"A proč to tedy říkal?" ptá se jeden z ranních zákazníků.
"Já to netuším, vím jen, že někdo z toho baráku kdysi okradl tchyni," zlobí se prodavačka.
Vedoucí sociálního odboru vítkovské radnice Hana Klapetková ale tvrdí, že s rodinou opravdu nebyly problémy. "V naší evidenci není, děti chodí do školy, rodiče se starají, všechno je v pořádku."
Proč někdo na rodiny Malých a Sivákovu zaútočil, to si vysvětlit nedovede. "Dosud ve Vítkově byly jen drobné spory." A nemohou být za útokem třeba nevyřízené dluhy? "Někteří lidé asi zadluženi jsou, ale ani za nic to nechtějí přiznat, takže oficiálně se o lichvě nedozvíme."
Hana Klapetková přiznává, že ve Vítkově Romy nezastupuje nikdo, komu by komunita důvěřovala a kdo by jí pomáhal třeba při jednání na radnici. "Místní romské rodiny spolu příliš nedrží, bohužel nemají nikoho, komu by důvěřovaly."
Na prosluněném vítkovském náměstí je v úterý dopoledne podle místních obvyklý kolorit: po lavičkách posedává pár bezdomovců, na zahrádce u cukrárny pije parta kamarádů první ranní piva a kousek odtud tři Romové, jeden už mírně opilý, hlasitě řeší okolnosti nedělního žhářského útoku.
"Neměli si nechat pojistky a uzávěr vody před barákem. A vůbec, Romáky by měl zastupovat nějaký kapitán, chytrý člověk, protože jinak s námi vždycky vyj...," křičí chlapík s velkým knírem a pak nejistým krokem zamíří kamsi do uliček u náměstí.
I první ranní pivaři mluví o popálených lidech z vyhořelého domu. "Jako té holčičky je mi fakt líto, ale ti Romáci se tady chovají fakt hrozně," rozumuje jeden z návštěvníků ranní pivní seance.
Azylové ubytování obýval bezdomovec
Všichni zmlknou, když jdou kolem manželé Malí, kteří utekli z hořícího domu nezraněni s vnoučaty. "Jdeme si stěžovat na ubytování v azylu, které nám poskytli. Jsou tam pročůrané a pokálené deky a molitany, smrdí to tam, jako by tam ležely mrtvoly. Vždyť tam dlouho byl jen bezdomovec, na tom jsme fakticky spát nemohli," popisuje Václav Malý.
Po několika desítkách minut jde celá rodina i se dvěma úřednicemi sociálního odboru do azylového domu. "Ne, nechte nás pracovat," odpovídá jedna z úřednic na dotaz, zda si můžeme prohlédnout "nouzový byt". Na místě je jasné, proč se prohlídce bránila.
Nepovlečené, zpuchřelé, smrduté a flekaté molitany i deky na železných pryčnách. "Na tomhle měly spát tři malé děti?"
"Však je nikdo nenutil, mohli jít k příbuzným a taky že šli," rozčiluje se úřednice. Václav Malý jen trpně přihlíží a raději neprotestuje, rodina je ráda i za dvě malé místnosti. "Nechceme se hádat, pomůžeme uklidit a pak se pokusíme to tu aspoň chvíli vydržet."
