Na polovinu ledna bylo tehdy venku celkem teplo. Honzík Nejedlý vyběhl v sobotu odpoledne kolem půl čtvrté z domu v Podolské ulici v Praze 4. Na sobě měl šedivé tepláky, černošedou mikinu a tmavě modrou péřovou bundu. Po chvilce potkal místního dětského lékaře, který byl na procházce se psem. „Kam jdeš?,“ zeptal se doktor. „Ke kamarádovi,“ odpověděl mu Honza a pokračoval v cestě. Neměl to daleko, asi sto metrů.
Hubený a ušatý kluk, který chodil do třetí třídy, si chtěl to odpoledne zahrát u kamaráda počítačové hry. Jenže k němu nedošel. A domů se už nikdy nevrátil. Zmizel bez jediné stopy. Lékař je posledním známým svědkem, který chlapce na ulici viděl. Reportér iDNES.cz s ním hovořil. To, že Honzíka tehdy potkal, si pamatuje, podrobnosti si ale s odstupem dvou desítek let už nevybavil.
Jan Nejedlý
|
„Měl se vrátit v pět, ale nepřišel. Asi půl hodiny po setmění jsme ho šli hledat. Lezli jsme po skalách, hledali pod nimi, jestli nespadl. Běhali jsme s baterkami kolem Vltavy, snažili se sehnat kamarády,“ popisoval novinářům první hodiny po Honzíkově zmizení jeho otec Marcel Nejedlý. Ještě ten večer, kdy se chlapec ztratil, zavolali vystrašení rodiče na linku 158 a oznámili, že syna pohřešují.
Postup policie je však rozzlobil. „Chyba byla, že dlouho prověřovali mě a manželku. A variantu, že ho někdo mohl unést, v prvopočátku nebrali v potaz. Ani nenasadili psa. Toho jsme si vynutili asi po dvou dnech, ale to už bylo zbytečné. Ztratili čas, první noc, kdy to bylo nejdůležitější,“ nešetřil před lety kritikou pan Nejedlý.
„Nezapomenu, jak hrozně jsem se vytočila, když se pořád vyptávali jen na nás. Řvala jsem na ně, rozbila jsem tehdy i svůj první mobil, třískla jsem s ním o zem. Pak mi přišel jeden kriminalista vysvětlit, proč to musí dělat. Chápu to, ale nerozumím tomu, proč je to zajímalo ještě po dvou měsících,“ přidala se naštvaně Honzíkova maminka Ivana Nejedlá.
„Vybavuji si ten den, kdy se ztratil. Mámy se tenkrát ptal, jestli může jít za kamarádem a já chtěla jít taky. Byla jsem malá a máma řekla ne. Pak už večer přijela policie a řešila to. Všichni běhali po baráku,“ vzpomínala v roce 2013 v rozhovoru Honzíkova sestra Adéla. V době, kdy se bratr ztratil, jí byly čtyři roky.
Mají ještě naději? Odpověď možná překvapí:
Senzibilové i hledač pokladů
Do rozsáhlé pátrací akce povolala pražská policie stovky lidí, kteří prošli celou oblast. Vrtulník s termovizí propátral okolí Honzíkova bydliště, od Motola přes Barrandov až k Podolí. „Říční policie denně prohledává tok Vltavy. Po ztraceném chlapci je vyhlášeno nejen celostátní pátrání, ale hledá ho i Interpol,“ potvrzovala tehdy kriminalistka Taťána Prokopová, která se na organizování akce podílela.
Rodina podle tehdejšího tisku oslovila jihočeskou záchrannou brigádu se speciálně vycvičenými psy. Její členové pátrali v nepřístupném terénu branických skal a nejbližším okolí včetně nábřeží Vltavy. Nevynechali ani soustavu štol vyražených za okupace Němci pro ukrytí munice.
Přestože Ivana Nejedlá neměla moc důvěry v psychotroniky či proutkaře, s některými v kontaktu byla. Dva muži jí shodně řekli, že chlapce drží pedofil v blízkosti bydliště. Jeden dokonce tvrdil, že bude Honza hned první středu doma. V den určený senzibilem se ale syn nevrátil.
Policisté prošli seznam pedofilů, kteří se jevili jako možní pachatelé. Honzík bydlel jen pár set metrů od plaveckého stadionu v Podolí, kde své oběti lovili zahraniční pedofilové v čele s bývalým moderátorem BBC Chrisem Denningem. Ten byl ale zadržen ještě před zmizením Honzíka - na podzim 1997 (další informace o Denningovi zde). Ani prověřování pedofilních osob žádný výsledek nepřineslo.
S tím, jak přibývaly reportáže a články v médiích, se ozývali další lidé s údajně nadpřirozenými schopnostmi. Výpovědi senzibilů byly někdy až komické a značně se rozcházely. „Jeden z nich nám třeba řekl, že máme Honzu hledat ve sklepě nějakého pětipatrového domu. Nic bližšího však nedodal,“ vzpomínala matka.
Josef Mužík
Po stopách chlapce se vydal také hledač štěchovického pokladu Josef Mužík. Byl přesvědčen, že je pohřešovaný hoch naživu a stále v České republice. „Do pátrání jsem se zapojil proto, že naše soukromá bezpečnostní agentura měla v minulých letech slušné úspěchy při hledání ztracených dětí,“ vysvětloval Mužík, který své služby nabídl Nejedlým zdarma.
Syna vám prodám zpátky
Ztracené děti
|
V metru, v pražských školách a ulicích, u stadionů, na výlohách obchodů, tam všude Honzíkovi blízcí vylepili plakátky s jeho fotografií. Nejprve v nich nabízeli za informace, které by vedly k nalezení syna, sto tisíc korun. „S příbuznými jsme dali dohromady peníze a vypsali odměnu. Střídáme se u telefonu. Pracuji na poloviční úvazek, abych se pátrání mohl co nejvíc věnovat,“ vysvětloval v prvních měsících nejistoty Honzíkův otec.
Pak jedna žena ze sousedství, která získala v restituci několik nemovitostí, Nejedlým nabídla, ať zvýší nálezné na jeden milion korun, že to zaplatí. Ani tato částka ale k objevení Honzíka nevedla.
„Denně jsme měli snad dvacet telefonátů, že ho někdo viděl. Bylo to k zbláznění. Volali lidé, že ho viděli ve stejnou chvíli na úplně odlišných místech. Byl to nesmysl, ale tenkrát jsme tomu věřili. Našlo se i pár vtipálků. Ozval se třeba člověk, který nejprve sliboval, že nám Honzu za odměnu předá, ale za čtvrt hodiny zavolal znovu a omluvil se za žert,“ popisoval v srpnu 1998 Honzův tatínek.
Ve stejném roce se Nejedlým ozval údajný mladý prostitut, který pracoval v gay klubu v rakouském Linci. „Bylo nás v tom podniku pět kluků a dvě děti. Jedno z nich, říkali mu Daniel, to byl váš Honza,“ tvrdil. „Ty děti pak někam odvezli. Oni si je prodávají mezi sebou, aby maskovali stopy,“ dodal ještě.
Prostitut později zoufalé rodině řekl, že jim zprostředkuje kontakt s člověkem, který by jim chtěl Honzíka zpět prodat. „Schůzka byla o půlnoci na Václavském náměstí. Bál jsem se a řekl to policii. Přijelo tam pět policejních aut a z nich vyskákalo pětadvacet policajtů. Ten člověk se samozřejmě neukázal. Policajti všechno zkazili,“ byl přesvědčen pan Nejedlý.
Po 20 letech pátrání
zdroj: vyjádření Policejního prezidia pro iDNES.cz / Občanský zákoník, oddíl 4 - domněnka smrti |
Už před časem se chtěla redakce iDNES.cz spojit s někým od policie, kdo se na pátrání po Honzíkovi podílel, a požádat o vyjádření. Napadla nás třeba zmíněná kriminalistka Taťána Prokopová. Ta však již odešla do penze. Oslovili jsme proto tiskové oddělení krajského ředitelství pražské policie a o zprostředkování rozhovoru požádali. Úspěšní jsme ale nebyli. „Žádný z tehdejších vyšetřovatelů již u policie nepracuje a na zmíněnou kolegyni kontakt nemáme,“ odepsala v e-mailu vedoucí oddělení Andrea Zoulová.
Pravdu o osudu Honzy nikdy nezjistil
O prvních a druhých Vánocích bez syna přichystala rodina u stolu místo a talíř i pro Honzíka. „Pak jsme ale zjistili, že je to mnohem depresivnější a bolestnější, tak jsme to přestali dělat,“ svěřil se jeho táta.
Až po několika letech začali chlapcovi rodiče usínat bez prášků. „O tom, co se stalo, doma nemluvíme. To bychom se dávno zbláznili,“ řekl v roce 2004 Marcel Nejedlý v rozhovoru pro MF Dnes. Z Podolí, kde se jejich syn ztratil, se rodina odstěhovala za Prahu.
Zůstala jim dcera Adéla a po zmizení Honzy si osvojili holčičku Nikolu. „Jasně, že jsme si ji z dětského domova vzali kvůli tomu, co se stalo s Honzíkem. Nikdy předtím jsme o adopci neuvažovali,“ vysvětloval pan Nejedlý.
Za celou dobu pátrání podle něj policisté zjistili jen jedinou věc - že jejich syn zmizel pár desítek metrů od domova, uprostřed ulice, na cestě ke kamarádovi.
Pan Nejedlý byl přesvědčen, že Honzíka nejspíš naložili do auta obchodníci s dětmi. „Nejhorší na tom všem je bezmoc. Neexistuje žádný recept, jak se s tím vyrovnat. Tímhle je váš život narušen jednou provždy,“ tvrdil a doufal, že se někdy dozví pravdu. „Když vám dítě někdo zabije a najdou jeho tělo, máte to svým způsobem vyřešené. Když vám dítě zmizí beze stopy, nedá se ten pocit srovnat s ničím,“ dodal.
Kresba z knihy Ztracené děti ukazovala možnou podobu dospívajícího Jana Nejedlého
Před sedmi lety - v lednu 2011 - založil Honzíkovi na Facebooku pod jeho jménem stránku. Pravdu o tom, co se synovi stalo, se však nikdy nedozvěděl, v listopadu 2014 podlehl rakovině.
Z malého Honzíka by dnes byl dospělý muž, bylo by mu 29 let. Žije? Jak vypadá? Má pořád rád auta, počítače a malování? Proč se nevrátí? To je jen několik z mnoha otázek, které už dvacet let zůstávají bez odpovědi.
