Na univerzitě jsem začal studovat v roce 1962. Můj první semestr se časově shodoval s kubánskou raketovou krizí. Zdálo se, že svět balancuje na pokraji jaderné katastrofy. Byly to dny, kdy celosvětový mír udržovala koncepce známá docela příhodně pod zkratkou MAD neboli "vzájemně zaručené zničení".
Byl takový svět horší a nebezpečnější než ten dnešní, v němž je naší hlavní jadernou starostí, jak zabránit šíření jaderných zbraní a posílit úmluvu, která už celou generaci od jejich šíření odrazuje?
Na konci svého studia v Oxfordu jsem odjel do Spojených států a navštívil Alabamu. Možná si vzpomenete na historku, jak se Richard Nixon zúčastnil oslav nezávislosti v Ghaně. Na slavnostní recepci přistoupil k jednomu hostu, kterého pokládal za místního občana, a zeptal se ho, jaký je to pocit mít možnost hlasovat a užívat si svobody pod vládou zákona. "To já nevím," odpověděl muž, "já jsem z Alabamy."
Během mého dospělého života jsme se od vražd bojovníků za občanská práva v USA posunuli až ke zvolení černošského prezidenta. Ani v tomto ohledu není proč být mrzutým.
Neviditelné důsledky prosperity
V jiných oblastech mají některé z našich největších problémů jakousi hegelovskou kvalitu. Jsou výsledkem řešení minulých problémů nebo minulých úspěchů. Vezměme si například největší problém, jemuž čelíme a který si zaslouží být označen za existenční: globální oteplování a klimatické změny.
V minulém století svět zbohatl, počet obyvatel zeměkoule se zečtyřnásobil, počet lidí žijících ve městech se zvýšil třináctkrát a začali jsme spotřebovávat více všeho. Spotřeba vody vzrostla devětkrát a spotřeba energie třináctkrát. Průmyslová výkonnost se vyšplhala na čtyřicetinásobek úrovně z počátku 20. století. Ovšem – a zde přichází skutečná rána – emise oxidu uhličitého se zvýšily sedmnáctkrát. Toto je největší problém, před nímž stojíme – neviditelný důsledek zvýšené hospodářské aktivity a prosperity.
Ani pohled na přípravy prosincového summitu v Kodani, na němž se pokusíme dohodnout novou globální úmluvu pro boj s klimatickými změnami, mě nenaplňuje mrzutostí. Všichni velcí hráči konečně berou tyto věci vážně. USA už tento problém nepopírají. Prezident Barack Obama a jeho poradci nevyvracejí vědecké důkazy o tom, co se kolem nás všech děje. A zdá se, že i v Číně to politické špičky myslí vážně s odhodláním snížit obsah uhlíku ve své splašené ekonomice.
Velkým problémem samozřejmě je, jak zohledníme dřívější zodpovědnost za výskyt uhlíku v atmosféře, jak vyvážíme celkové národní emise a údaje na obyvatele – v první kategorii "vede" Čína, zatímco podle druhé kategorie jsou největšími znečišťovateli USA, Austrálie a Kanada – a jak zvládneme přesun technologií z rozvinutých do rozvíjejících se a chudých ekonomik. Pokud tyto problémy nevyřešíme raději dříve než později, budeme mít mnoho důvodů k nářku.
Všichni chtějí růst, ale…
V tomto ohledu se zdá, že starci již mají prošlou politickou lhůtu. Dovolte, abych to vysvětlil. Moje generace celý život definovala úspěch optikou růstu HDP: více peněz ve větším počtu kapes, více prostředků na veřejné programy a více pracovních míst. Žádný z těchto ukazatelů však nutně nemusí být měřítkem úspěchu budoucího. Potřebujeme více hovořit o kvalitě růstu. S tímto tématem přišel francouzský prezident Nicolas Sarkozy a udělal správně.
Netvrdím, že růst je špatný. Zkuste to říct chudým. Měli bychom však chtít podporovat správný druh růstu – růst, který nezdevastuje naše budoucí vyhlídky. Trvalou udržitelnost růstu musíme definovat způsoby, které jsou pro naše občany přitažlivé. Momentálně lidé trvale udržitelnému růstu tleskají, ale nehlasují pro to, co v praxi znamená.
Němečtí voliči couvnou před jakýmkoliv návrhem, abychom omezili ekologické škody způsobované velkými a drahými auty. Britští voliči se stavějí za řidiče nákladních aut, když vypuknou protesty proti zdražování cen benzinu, v neposlední řadě i kvůli zavedení vyšších energetických daní. Nápady na zavedení daně z uhlíku narážejí všude na světě na odpor.
Mám pět vnoučat, kterým ještě nebyly čtyři roky. Než získají nárok na penzi a právo být mrzutí, přehoupne se toto století do sedmé či osmé dekády. Doufáme! Kolik důvodů ke vzteku budou v té době mít kvůli tomu, jak se chováme dnes?
Autor byl posledním britským guvernérem Hongkongu a evropským komisařem pro vnější vztahy, v současnosti je rektorem Oxfordské univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2009; titulek a mezititulky jsou redakční
