat svět jako nebezpečné místo,“ konstatuje Suchý.
A vede sledování násilí v médiích nebo v kinematografii k tomu, že se pak čtenář či divák chová podobně i v běžném životě? „Tomuto jsem se hodně věnoval. Samozřejmě to bude více inspirovat člověka, který už k tomu má nějaký předpoklad.“
„Že by ale média měla takovou moc, aby na základě jejich sledování běžně sociálně fungující člověk zdivočel, to je velmi málo pravděpodobné. Primárně nás formuje rodina, dále naše okolí a teprve poté média a zprávy, které se na nás valí. Důležitá je predispozice,“ odpovídá Suchý.
Nedělejte to! Psychologové odrazují Netanjahua od zveřejnění videa masakrů |
Jak tedy bojovat s negativními zprávami a s násilím, které na nás každým dnem útočí? „Je to stejné jako s fitkem. Pokud chcete dobře vypadat, trochu se nadřete. Takže pokud se chcete cítit dobře, pracujte na sobě.“
„Statistiky říkají, že každý den zkonzumujeme až 50 zpráv, které na nás z mobilu, v rádiu, z mailu vyskočí. Představte si, že sníte za den 50 klobás nebo vypijete 50 piv. To asi nebude příliš zdravé. Psychika snese ledacos, ale je to jako s fyzičkou. Je třeba se ukáznit v konzumaci. Osvojit si nové návyky,“ radí psycholog.
„Je třeba se od toho všeho někdy odpojit. Jistě že nechceme žít v jeskyni. Nemůžete se toho zcela vzdát. Ale musíme najít nějaký rozumný a kultivovaný způsob, jak s tím zacházet,“ uzavírá Adam Suchý.
Jak na nás působí zprávy z války? Ovlivnila nás pandemie covidu? Lockdowny? Kdo je k negativním projevům náchylnější? Děti nebo třeba senioři? Na druhou stranu: nejsme na některé drsnější zprávy zbytečně přecitlivělí? Ještě v 19. století lidé umírali doma, ne v nemocnicích či v domovech důchodů. Existovaly veřejné popravy, násilí na dětech bylo součástí výchovy. I na to odpovídal klinický psycholog Adam Suchý v Rozstřelu.
