Nad Hradem zavlála vedle té české rovněž vlajka Evropské unie, kterou jeho předchůdce odmítal vyvěšovat. Prezident Zeman vzápětí podepsal i euroval, tedy dodatek Lisabonské smlouvy, který umožňuje vznik záchranného fondu na pomoc ohroženým ekonomikám eurozóny. Česká republika jej podepsala jako poslední země z Unie. Bude tomu v červnu deset let, kdy občané ČR v referendu rozhodli poměrem 77,33 % kladných hlasů (proti 22,67 % hlasů nesouhlasných) o vstupu do tohoto politického uskupení. Samotný vstup 1. května 2004 byl jen dovršením dlouhé strategie, a nakonec i svobodného občanského rozhodnutí.
Síla symbolů, síla odporu
Prezident Miloš Zeman tímto dvojím aktem - vyvěšením a podpisem - v jednom velkém gestu ukázal, že pochopil sílu symbolů a jejich význam. Hrdost na reprezentanty této země velmi často bohužel kulhala. A těžce se taková deziluze maže. Ostatně u samotného Zemana to někdy vypadá jako naprostá nemožnost. Nicméně možnosti tu stále jsou: právě proto, že Zeman své gesto činí významně a v opozici ke svému předchůdci Václavu Klausovi. Symetričnost významů to posiluje. Pískot a hudrání několika Klausových sirotků u Masarykovy sochy tu scenérii narušilo lehce. Prezident Zeman učinil krok správným směrem.
Je ale dobré si všímat, že bývalý Klausův asistent Petr Mach ze Strany svobodných občanů, stejně jako ultrakonzervativní iniciativa D.O.S.T., kteří se na protestech podíleli, tu stále jsou a mají stále důvod vystupovat, jakkoliv jejich sympatizanti čerpali svou sílu právě z Klausovy politické milosti.
Evropa jako výzva pro ODS
Stav uvnitř ODS je mnohem problematičtější. Premiér Petr Nečas, stejně jako jeho předchůdci, byli do euroskepticismu dotlačeni týmž tlakem - politikou Václava Klause, který využil přepracované doktríny tzv. eurorealismu. Volný přechod od eurorealismu devadesátých let, jak jej formulovali zejména filozof Miloslav Bednář a nynější europoslanec Jan Zahradil, k nynějšímu euroskepticismu s národoveckými stíny, byl už jen historický detail. Hrůza z toho, zda Klaus konečně podepíše, či nepodepíše Lisabonskou smlouvu, patřila na podzim roku 2009 k nejostudnějším chvilkám českého členství v Evropské unii.
Většinový elektorát ODS, o čemž svědčily výzkumy veřejného mínění, antievropské notě nikdy nevěnoval tolik pozornosti jako média. I když se Klausovým suverenistům podařilo část společnosti opravdu zviklat, propad ODS pod hranici deseti procent je dán i touto Klausovou sebestřednou politikou. Nálady voličů na pravém středu zdaleka ne vždy souzněly s extrémními fázemi Klausových provokací.
Premiér Nečas, pokud nechce klesnout ještě níže, by měl revidovat své evropské postoje, které až zoufale kopírují ty konzervativní britské. Jenže dějiny této země, nechce-li tato země zůstat ostrovem uprostřed pevniny, se odehrávají právě ve středu starého kontinentu. Možná musí přijít někdo po Nečasovi - ale kde brát?
Dojat sám sebou
Prezident Zeman uštědřil premiérovi lekci. Problematičtější je ovšem fakt, že na celou akci nebyl pozván ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (TOP 09). Tohle si mohl prezident odpustit. Člověk se potom nemůže zbavit pochybností, do jaké míry je vztyčení vlajky a podepsání eurovalu okatou snahou naklonit si vlivné eurofederalisty, a hlavně upozornit sám na sebe.
Otázkou i nadále zůstává, kdy se síla symboliky - podobně jako nedávná prezidentská inaugurace a následné Te Deum v katedrále sv. Víta - promění z božské many v energickou sílu činů. Dojetí z vlastního významu, kterak je prezident Zeman předvedl při své modlitbě na Hradě, totiž nemá pouze líc. Prezident, od jehož inaugurace ještě neuplynul ani měsíc, se sice dnes předvedl v perspektivě evropské, ale zároveň mu poněkud čouhala sláma z bot. Ale aspoň to z jeho strany nebyl laciný bonmot!