Zvláštní tým Tempus funguje na policejním prezidiu od letošního března. Co bylo spouštěcím momentem pro jeho vytvoření?
Milan Pospíšek: V České republice jsou určitě desítky, stovky případů, které policie v minulosti nebyla schopna objasnit. Klasický postup je ten, že se věc z administrativního hlediska ukončí, ale to šetření dál pokračuje. A policie se ke známým případům vrací a zpravidla na nich pracují ti nejzkušenější policisté, s nějakou historií.
Podobných týmů pracuje v republice na krajských ředitelstvích několik. Tempus v žádném případě nenahrazuje ani nekontroluje jejich práci. Nicméně po dohodě s nimi policisté z tohoto týmu zasednou, zanalyzují daný případ a když dojdou k závěru, že stojí za to ho obnovit, tak se tím ve spolupráci s jednotlivými krajskými ředitelstvími zabývají.
Na základě čeho si mezi sebe krajská ředitelství a skupina Tempus případy rozdělují?
Milan Jindrák: Každý kraj si na své úrovni vyšetřuje ty nejzávažnější trestné činy, jako jsou vraždy, loupeže, znásilnění. My v týmu máme zkušené detektivy, kteří přišli z nějakého kraje. A sami ti detektivové znají minulost některých případů a tipují si, které by se snad ještě mohly dát objasnit. Díky tomu, že jsme přišli ve známost i mezi jednotlivými odděleními, nás jejich vedoucí vyzývají, jestli bychom se na ten který případ nepodívali, protože mu rozumíme. Krajská oddělení navíc čelí přívalu nových případů a skutečně nemají čas, protože musí dělat ten "narozený" případ.
Když zjistíme, že by se případ dal rozpracovat, tak se na něj vrhneme. Samozřejmě i naše možnosti jsou omezené, ani nás není moc, je nás kolem desítky. Takže když děláme nějaký případ, třeba jako ten poslední, tak je to strašně časově náročné a nemůžeme se věnovat dalším případům. Takže je potřeba věci rozumně zanalyzovat a naplánovat.
Šéf týmu Tempus, který se zabývá tzv. pomníčky, tedy nevyřešenými násilnými trestnými činy, kriminalista Milan Jindrák
Šéf týmu Tempus, který se zabývá tzv. pomíčky, tedy nevyřešenými násilnými trestnými činy, kriminalista Milan Jindrák
Takzvaných pomníčků mohou podle vás být i stovky. V týmu je plus minus deset lidí. Je třeba možné, že by se postupem času tým rozrostl?
Milan Jindrák: Já jsem to už naznačil. My jsme trochu okleštěni personálními možnostmi, lidí je méně než dříve. V Tempusu máme nějakou kostru , což jsou zkušení lidé. A opakuji, když budeme dělat nějakou věc třeba v Královéhradeckém kraji, tak požádáme, aby nám vyčlenili nějaké lidi z tamního oddělení násilí. Tím se ad hoc navýší velikost týmu. Jsou to navíc policisté, kteří znají místní poměry, mají kontakty. Bez nich bychom se nehnuli. Ti lidé se potom vrátí na svá oddělení a my si děláme tipování dalších případů.
Milan Pospíšek: V týmu jsou lidé, kteří mají zkušenosti s vyšetřováním násilné trestné činnosti, ale samozřejmě jsou tam pátrači, analytici. My se bavíme o týmu Tempus, což jsou lidé, kteří pracují na násilné trestné činnosti. Ale mají také ten support, podporu kolem sebe. Nezbytná je i zmíněná součinnost krajů, je to kolektivní práce. Bez kolegů v krajích se neobejdeme. Je to klasika, která funguje všude - jiný pohled. Když se vy budete dívat do spisu rok, dva, tři roky, tak něco můžete neúmyslně přehlédnout. A přijde někdo jiný, má na to jiný pohled. Víc hlav, víc rozumu.
Zmínil jste, že detektivové v hlavě nosí případy, které by se daly rozpracovat. Kolik takových případů se dá reálně zpracovat?
Milan Jindrák: S tím personálním obsazením si nemůžeme nabrat třeba pět případů, to by bylo proti všemu. Kdybychom si rozpracovali pět případů a pohybovali se v nich, tak ztratíme přehled.
Téměř promlčená vražda Policisté ze zvláštního týmu Tempus ve spolupráci s kolegy z Prahy a Středočeského kraje letos v červnu otevřeli 19 let starou vraždu Jiřího V. 32letého muže někdo zastřelil 25. listopadu před jeho domem v Praze 4. I přes důkladné vyšetřování se však pachatele nepodařilo vypátrat. Díky novým poznatkům však kriminalisté letos koncem října zatkli a obvinili čtyři muže. Jeden z nich měl vraždu objednat, druhý naplánovat a zbylí dva potom vraždili. Všichni čtyři muži jsou stíháni na svobodě, soud totiž odmítl jejich vzetí do vazby. |
My si musíme říct: "Tento případ uděláme, je složitější, nebo jednodušší". Podle toho na to dám třeba celou skupinu. Nebo máme dva případy, které jsou jednodušší a uděláme to na půlky. A pan ředitel už to říkal, že my jako servis, pokud to tak mohu nazvat, využíváme i další odbory. Analytiky, informační kriminalitu, ale hlavně pátrače. My s nimi děláme a jsou nám strašnými pomocníky.
Je vás pár, jsou to většinou velice zkušení policisté, třeba i bývalý šéf pražské mordparty pan Lottes. Byly zkušenosti jediný faktor, který při výběru členů týmu hrál roli?
Milan Jindrák: Jsou to lidé, kteří jsou kmenově u nás na odboru. Jsou to bývalí pracovníci oddělení násilí z jednotlivých krajů, kteří pak přešli k nám. Pan Lottes je výjimka, je z nás nejstarší a má největší zkušenosti. A my jsme hrozně rádi, že tu je. Pak je tu další člověk z jiného kraje, který je neméně zkušený. Takže ano, opravdu je to také jedna z věcí, která nám pomáhá. Zkušenosti, které ti staří chlapi mají, jsou neocenitelné. Vědí, jak případ uchopit, jak ho realizovat.
Milan Pospíšek: Tempus je místo, kde se kolegové mohou učit od sebe. Mladší od starších. A ti mladší zase mají třeba lepší tah na branku, mají větší zkušenosti s novými formami zkoumání, metodami. A to je možná obecně to, co dnešní policii chybí. Že kvůli různým náborům, odchodům, generačním špuntům odešla generace hodně zkušených policistů. Ti mladší se to snaží dohnat například samostudiem, ale není nad to, než se koukat pod ruce těm zkušených.
V krajích jsou detektivové řekněme mladší kategorie. Mají odslouženo třeba pět, šest let. A pro tyto lidi je velice dobré se s lidmi, jako je třeba právě pan Lottes, setkat a převzít od nich nějaké zkušenosti. Nejen, že zkusíme něco objasnit. Ale oni se díky tomu od starých policistů naučí staré grify. A já na těch lidech vidím, jak to hltají, jak jsou rádi. I o tom je naše práce. Nehrajeme si na machry, kteří zvládnou udělat všechno.
Jak je složité objasňovat pět, deset, dvacet let staré případy?
Milan Jindrák: My máme jistou výhodu v jedné věci. Nemusíme tolik chvátat. Máme věci odložené před osmi, deseti lety. Výjimkou byl už ten zmiňovaný případ, který byl odložený před 18 lety a už se blížilo promlčení (podle zákona platného v době spáchání to bylo 20 let, pozn. red.), takže tam to bylo potřeba udělat poměrně rychle. S tím jsme ale trochu počítali.
Ona pracovat na "pomnících" je mnohem složitější, než na nových případech, kde máte informace z místa, informace o lidech. Tady je všechno zamlžené. Ke každému případu, který znovu otevřeme, potřebujeme svolení státního zastupitelství. Ruku v ruce s ním se potom ten případ snažíme vyjasnit.
A je pochopitelné, že s postupem času je to problematické. Osoby, které třeba před mnoha lety byli svědci nebo naše kontakty, totiž zapomínají, pletou se nebo třeba umřou. Na druhou stranu, s postupem času některé osoby, které se třeba v minulosti bály promluvit, tak po 15 letech už takový strach nemají. A po těch 15 letech, pokud je najdeme a oslovíme, tak oni zapřemýšlí, řeknou: "Ano, tenkrát to bylo jinak".
Případ, o kterém se minulý týden psalo, byl prvním úspěchem týmu?
Milan Jindrák: Ten případ zatím není dořešený. Je ve stadiu přípravného řízení, kdy jsme obvinili čtyři osoby podezřelé ze spáchání tohoto činu a my provádíme další úkony k tomuto případu. Nic víc, nic míň. Věc je dozorována Městským státním zastupitelstvím a státní zástupkyně potom půjde s kůží na trh k soudu. Jestli se to projedná nebo jak to dopadne, to je otázka justice. My na tom děláme a snažíme se ho dokončit.
Jak například u tohoto případu trvalo dlouho dostat se do této fáze?
Informace o některých případech jsou v mozcích těch jednotlivých lidí. A konkrétně na tomto případu, který jsme dostali do fáze obvinění, pracoval kolega z Prahy, který ho dělal už před rokem a půl. Takže se dá říct, že je to práce posledních dvou let. Ale ta intenzivnější práce byla poslední řekněme tři, čtyři měsíce.
