Huvarovu osobnost zde přibližujeme podstatným a redakčně upraveným i doplněným výňatkem z loňského textu Jiřího V. Musila, předsedy Vlastivědné společnost muzejní Olomouc (VSMO), a Marcely Musilové z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Rozloučení se zesnulým se uskuteční ve čtvrtek 1. října 2009 ve 14:00 hod v kostele sv. Mikuláše v Albrechtičkách. Po mši svaté bude Antonín Huvar pohřben do kněžského hrobu na místním hřbitově.
Nejprve fakta, kým Antonín Huvar byl
Papežský prelát, farář a familiár řádu P. Marie Jeruzalémské Mons. ThDr. Vzdělavatel orelské župy v Olomouci, prezident Mezinárodního sdružení bývalých politických vězňů se sídlem ve švýcarském Curychu, emeritní univerzitní pedagog a nositel řádu T. G. Masaryka (udělil prezident Václav Havel v roce 2000). O roku 2006 nositel Pamětní medaile k 60. výročí obnovení olomoucké univerzity.
Narodil se 23. července 1922 v Albrechtičkách, v katolické rodině jako sedmé dítě. Nižší gymnázium studoval v Příboře, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava studoval od kvinty v Ostravě, kde v roce 1942 maturoval s vyznamenáním. Po absolutoriu teologické fakulty olomoucké univerzity v roce 1947 působil ve Vizovicích, kde s pověřením arcibiskupa Matochy vedl mj. mládež v exercičních kursech. 26. září 1948 byl zatčen "pro aktivní činnosti s mládeží" a 6. listopadu téhož roku byl v Uherském Hradišti odsouzen a vězněn. V letech 1948 až 1949, tzn. jako šestadvacetiletý, prodělal krutosti pracovních táborů na Mostecku, kde pracoval na šachtách Pluto, Koh-i-nor, Centrum, Nejedlý. Poznal také kruté poměry borské věznice (1949-1952, týrání, samotky, korekce) a dalších věznic (Mírov, Mladá Boleslav, Kartouzy), čtyři roky pracoval v uranových dolech (Náchodsko, Tmavý důl, důl hrůzy a smrti - Svatobořice). Když byl propuštěn z vězení, jedenáctý rok po odsouzení, nedostal státní souhlas k duchovní službě.
česká vizePříspěvek do seriálu Česká vize, který napsal Antonín Huvar v srpnu najdete zde: Vládnout nám musí osobnosti, nikoliv mravní trosky, míní kněz a politický vězeň Huvar. |
Na obživu si Huvar vydělával jako dělník v podniku státního rybářství (to trvalo devět let), v olomouckých Dopravních stavbách a velkomlýně v Jeseníku nad Odrou (šest let). Státní souhlas k duchovní činnosti mu byl udělen roku 1967, po osmi letech mu byl odebrán a znovu udělen až v roce 1982, kdy byl ustanoven administrátorem v Orlové a krátce působil i ve farnostech Rychvald a Petřvald. Od roku 1990 působil ve farnosti Velká Bystřice a Hlubočky. Současně vyučoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Olomouc (1990-1993). 1. ledna 2005 odešel do důchodu, který prožíval ve Vražném. Nadále však vypomáhal kněžskou službou.
Dali mu trpce okusit
Trpkost a bezvýchodnost svého údělu snášel Huvar obdivuhodně, bez stýskání a uhýbání. Žil duchovně a duševně čistě z pevných základů své osobnosti - rodinné výchovy, duchovní formace, pravdy své víry, následoval dobrou zvěst a nacházel duchovní oprávnění a odměnu. Nezlomili ho, pokračoval vždy ve svém poslání a stále za sebou zanechává hmotné a intelektuální statky jako přetrvávající doklady o své poctivé životní cestě.
I v těch nejtěžších situacích svého života vzorně plnil své pedagogické a duchovní poslání. Již na konci teologických studií po válce byl pověřen výukou v rámci obnovovaného skautského hnutí (stejně pak po krátkém oživení po "pražském jaru" v roce 1968), přednášel ve skautské Oblastní i Zemské škole v Rajnochovicích a Červeném Hrádku. Tehdy byl také velitelem junáckého tábora na Cábu. Ve svém vizovickém působišti vedl s pověřením arcibiskupa Matochy přípravu ministrantů, přednáškové turnusy pro děti a mládež, také exerciční kursy pro mládež.
Po odsouzení se mu zpočátku dařilo z vězení (Libkovice, Jiřetín) předávat "motákovým způsobem" referáty pro vatikánský rozhlas. Týkaly se mravního stavu vězňů a jejich "převychovatelů" (tématika: Přítomný společenský i mravní stav v českých věznicích, Jednání a způsoby tzv. převýchovy v současných věznicích). V padesátých letech psal samizdatové traktáty: Odvaha, předpoklad přežití, Víra - pomocník v opuštěnosti; Člověk, který se nezná; Čistota duše - základ klidu; Křesťanství - systém naděje; Tvář nové Evropy a další. Studijně se zabýval spisy Otilie Mosshammerové, R. Bourdona, Ch. Dickense. Ve věznicích pokračoval ve vzdělávání, a to díky spoluvězňům - profesorům: dr. J. Krejčímu na borském "izolovaném oddělení" a oddělení samotek (přednášky z práva, hlavně mezinárodního práva), dr. K. Procházkovi (psychologie a parapsychologie), dr. R. Dacíkovi, dr. Hanusovi a dr. Zvěřinovi (morálka), dr. Habáňovi (logika a metafyzika). Během pobytu na Mírově nezaostal ani v edukaci praktických dovedností: vyučil se tam košíkářem.
Nezlomili ho
Profesor Josef Maňák k Huvarovu trpkému osudu nedávno řekl: "Měl jsem v životě štěstí setkat se s tzv. 'muklem' (komunistickým vězněm - doslova mužem určeným k likvidaci), který byl za svou skautskou činnost jako mladý kněz tvrdě potrestán dlouholetým žalářováním. Prošel snad všechny komunistické pracovní tábory u nás, ale neztratil lidskost, optimismus, dokonce ani humor. Velký Člověk!" (viz publikace ŠVEC, V.: Životní cesta jako proces výchovy a sebevýchovy: Dialogy s Josefem Maňákem nejen o pedagogice. Brno, Konvoj, 2003).
Po propuštění z vězení Antonín Huvar zúročoval své prohloubené vědomosti umocněné zkušenostmi a útrapami z věznění v kursech "tajné university" po boku prof. dr. J. Zvěřiny, kdy přednášel na témata: Ožehavé otázky mládeže, Denní formace, Vybrané stati výchovné z Nového Zákona a také ve skautské letní škole ve Švagrově, kde přednášel na téma Filosofie dějin skautingu. V obdobích, kdy pracoval v manuálních profesích bez státního souhlasu k výkonu povolání duchovního, ale i po udělení souhlasu často přednášel na mnoha místech - zprvu především na Moravě, později byl zván k přednáškám i jinde v republice a v posledním desetiletí přednášel na mnoha místech v zahraničí, především v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii (roku 1992 vedl v Římě kurs pro mládež, na němž proslovil řadu přednášek). Ještě v roce 1989 mu byly rukopisy a také nahrávky přednášek na magnetofonových kazetách (v počtu 200 ks) zabaveny Státní bezpečností.
internetové stránkyVíce informací i fotografií najdete na internetových stránkách Mons. Antonína Huvara. |
Po roce 1990 byl mnohokrát osloven rozhlasem a jeho přednášky, projevy a diskusní příspěvky zazněly častokrát na rozhlasových vlnách, což platí rovněž o televizi, do níž byl pozván vícekrát, vystupoval v různých pořadech týkajících se třetího odboje. Opakovaně přednášel v katechetických kursech (na konci šedesátých let a po roce 1990), byl prvním univerzitním pedagogem v oboru křesťanské pedagogiky a katechismu po obnovení činnosti Cyrilometodějské teologické fakulty University Palackého v Olomouci, na které ukončil své působení nedlouho před dovršením 71 let. Huvar přednášel rovněž na celostátních vědeckých konferencích uspořádaných k nedožitým výročím osobností české pedagogiky (např. k výročím Františka kardinála Tomáška, doc. dr. Cyrila Stejskala), které spolupořádala Vlastivědná společnost muzejní.
Důležitost žabího pohledu
Sdělení o literární činnosti Antonína Huvara omezíme na přehledový výčet jeho nejvýznamnějších knižních publikací. V roce 1971 byla v exilu, v Torontu, vydána jeho učebnice Vliv prostředí na utváření charakteru dítěte, a to v souvislosti s jeho tehdejším pedagogickým působením na C. - M. bohoslovecké fakultě, jejíž činnost byla roku 1968 nakrátko obnovena v Olomouci. V roce 1994 byla vydána upravená verze jeho habilitační práce (rukopis Huvarovy docentské práce byl dokončen v roce 1992, v následujícím roce byla práce vědeckými oponenty doporučena jako vyhovující v rámci autorova habilitačního řízení). Následovalo vydání jeho Hovorů k bratřím v době tísně, což je podtitul Huvarovy knihy teologických, pedagogických, psychologických a uměnovědných esejů, zamyšlení a úvah z let 1956 až 1995. V kanadském nakladatelství Moravia Publishing byla ve dvou vydáních publikována kniha dokumentů z autorova života pod názvem Střepy, obsahující líčení reálných událostí ze všech období života, působící na čtenáře často tristně a bezvýchodně, v kontrastu s autorovým neutuchajícím optimismem, vyvěrajícím z hodnot jím uznávaných - víry, naděje a lásky.
Ukázkou vysoké odbornosti, vyzrálé empirické zkušenosti a teologické moudrosti autora jsou poměrně rozsáhlé texty věnované psychologickým a pedagogickým otázkám edukace, praktického vedení a pastoračního provázení hochů a dívek až do vývojového období "druhé dětství". Poslední publikace (Život žabím pohledem) přináší autorův pohled na život z různých úhlů pohledu (politického, pedagogického, psychologického i teologického), přičemž inspiračním východiskem byly autorovy pracovní peripetie, konkrétně období jeho práce rybářského dělníka s důvěrně známým horizontem vodní hladiny rybníků, výchozím horizontem žabího pohledu na svět. Jakou dynamikou se vyznačuje Huvarova rétorika při přednáškách a homiliích, stejně působí na čtenáře jeho literární dílo. Je živým dokumentem nelehkého a pro většinu lidí nepředstavitelně těžkého života, přitom osudu žitého poctivě naplno a příkladně na vysoké úrovni intelektuální i spirituální.
Přehled nejdůležitějších knižních publikací Mons. A. HuvaraVliv prostředí na utváření charakteru dítěte; Toronto, Moravia Publishing, 1970 |
