„Byl jsem si vědom, že není jednota mezi podřízenými, tak jsem nikoho nenutil. Ale mladí si brali pistole i samopaly,“ vzpomíná Pekárek, tehdy zástupce vedoucího odboru šifrové služby v hodnosti majora SNB.
Pracoviště, v němž vedle sebe pracovali odborníci na kryptografii i „řadoví“ příslušníci Bezpečnosti, se nacházelo na utajeném místě. A to se hodilo: na tamních ofsetových strojích se začaly hned tisknout noviny a letáky.
Paradoxně ruským vojákům pod nosem: pracoviště totiž leželo v Ruzyni, kousek od letiště, kde invaze začala.
Když byli prozrazeni, přijela hned rota sovětských výsadkářů. „Narazili na mříže. My řekli, že je nepustíme,“ vzpomíná Pekárek. A dodává: „Mysleli jsme, že se bude střílet.“ Ale nestřílelo.
Sověti se nejdřív pokoušeli dostat dovnitř kanalizací. Neúspěšně. Potom to zkusili s taktikou středověkých obléhatelů hradů: zakopali se a obránce odřízli od světa.
„Dva dny nás obléhali. Telefonní spojení fungovalo a po dvou dnech přišel rozkaz, že se máme vzdát,“ líčí Pekárek, který o dramatu vypráví až nyní, po čtyřiceti letech.
„Situace na vnitru byla nepřehledná. Lidé tam byli víc rozděleni než jinde,“ připomíná historik Jiří Hoppe. Pekárek a jeho kolegové však stáli na „špatné“ straně. Zanedlouho se ocitli před soudem.
Oldřich Pekárek
Ještě předtím však Pekárek a jeho spolupracovníci z oddělení československé šifrové služby museli strpět kapitulaci. Byla potupná. „Otevřeli jsme a mysleli, že se domluvíme s důstojníkem... Ale komando vlítlo dovnitř a velení převzal důstojník KGB,“ popisuje Pekárek.
Ale mělo být ještě hůř. Pracovníky oddělení šifrové služby pochytali, odvedli do sklepa a hlídali. Nakonec skončili uvězněni na starém letišti v Ruzyni. Dívali se na letadla a přemýšleli, zda v jednom z nich neodletí do Moskvy.
Ostatně výslechy už vedli sami Rusové a protokol se neobtěžovali ani přeložit do češtiny. Teprve až když byla zveřejněna dohoda z Moskvy, byli zajatci propuštěni na svobodu.
Jenže na odbojné pracovníky vnitra už čekaly další postihy. Nejdřív je vyhodili ze zaměstnání, potom přišel soud. To už byl Pekárek bez hodnosti, takže prokurátor napsal do obžaloby „bývalý major“.
„Všichni obvinění byli odpovědnými pracovníky centrálního aparátu ministerstva vnitra, kterým byly svěřeny významné vedoucí funkce,“ stojí v obžalobě.
Spolu s Pekárkem se ocitl u soudu jeho nadřízený Miroslav Rous a kolegové Zdeněk Souček a Zdeněk Stehlík. „Soudci nechtěli soudit, bylo to na nich vidět. Chovali se slušně a říkali, abychom se raději neodvolávali,“ vzpomíná Pekárek.
Poslechl a udělal dobře. Všichni vyvázli jen s podmínkou. Zatímco Pekárek jako vysokoškolsky vzdělaný odborník získal slušné zaměstnání, ostatní takové štěstí neměli a museli vzít zavděk i podřadnějšími pracemi.
Podle historika Jiřího Hoppeho bylo ministerstvo vnitra v době pražského jara rozděleno na ty, kteří přáli reformám, a jejich odpůrce. „Vedení, ministr i náměstci byli pro reformy, ale StB si přitom dělala co předtím. Situace se měnila z hodiny na hodinu,“ říká Hoppe.
