„Jsme už malý kousíček od objasnění případu Otýlie Vranské. Prozradím, že jsme dospěli velmi daleko, dál, než všichni historici před námi. Máme vytipované dva pachatele. Jsme poměrně daleko za pomoci DNA,“ prohlásil v březnu 2017 v pořadu Rozstřel tehdejší vedoucí sbírek policejního muzea Radek Galaš. Zpráva vyvolala senzaci a citovala ji řada médií.
O rok a půl později – v listopadu 2018 – Galaš uvedl, že výsledek zkoumání očekává do dvou měsíců, tedy v průběhu ledna 2019. Od té doby uplynulo dalších osmnáct měsíců a historik, který se mezitím stal ředitelem muzea, tvrdí, že závěry z genetiky stále neobdržel.
„Test proběhl a pokud vím, vzorky DNA byly porovnány, nicméně oficiální výsledek dosud nemáme, proto se k němu veřejně nemohu vyjádřit,“ sdělil iDNES.cz Galaš.
Testy provedl soukromý forenzní genetik Daniel Vaněk. Jak je to dlouho, co vzorky analyzoval, a proč své závěry dosud neposlal do policejního muzea, nevysvětlil. „Případ byl zpracováván v režimu znaleckého posudku. S ohledem na tuto skutečnost nemohu podrobnosti o případu sdělovat nikomu jinému než zadavateli posudku,“ napsal Vaněk. Podobně reagoval už v roce 2018.
„Samozřejmě, že se věc táhne, a i přes to, že jsme se domnívali, že bude vše jasné daleko dříve, dosud se tak z výše uvedených důvodů nestalo,“ tvrdí Galaš. Ve stručném písemném vyjádření, které do redakce poslal, však žádné „výše uvedené důvody“ nezmiňuje. Nejasné zůstává i to, kdy se veřejnost výsledek zkoumání dozví.
Poslední den naživu. Kde byla Vranská před smrtí (reportáž z roku 2017):
Tělo ve dvou kufrech
Slovenská „příležitostná“ prostitutka Otýlie Vranská byla zavražděna v Praze v noci z 31. srpna na 1. září 1933. Pachatel či pachatelé její vykrvené tělo rozřezali, části uložili do dvou kufrů a zavazadla poslali ve dvou různých vlacích na Slovensko. První kufr s uříznutou hlavou a nohama dojel 2. září do Bratislavy. Druhý, v němž byl uložen trup a ruce, doputoval ve stejný den na košické nádraží.
Za nehty oběti tehdy kriminalisté nalezli něčí vlasy a uložili je mezi důkazy. Po téměř devadesáti letech mohou být klíčem k tajence v případu nejznámější neobjasněné tuzemské vraždy.
Případ Vranská
|
Historici při studování spisu vytipovali dva pravděpodobné pachatele. Jsou jimi tehdejší účetní rotmistr Josef Pěkný a jeho milenka Antonie Koklesová, která pocházela ze Žiliny.
Sestra Vranské na policii vypověděla, že nějaký rotmistr sliboval Otýlii manželství. Podle další svědkyně, Boženy Velingerové, byla Vranská velmi rozčilená, když se s Pěkným večer před vraždou setkala a on si na schůzku přivedl novou známost, právě Koklesovou. Vranská ji znala z dřívějška. Společně pak strávili několik hodin v restauraci ve Štěpánské ulici.
Pěkný i Koklesová na policii uvedli, že se s Vranskou toho večera rozešli v dobrém. Oni prý jeli do Nuslí, ona pokračovala na další tah do centra města.
„Navzájem si dosvědčovali alibi. Jeden z nich zcela úmyslně a evidentně lhal, ale policie jeho výpověď zpětně neověřila. Následující den po svém prvním výslechu, kdy se s druhou osobou zřejmě domluvili, co kdo vypovídal, se tento člověk na policii vrátil a svou původní výpověď změnil tak, aby odpovídala výpovědi druhé osoby,“ uvedl v seriálu Po stopách vrahů Galaš.
Jeden z kufrů, v němž byly nalezeny ostatky Otýlie Vranské
Podezřelá dvojice je už po smrti. Badatelé však získali vzorky DNA od jejich příbuzných. Genetik je tak mohl v laboratoři porovnat s DNA z uchovaných vlasů.
Podle neoficiálního zdroje testy ukázaly, že vlasy nalezené za nehty zavražděné Vranské patří rotmistrovi Pěknému. Tuto informaci však badatelé dosud veřejně nepotvrdili.
O tom, že vraždil Pěkný, byl přesvědčen zesnulý brněnský kriminalista Miloslav Jedlička, autor internetového Muzea zločinu. Podle jeho teorie se Vranská v průběhu noci opila, její vztek na nevěrného ženicha stoupal, až se vydala do Nuslí udělat mu i Koklesové scénu. Pěkný nechtěl mít v bydlišti ostudu, tak se snažil Otýlii umlčet. Jenže to přehnal a dívku usmrtil.
Pokud badatelé potvrdí jako nejpravděpodobnějšího vraha rotmistra Pěkného, padne jeden z našich nejstarších policejních pomníčků. Co přesně se tehdy na místě činu stalo, se však už nikdo s jistotou nedozví.
