Pro tehdy šestatřicetiletého Winkelbauera si ve čtvrtek 3. srpna 1995 přijela ráno po osmé hodině k pankrácké věznici dvoučlenná policejní hlídka. Měla za úkol vyzvednout ho z vazby a převézt do Bartolomějské ulice k prostudování spisu, aby mohl vyšetřovatel podat návrh na jeho obžalobu.
Když dozorci Winkelbauera policistům předávali, měl už u sebe ručně vyrobený klíček k poutům. Zhotovil mu ho dvaadvacetiletý spoluvězeň. Winkelbauer věděl, že se mu ten den naskytla jedinečná možnost prchnout.
Časopis Týden uvedl, že čtení spisu trvalo tři dny, protože obsahoval téměř třináct set stran. Dva dny se vyšetřovatel scházel s obviněným ve věznici na Pankráci. Poslední den se měli setkat u vyšetřovatele v kanceláři, což si Winkelbauer vynutil tvrzením, že se ve stísněném prostředí pankrácké věznice nemůže soustředit.
Odpoledne, když eskorta zamířila z Bartolomějské ulice zpátky na Pankrác, využil Winkelbauer svou šanci na útěk. Do karet mu hrálo i to, že jeden ze středočeských policistů porušil předpisy. Velitel měl v autě sedět u vězně, ale posadil se dopředu vedle řidiče.
Winkelbauer si zhruba ve 14:15 na Nuselském mostě odemkl pouta a oba policisty odzbrojil. Pak je přinutil, aby ho odvezli na okraj Prahy k letišti Točná. Tam je připoutal ke stromu, vzal si jejich pistole, služební průkaz jednoho z nich, nasedl do jejich černé služební volhy a odjel. Odcizený vůz našla policie druhý den v Radlické ulici v Praze 5.
Tabák a dva drátky
Způsob, jakým se policisté dostali ke klíčkům od pout, označil tehdejší ředitel ministerské inspekce Vladimír Nechanický za „záhadu“. Nejbližším telefonem pak členové eskorty oznámili, co se jim stalo. Tvrdili, že na ně Winkelbauer vytáhl v autě svou vlastní pistoli.
Vězeňská služba odmítla, že by muž propašoval zbraň z věznice. Před odjezdem ho kontrolovali. V Bartolomějské se potkal s obhájcem a se svou přítelkyní a byl i na WC, vyšetřovatel však trval na tom, že měl obviněného muže stále pod dohledem.
„Ve sdělovacích prostředcích se objevily informace, že zbraň, kterou ohrožoval policisty při eskortě, si Winkelbauer vzal na záchodě v Bartolomějské. K tomu mohu jen říct, že jsem pokaždé obviněného doprovázel na WC osobně. Policisté mu nasazovali pouta přede mnou. Nezaregistroval jsem, že by byl ozbrojen,“ tvrdil vyšetřovatel Stanislav Plocek.
Winkelbauer později poslal novinářům ručně psaný dopis (jako autora ho potvrdil grafolog), do něhož napsal, že eskortu odzbrojil jinak. „Policisty upozornil na nálož, kterou měl připoutanou na pase. Ve skutečnosti však měl mít pouze srolovaný tabák s dvěma drátky,“ uvedl tehdejší tisk.
Policejní prezident Oldřich Tomášek rozpustil eskortní oddíl středočeské policie a jeho členové byli zařazeni do základních policejních útvarů v kraji. Velitel eskorty Jaroslav Z. byl s okamžitou platností propuštěn (a později stíhán a potrestán podmínkou). Řidič byl postaven mimo službu.
Komplikace kvůli The Rolling Stones
3. srpna odpoledne se rozběhla rozsáhlá pátrací akce, do které se zapojily stovky policistů. Ulice v Praze byly zatarasené, policie kontrolovala auta i autobusy. Doprava na všech hlavních tazích zkolabovala. Lidé prý ale byli shovívaví. „Jen nám řekli, že když Winkelbauera najdeme, máme ho rovnou zastřelit,“ citovaly noviny jednoho z policistů.
Zpřísnily se kontroly na hranicích. Policie se totiž obávala, že Winkelbauer prchne do Německa. Další den, v pátek, zkomplikoval pátrání přílet kapely The Rolling Stones, která v sobotu koncertovala na bývalém spartakiádním stadionu v Praze na Strahově. Stovky policistů se přesunuly na tuto akci.
Na pražské kriminálce vznikl speciální tým, který měl jediný úkol – dopadnout Winkelbauera. Podplukovník Karel Kalivoda novinářům sdělil, že po uprchlíkovi pátrají všechny služby české policie včetně železniční. Žádost o pomoc dostalo všech 175 členských států Interpolu.
Na konci srpna zveřejnila televize Premiéra zprávu, že je Winkelbauer zřejmě po smrti. Je možné, že fámu pustil do oběhu přímo hledaný zločinec a pak se u večerních zpráv bavil. Velkou pátrací akci vyvolal také anonymní dopis Blesku, že Winkelbauerova mrtvola leží v lese u Kdyně v západních Čechách. Ani to se nepotvrdilo.
Pistole pod žebrem
Policie tápala sedm měsíců. 6. března 1996 kolem 23. hodiny přišel Winkelbauer do svého oblíbeného baru Divadla Na zábradlí. Byl tam prý v době celostátního pátrání několikrát, dokonce se v podniku chlubil svou pistolí.
Vypadal už ale jinak. Obarvil se na blond, ztloustl, nosil brýle. U sebe měl falešné doklady (občanku, novinářskou legitimaci a průkaz odcizený policistovi z eskorty) se svou fotografií a jménem Jaroslav Michalů.
V baru se tehdy v noci na 7. března choval zvlášť divně. Měl utkvělou představu, že ho pronásleduje policie. Byl zraněný v obličeji a vypadal, že je pod vlivem drog. Potřeboval si zatelefonovat. Jeden z herců divadla mu proto půjčil telefonní kartu. Další na jeho žádost zavolal taxislužbu.
Winkelbauer pak na Anenském náměstí před nástupem do taxíku ohrožoval nožem mladou dívku. Chtěl si ji vzít s sebou jako rukojmí. Taxikář se ženy zastal a začal se s Winkelbauerem prát. Potyčky si všimla policejní hlídka, která projížděla kolem. Když Winkelbauer spatřil policejní auto, dal se na útěk. Hlídka vyjela za ním. Ani jeden ze tří policistů ve voze netušil, že právě pronásledují nejhledanějšího zločince v Česku.
Část Prahy, kde se incident s Winkelbauerem odehrál
Vinárnu v ulici Karolíny Světlé ve stejnou chvíli opouštěl mladý pár. Redaktor České tiskové agentury Jan Bartáček s přítelkyní Veronikou. Na ulici zaregistrovali křik. Byl to Winkelbauer. Předběhl je, pak se najednou otočil a Bartáčkovi vrazil pod levé žebro pistoli. Oznámil mu, že potřebuje taxíka. Redaktor se pokusil dva vozy zastavit, když však taxikáři viděli zbraň, šlápli na plyn a ujeli.
Na místo dorazili policisté a drama sledovali zpovzdálí. Winkelbauer vlekl Bartáčka a jeho partnerku několik desítek metrů. Během cesty křičel, že se jim nic nestane, pokud zastaví taxi. Redaktor ho upozornil, že tímto způsobem zřejmě neuspějí.
Šílenec v bytě
Na Smetanově nábřeží chtěl Winkelbauer zatáhnout Veroniku do vchodu domu číslo 14. „Já s vámi prostě nepůjdu,“ oznámila mu rezolutně žena a prudkým pohybem se vysmekla. Partner ji vzal kolem ramen a pomalu odcházeli pryč. „Policisté sice křičeli, že máme utíkat, ale usoudil jsem, že bude lepší nevyprovokovat násilníka prudkým pohybem,“ popsal redaktor Lidovým novinám. Winkelbauer mezitím zmizel v domovním průchodu.
V zadní části domu vykopl dveře do jednoho z bytů. Uvnitř usínal šestnáctiletý středoškolák Ruben Lang. K spánku se chystali také dva Američané, kteří přijeli do Prahy za rodinou Langových na návštěvu.
Mladíka probral nezvyklý hluk. Vstal z postele, šel do předsíně a spatřil muže, který na něj mířil pistolí. Z postelí se zvedli i oba Američani – šestačtyřicetiletý Frank Pond, zaměstnanec chicagské radnice, a třiašedesátiletý Don Royse, architekt ze Saint Louis v Missouri.
„Šel jsem se podívat, jestli někdo nepotřebuje pomoc. U dveří stál značně nervózní muž, který na mě namířil pistoli. Pak začal něco křičet, jenže já neumím česky. Chytil mě za tričko a začal se mnou smýkat,“ popsal Pond.
Winkelbauer chtěl, aby mu zavolali taxi. Když uviděl, že student začíná vytáčet telefonní číslo, skočil k telefonu a rozbil ho. „Napadlo mě, že je to šílenec, který má v ruce jen hračku. Jenže pak se ozvala rána. Ten muž vystřelil. A v naší předsíni se vysypalo zrcadlo,“ řekl mladík.
Násilník je donutil, aby s ním opakovaně prošli celý byt. Tvrdil, že je tam plno policistů, kteří ho chtějí zastřelit. Trojice musela kopat do skříní či odsunout lednici. Winkelbauer také požadoval, aby vlezli do vany. Bál se, že na něj chtějí policisté pustit větrací šachtou do koupelny plyn nebo nějakou žíravinu.
„Ten chlap vykřikoval: Vzdávám se, vzdávám se! Přitom nás ujišťoval, že nám nechce nic udělat. A že se bojí policajtů. Bylo vidět, že má strach. Ale pistolí na nás pořád mířil,“ líčil středoškolák. „Policie však nikde nebyla. Ani u nás doma, ani venku. Do domu nikdo nevcházel a na ulici byl klid.“
Pak se Američané na výtržníka vrhli. „Když vystřelil do zrcadla, soustředili jsme se jen na to, jak mu sebrat pistoli. Všimli jsme si, že už ji nedrží tak silně. A tak jsem anglicky vykřikl na Franka, aby do něj prudce vrazil a zbraň mu vytrhl. Napadlo nás to oba téměř současně,“ vyprávěl Royse.
Mladík využil zmatku, prolezl oknem na pavlač a od sousedů zavolal na linku 158. V té době hledali policisté uprchlíka bezvýsledně v jiném traktu domu. Rvačka s vetřelcem v bytě mezitím pokračovala.
„Byl silnější, než vypadal, ale podařilo se nám ho povalit na zem. Pak ho Don udeřil plochou stranou zbraně do spánku. Chtěli jsme ho omráčit, ale nepodařilo se nám to. Až do příchodu policie jsme na něm seděli. Přitom bylo všude hodně krve. Byl zraněný na hlavě a na ruce, ve které předtím zbraň držel,“ popisoval dramatické okamžiky Pond.
Když na místo dorazila zásahová jednotka, seděli oba turisté svému protivníkovi na zádech a snažili se ho udržet daleko od zbraně. Ruben Lang se v té době vracel od sousedů domů. „Už jsem jenom zahlédl, jak toho muže nesou na nosítkách,“ řekl. „Jsou to prázdniny, na které rozhodně nikdy nezapomeneme,“ komentovali právě prožité chvíle Američané.
Ořezané prsty
Muže s poraněnou hlavou, u něhož policie našla nůž a dvě pistole s odstraněnými čísly, odvezla sanitka do nemocnice Ministerstva vnitra. V tu dobu stále nikdo netušil, že jde o Winkelbauera. Až v nemocnici ho náhodou poznal policista, který tam byl hospitalizovaný.
Tisková konference k dopadení Winkelbauera
Tentýž den (7. března) uspořádalo vedení policie tiskovou konferenci. Oznámilo Winkelbauerovo dopadení a policejní prezident Tomášek slavnostně povýšil šest policistů a dalším třinácti předal peněžitou odměnu.
„Zadržením Winkelbauera jsme splatili dluh veřejnosti, který cítíme od doby, co nám tento muž utekl. Vnímám to ne jako mimořádnou akci, ale velice dobrý úspěch policie. Přestože jsme celou dobu věděli, že je od útěku stále na území Prahy, pátrání nám ztěžovala změna jeho vizáže. Je velice těžké ho nyní obličejově rozpoznat,“ řekl šéf policie. „Pokud Winkelbauer znovu uteče, vedení pražské policie osobně zastřelím,“ dodal v žertu.
Mnoho důvodů k plácání po ramenou však policisté neměli. Redaktor Bartáček v novinách popsal, že hlídka, která ho s přítelkyní měla odvézt k výslechu (stejná, která náhodou natrefila na potyčku Winkelbauera s taxikářem), byla zcela dezorientovaná a policejní služebnu nemohla najít.
„Kolem půl jedné v noci přivezli Američany, kteří s útočníkem zápasili. Měli být vyslechnuti, ale nikdo z policistů ani šéf pražské policie Borník neuměl anglicky. Požádali nás, abychom jim tlumočili,“ uvedl dále redaktor. Podle tehdejších novin byli cizinci výkonem české policie šokováni a její zásah i vyšetřování pokládali za neprofesionální.
Podle redaktora také policisté na služebně přiznali, že netuší, koho zadrželi. Mysleli si, že jde o nějakého narkomana. Winkelbauer si po srpnovém útěku odstranil kůži z bříšek prstů, aby ho nikdo nedokázal identifikovat na základě otisků. Kriminalistickému ústavu se to přesto ráno v osm hodin podařilo. Policie uvedla, že si je stoprocentně jistá tím, že zadržela Winkelbauera.
Glosa otištěná v MF DNES, 9. 3. 1996Sebechvála nesluší; obzvláště pak, není-li na místě. Policii se sice podařilo zatknout uprchlého vězně Winkelbauera, ale až poté, co jej odzbrojili a zneškodnili tři náhodní rozespalí civilisté. Nebýt odvahy šestnáctiletého studenta Rubena Langa a jeho dvou amerických přátel Franka Ponda a Dona Royse, mohl dvojnásobný vrah svůj již druhý útěk policistům završit úspěchem. Tím víc překvapuje, že už druhý den po akci policejní šéf Tomášek povýšil nebo odměnil devatenáct svých podřízených. Zač? Za to, že se jim Winkelbauer při honičce staroměstskými dvorky ztratil a hodinu nerušeně řádil v soukromém bytě? Nebo snad za rychlý příjezd po Langově zavolání na linku 158, byť nejdřív bez neprůstřelných vest? Důvodem ocenění bylo prý i bezproblémové převezení pachatele do nemocnice: byl však někdo stejně rychle potrestán za loňský problémový transport, kdy vrah utekl? Podle pražského policejního ředitele Borníka se násilník dokonce zneškodnil sám, když se "šťastnou náhodou" udeřil pistolí a upadl do bezvědomí. Trapnější snižování zásluh jiných a chlubení se jejich peřím si lze ovšem představit jen stěží. |
Týden po dopadení útěkáře poděkoval policejní prezident také šestnáctiletému studentovi dopravní průmyslovky Langovi. Předal mu pamětní plaketu a hodinky. Dvěma Američanům, kteří pachatele zneškodnili a už se vrátili do vlasti, poslal pražský policejní ředitel písemné poděkování a věcné dárky.
Winkelbauer odmítal sdělit policistům pozadí svého útěku. Neřekl ani, kde se skrýval. V baru Divadla Na zábradlí umístil herec Petr Čtvrtníček nad jedním stolem nápis: Zde sedával Ladislav Winkelbauer. Část lidí pobavil, část pobouřil.
Probouraný strop věznice
30. října 1996 se Winkelbauer pokusil přímo v pankrácké věznici o další útěk. V noci s dvěma vězni pomocí ulomené nohy od stolku a vzpěry umyvadla proboural cihlovou klenbu cely. Muži se pak otvorem protáhli na půdu a vikýřem na střechu budovy. Tam ve čtyři hodiny ráno zjistili, že to dál nepůjde. Tak se nahoře usadili. Dozorci na jejich zmizení přišli až za dvě hodiny, při budíčku.
„Strážný v šest hodin zjistil, že místo toho, aby vězni byli ve své cele, sedí na střeše budovy B. Měli s sebou oblečení, osobní věci a holení,“ uvedl generální ředitel Vězeňské služby Jiří Malý.
„Winkelbauer stál na střeše a křičel, že máme zavolat jeho obhájce a hlavně novináře. Obhájce mu sehnali, ale novináře nevolali. Winkelbauer se nakonec stejně spokojil jen s advokátem. Když přišel, všichni tři muži slezli zpátky dírou, kterou předtím udělali. Pak se bez odporu vzdali,“ řekl jeden z policistů.
„Když vylezli na střechu, muselo jim být jasné, že se nikam dál nedostanou, tak chtěli možná udělat aspoň show,“ komentoval to ředitel věznice Jaroslav Gruber. Kvůli incidentu přišlo patnáct pracovníků o část platu.
Vězeň prohlásil, že uteče znovu. Na Pankráci ho proto nastěhovali do speciální místnosti, které měla opláštěné stěny, podlahu i strop. „Víme, že je Winkelbauer inteligentní, proto jsme celu upravili tak, aby nešla otevřít žádnými páčidly,“ ujišťoval ředitel Gruber.
Stíhaný Winkelbauer byl prvním velkým případem státního zástupce Tomáše Milce. V rozhovoru pro iDNES.tv vzpomíná i na další svoje známé kauzy:
Výjimečný trest
V listopadu 1996 začal soud. Bezpečnostní opatření byla mimořádná. Vězeňská služba nevozila Winkelbauera na smíchovské náměstí Kinských s ostatními vězni, jak je běžné, ale sólo. Eskorta měla zesílený doprovod, její součástí byl i policejní pes. Lidé byli kontrolováni před každým vstupem do jednací síně. Obžalovaného muže spoutaného na rukách i nohách střežili zakuklenci s brokovnicemi. V pauzách měl vyhrazenou speciální místnost. Na práci svých podřízených osobně dohlížel generální ředitel Vězeňské služby.
„Jsou tu novináři?“ zeptal se hned zpočátku hlavního líčení Winkelbauer. Když reportéři zvedli ruce, usmál se a tvářil se spokojeně. Obžaloba ho vinila z vraždy komplice a expřítelkyně. Winkelbauer dal podle výpovědi dalšího stíhaného muže do vozu, kterým dvojice jela, semtex a auto 20. června 1994 na Benešovsku na dálku odpálil. K činu se nikdy nedoznal.
Za dvojnásobnou vraždu a další trestnou činnost (pokus vydírání, poškozování cizí věci, padělání a pozměňování veřejné listiny a nedovolené ozbrojování) dostal v prosinci 1996 výjimečný trest 23 let vězení. Rozsudek potvrdil Vrchní soud v Praze.
Za útěk ze srpna 1995 potrestán nebyl. Případ měl řešit začátkem roku 1997 Obvodní soud pro Prahu 4. Soudkyně ale rozhodla, že to nemá smysl. „Trestní stíhání jsem zastavila pro neúčelnost,“ sdělila médiím. Zákon to umožňuje v případě, kdy trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pachateli uložen.
Winkelbauer strávil za mřížemi (včetně vazby) 18 let. V únoru 2013 ho na podmínku propustil Okresní soud v Mostě. To už se jmenoval Ladislav Novák. Dostal tehdy sedmiletou zkušební dobu. „Odsouzený se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil,“ sdělila iDNES.cz místopředsedkyně soudu Šárka Tampová. V současnosti je mu 61 let. Kde a jak žije, není známo.
