„Chcete vidět trojnásobného vraha, tak to jsem já,“ smál se Malý, když za ním přišli soudní znalci. Dobíral si je, jestli rozumí své věci, když jsou zároveň psychiatři i sexuologové. Zároveň na pokoji v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích dokázal být velmi arogantní, sestře například vyhrožoval, že jí rozbije hubu.
Pokud někdy projevil obavu, tak pouze o to, aby mu policie započítala všechny tři vraždy. Jednou z obětí byl velmi nemocný starý muž a Malý se bál, že to nebude kvalifikováno jako vražda, což by ho mrzelo.
„Psychopatická osobnost. Má velice malý smysl pro realitu, k okolnímu světu je nepřiměřeně kritický, emočně labilní, má tendence k výbušnosti, není schopen soucitu, postrádá morální zásady, je těžce agresivní, má tendence k paranoidnímu zpracování situací,“ tak Malého hodnotili znalci.
Soudkyně Jaroslava Maternová, která se účastnila vyhlášení rozsudku trestu smrti, v rozhovoru pro iDNES.cz označila tento případ za to nejpříšernější, s čím se kdy setkala (celý rozhovor najdete zde).
Cítil křivdu, tak vraždil náhodné lidi
Malý vraždil v roce 1986. Předtím byl sedmkrát souzen, především za výtržnosti. Ještě v době školní docházky skončil kvůli různé trestné činnosti v dětském domově. V sedmnácti letech dostal podmínku, když střelil mistra vzduchovkou do břicha. V dalších letech stanul před soudem za to, že napadl průvodčího vlaku nebo když urážel hlídku SNB. Nadával jim, že jsou „blbečkové, gestapáci, zelení mozkové“.
Naposledy byl odsouzen na třicet měsíců do vězení. Bral to jako křivdu, za kterou se chtěl pomstít konkrétnímu policistovi a soudkyni. V případě policisty se však bál rychlého dopadení, protože všichni věděli o jeho nenávisti. Soudkyni zřejmě zachránilo, když Malému někdo řekl, že je už po smrti. „Až teď, když jsem byl ve vazbě, jsem zjistil, že ta mrcha žije. I po těch třech vraždách bych jí šel zastřelit a vyvraždit rodinu,“ uvedl do protokolu.
Rozhovor s někdejší soudkyní, kterou chtěl Jaroslav Malý zavraždit:
Snil o její vraždě ve vězení, když nemohl usnout. „Plánoval jsem, jak do jejího bytu vlítnu a vystřílím celou její rodinu, samozřejmě i s ní. Potom jsem chtěl dát na podlahu nebo na stůl svíčku a pustit plyn, aby to tam všechno vylítlo do vzduchu,“ řekl policistům. Malý se chtěl mstít i komunistům. Vystřílet nějakou úřadovnu KSČ se však obával.
Když nemohl na konkrétní viníky, rozhodl se pomstít na nevinných. „Já jsem prostě musel někoho zastřelit. Sice sám jsem ještě nevěděl koho a kdy, ale byl jsem si jist, že to brzo musím udělat,“ vypovídal.
Po stopách vrahůPřečtěte si příběhy největších novodobých zločinů |
Proto se seznámil s dvojicí, která mu měla sehnat pistoli. Zjistil, že žádnou nemají, ale nakonec se společně vloupali do domu muže, kde našli hned čtyři. Jednu si Malý vzal. Poté si nechal vyrobit potřebné díly a složil si tlumič. „Takovou školu dostane člověk v kriminálu,“ vysvětloval, kde se to naučil.
Takto vybaven vyrazil 21. října 1986 z Litoměřic, kde bydlel, do Prahy. Podle svých slov dlouho bez cíle bloumal po městě. Nakonec ho zaujal úzký dům v Bělehradské ulici. Líbilo se mu, že na patře je jen jeden byt. Oběti si vybíral podle seznamu u zvonků. Volil ty byty, kde byl titul, protože podle něj byla větší šance, že v nich bydlí komunista.
Jeden si vybral a pak podle svých slov chvilku váhal. Nakonec zazvonil. „Vyšla asi padesátiletá paní. Hned jak otevřela, jsem zvedl revolver a asi ze vzdálenosti jednoho metru jsem ji střelil do hlavy. Ona se zvrátila a padla na záda do místnosti,“ popsal první vraždu. V bytě spal její 71letý vážně nemocný manžel. Malý ho střelil do hlavy.
Obětem ještě přelepil pusu páskou na koberce, kterou prý měl u sebe náhodou. Když se zdálo, že stále žijí, každého ještě dvakrát střelil do hlavy. Byt následně prohledal, vykradl a opustil. „Kdyby bylo v bytě pět osob, všechny bych je zastřelil,“ řekl policii. Jindy uvedl, že kdyby měl kulomet, nezabil by tři lidi, ale tři sta.
O týden později se Malý vydal vraždit do Ústí nad Labem. Doprovázeli ho Jaroslav Gregar a Pavel May, díky kterým se dostal k pistoli. Malý tvrdil, že byt vybrali bytaři Gregar a May v telefonním seznamu. Podle jiné verze jeden z dvojice lokalitu dobře znal. Roli každopádně opět hrál titul u jména.
Zazvonili a přišla otevřít 24letá žena. Měla smůlu, že byla právě u rodičů. „Ihned, jak se objevila, jsem vystřelil. Mířil jsem na hlavu. Také jsem ji do hlavy trefil. Ona jako spadla, seděla v chodbičce na podlaze, opřena zády o zeď, z hlavy jí tekla krev a byla v bezvědomí,“ vypověděl.
Ženu s kumpány následně odtáhli a začali prohledávat byt. Narazili mimo jiné na postýlku s malým dítětem. Malý přiznal, že ženu svlékl. Své společníky ještě vyzýval, aby se šli podívat, jak je pěkná. Když se začala probírat, dorazil ji dvěma ranami do hlavy.
Malý tvrdil, že jeho oběť poté, co se probrala, pouze drmolila nějaká slova, kterým nebylo rozumět. Gregar však uvedl, že žena prosila, aby ji nezabíjel, že má malé dítě. Malému prý říkal, aby neblbnul, ten ale podle něj odpověděl: „Mrtvý nemluví, nedá se nic dělat, děvenko.“ A začal střílet.
Z bytu ukradli především hotovost a šperky. Malý si dal pár lžiček pudinku, který našel v ledničce, když hledal alkohol. Na závěr ještě strčil sirku do zámku, aby chvíli trvalo, než se do něj někdo dostane. Uvnitř přitom zůstal plačící kojenec.
Trest smrti jako účinná ochrana společnosti
Malý vraždy přiznával. Gregar doznal, že byl u vraždy v Ústí nad Labem. Tvrdil však, že netušil, že bude Malý zabíjet. May vypovídal, že u vraždy mladé matky nebyl. S Gregarem se kvůli tomu dostal ve věznici do sporu. Gregar, který byl nakonec odsouzen i za zadržený moták a vzkaz na ešusu, posléze změnil výpověď a tvrdil, že May v Ústí nebyl. Nebylo to ale nic platné.
May si u pražského městského soudu vyslechl trest 12 let, Gergar ještě o rok více. Malý dostal souhrnný trest smrti. Mimo vražd byl odsouzen i za výtržnictví, když řval v litoměřické ulici Na Valech: „Kde jsou ti policajti? Já jim sem dám bombu a vyhodím KSČ do povětří.“ Naopak byl zproštěn obžaloby z pokusu vraždy faráře v Třebenicích na Litoměřicku.
„Obžalovaný Jaroslav Malý se trestných činů vraždy dopustil v podstatě proto, že měl pocit křivdy a že se tímto způsobem chtěl mstít společnosti. K tomuto jednání si vybral zcela neznámé lidi, bez vztahu k jeho osobě i domnělé křivdě, a tyto osoby naprosto chladnokrevně a navíc i nikoli jedním aktem usmrtil. Jedná se nepochybně o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, neboť jeho jednání svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, o naprosté neúctě obžalovaného k lidskému životu,“ stojí ve verdiktu.
Trest smrti měl ochránit společnost. „Soud dospěl k závěru, že jediným trestem, který lze z důvodu individuální i generální prevence považovat za dostačující, je v případě obžalovaného Jaroslava Malého trest smrti,“ stojí v rozsudku.
Malý už při výsleších uvedl, že takový trest čeká. Tvrdil, že by ho naštvali, kdyby nedostal provaz. „Chřupne vaz a je konec,“ uvedl s tím, že to pro něj bude vykoupení. Doživotí, kterého se nakonec dočkal, považoval za horší variantu.
Pomohl spoluvězni k udušení, sám se později oběsil
Prokuratura Malého obvinila ještě jednou 8. listopadu 1989. Už jako nepravomocně odsouzeného k trestu smrti ho vinila z vraždy a spoluúčasti na sebevraždě. S dvojicí spoluvězňů měl dohnat k sebevraždě dalšího vězně.
„Když visel na oprátce a žádal o pomoc, ho prudce zatáhl za nohy směrem dolů, čímž mu dotáhl smyčku kolem krku, a přivodil tak smrt udušením z oběšení,“ popsal prokurátor Malého skutek v poslední listině, která je o něm v Archivu bezpečnostních složek.
Soud se však už podle zjištění iDNES.cz neuskutečnil, protože se ve vězení Malý sám oběsil. Po dvou letech za mřížemi. „Pravděpodobně ne proto, že by se u něj projevily nějaké výčitky, ale protože mu zesílily revmatické potíže a bolesti,“ uvedla soudkyně Maternová.
Trojnásobný vrah Malý unikl oprátce. Jeho prokurátor by u nás trest smrti znovu nezaváděl:
