Zatraceně podezřelý nápad s oxidem uhličitým. Ale co když na něm něco je?

Jak snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o pětinu? Dnes zahájený summit EU se bude zabývat i touto otázkou. V Evropském parlamentu se projednává směrnice, která požaduje, aby nové tepelné elektrárny povinně zachytávaly oxid uhličitý a ukládaly ho pod zem. My jsme ve věci oteplování skeptiky, ale "zbytek světa" chystá akci.

Nejškodlivějším skleníkovým plynem je oxid uhličitý. Do atmosféry uniká, když v tepelných elektrárnách spalujeme fosilní paliva. Také v ocelárnách, cementárnách a rafineriích. | foto: Alexandr Satinský, MF DNES

Jaká je nejvýznamnější událost tohoto roku v boji proti globálnímu oteplování? Je to dnešní a zítřejší summit EU, který rozhoduje o klimatickoenergetickém balíčku? Anebo konference OSN o změně klimatu, která právě vrcholí v polské Poznani? Deset tisíc politiků, vědců, aktivistů z nevládních organizací a novinářů... Není namístě Poznaň podceňovat. Už napřesrok má v Kodani vzniknout nová globální klimatická úmluva. Má nahradit Kjótský protokol a určit, jak udržet oteplování planety v mezích dvou stupňů Celsia. A Poznaň je generální zkouška na příští rok.

Ale i kdyby si světoví státníci v Bruselu, Poznani či Kodani jenom padali do náruče, klimatická hrozba se pouhými podpisy pod smlouvami nezmenší. I kdybychom se domluvili, že se skleníkovými plyny něco opravdu uděláme, musíme vědět co. Ale hlavně jak.

Nejškodlivějším skleníkovým plynem je oxid uhličitý (CO₂). Do atmosféry uniká, když v tepelných elektrárnách spalujeme fosilní paliva. Nebo jedeme autem. Také v ocelárnách, cementárnách a rafineriích. Co s tím? Podnikavě smýšlející energetici, finančníci a ekonomové nabízejí odpověď. Zachytávejme CO₂ a ukládejme ho pod zem! Mnozí národohospodáři, konzervativní energetici a také ekologové si však ťukají na čelo.

Schwarze Pumpe

Vraťme se o pár měsíců nazpět. Je druhý zářijový týden letošního roku. Z chladicích věží tepelné elektrárny Schwarze Pumpe v německém Sprembergu (relativně blízko hranic se severními Čechami) se jako každý den valí oblaka dýmu. Dole pod věžemi se něco děje.

Všude leží zelené koberce, po kterých šlapou zástupy hostů, od vedení firmy až po europoslance. Provozovatel elektrárny, švédská firma Vatenfall, spouští pionýrský projekt, o němž novináři píší jako o "zeleném uhlí“. Ekologičtí aktivisté rozvinují protestní transparenty a pobouřeně gestikulují do nastavených kamer a mikrofonů.

Jak se to dělá

V současné době CO₂ zachytává pouze několik pilotních zařízení na světě. Pracují metodou označovanou jako CCS (podle anglického CO₂ Capture and Storage – zachytávání a ukládání CO₂).

Nejblíže od nás tuto metodu testují v německé elektrárně Schwarze Pumpe.

Ekologové CCS pro její nákladnost označují jako "hrob na miliardy“ a snaží se ji zdiskreditovat.

Jenže uhlí budeme spalovat stále víc – a cena energie poroste. Studie renomované poradenské firmy McKinsey říká, že kolem roku 2030 bude tento způsob snižování emisí rentabilní. Separovaný CO₂ by pak koloval potrubím z jedné země do druhé a mizel buď ve vytěžených dolech, nebo v dosud málo prozkoumaných hlubinách země.

S mírnou nadsázkou řečeno, ve Schwarze Pumpe se podniká experiment, který rozhodne o naší budoucnosti. Švédští energetici investovali dva roky práce a balík peněz (70 milionů eur), aby uvedli do pilotního provozu technologii zítřka. S pomocí metody přezdívané CCS (z anglického CO₂ Capture and Storage, čili zachycování a ukládání oxidu uhličitého) spalují ve Schwarze Pumpe uhlí v čistém kyslíku. Vznikající oxid uhličitý tu neuniká do ovzduší jako jinde. Zachycuje se a stlačuje na pětsetkrát menší objem. V kapalném stavu se plní do cisteren, ve kterých se převáží do tři sta padesát kilometrů vzdáleného úložiště. Tam, ve vyčerpaném ložisku zemního plynu hluboko pod zemí, se postupně vsákne do porézní horniny.

Jednoduché, ne? Stačí najít příhodné podzemní úložiště, vybavit stejným zařízením každou tepelnou elektrárnu a můžeme si pálit uhlí, kolik chceme a jak dlouho chceme. Nebo aspoň tak dlouho, dokud nám nedojde. Ale se skleníkovým efektem a globálním oteplováním už si nemusíme lámat hlavu. Nebo aspoň ne tolik.

V čem je problém

CCS má mnoho hlasitých odpůrců. Zaprvé je to malá a stále se zmenšující skupina těch, kteří se údaji o oteplování planety nechtějí znepokojovat. Grafy zvyšujících se průměrných teplot na ně nepůsobí, ani záběry tenčící se ledové pokrývky na pólech a mizejících vysokohorských ledovců. Netrápí je ani zánik unikátní fauny korálových útesů. Podle jejich názoru jde o nevyhnutelný vývoj, na který člověk stejně nemá vliv. Příroda si, stejně jako vždycky, nějak poradí sama. Proč potom vyhazovat peníze za větrné farmy, solární panely nebo za vynález ve Schwarze Pumpe?

Zadruhé, proti CCS se stavějí mnozí ekologové. I jim se celá metoda zdá drahá a málo prozkoumaná. Rádi by utráceli jinde, například v investicích do obnovitelných zdrojů. "CCS je dnes velmi drahá a technicky náročná technologie,“ myslí si účastník konference v Poznani, Ondřej Pašek z nevládní, ekologicky orientované CEE Bankwatch Network. "S plným využitím je možno počítat až po roce 2030, přitom její podpora znamená odčerpání prostředků z opatření úspor a obnovitelných zdrojů, které je možné realizovat již dnes. CCS může také sloužit jako výmluva velkým emitentům CO2, aby se nijak nepřizpůsobovali a tvrdili, že vyvíjejí a testují CCS v době, která je klíčová pro co nejrychlejší zastavení růstu emisí.“

Zatřetí, v mnoha zemích není zachycený plyn kam ukládat. Možnosti jsou totiž fakticky dvě. Plyn se může čerpat do vytěžených ložisek ropy a zemního plynu. Ta jsou dobře prozkoumaná, ale na předpokládané množství CO₂ stačí jen zčásti. Nebo do hluboko umístěných podzemních vrstev slané vody (tzv. zvodní), které by podle předpokladu pohltily veškerou produkci skleníkového plynu. Museli bychom vědět, kde vhodné zvodně leží, což většinou nevíme. Nadějná se jeví západní Evropa, hlavně Severní moře. Východní Evropa je velkou neznámou.

Začtvrté je celá věc opravdu nehorázně drahá. Jen pro ilustraci: uhelná elektrárna tradičního typu o kapacitě 900 MW (o něco výkonnější než naše dnešní Chvaletice) bude v roce 2020 stát asi půldruhé miliardy eur. CCS zvýší náklady o polovinu. Náklady na přepravu zachyceného plynu a jeho uskladnění by mohly být menší – ale jen v případě, že vznikne dostatečně hustá síť potrubí a najde se dost úložišť. (Viz níže rozhovor Kdo nepřijme hru...)

Patříme na čelo

Celý nápad vypadá zatraceně podezřele. Ale co když je to rozumný, možná dokonce jediný způsob, jak využít ještě relativně velké zásoby uhlí bez ekologické zátěže? Podle nejnovější zprávy poradenské firmy McKinsey by ani nemusel být finančně neúnosný. V první, takzvaně demonstrační fázi, zhruba do roku 2015, může zachycení a uložení tuny CO₂ přijít na 60–90 eur. O patnáct let později by v nově budovaných elektrárnách mohla cena klesnout na 30–45 eur, což už by se při předpokládaném růstu cen energie vyplatilo. Všechno samozřejmě záleží na tom, kolik zařízení CCS vznikne. Tedy na politicích, energeticích a podnikatelích a jejich ochotě riskovat.

Má nás to zajímat? Musí. Česko produkuje v absolutních číslech zanedbatelné množství skleníkových plynů. V přepočtu na obyvatele patříme na čelo světových tabulek.

Kdo nepřijme hru se "zeleným uhlím", riskuje sankce

Spalování "zeleného uhlí" má zastánce i mezi podnikateli. George Polk má za sebou úspěšnou kariéru v oboru telekomunikací. Opakovaně se zařadil mezi pětadvacet nejvlivnějších jmen světového technologického vývoje. Působí kromě jiného jako poradce konzultantské firmy McKinsey pro otázky klimatických změn.

Co se stane, když nezačneme oxid uhličitý zachycovat a ukládat metodou označovanou jako CCS?
Nic, protože CCS ještě neexistuje. Ale pokud budeme stavět elektrárny jako dosud, nemůžeme se vejít do bezpečných limitů koncentrace oxidu uhličitého. Podle mě je mnohem levnější stavět nové uhelné elektrárny rovnou se zařízením CCS než ho přidávat později. Čím dříve začneme novou technologii testovat a instalovat, tím rychleji budou klesat náklady.

Teď však jsou náklady na zachycování CO2 a jeho ukládání pod zem velmi vysoké. Krátkodobě je to ekonomicky výrazně ztrátové.
Proto velice podporujeme plán Evropského parlamentu, který počítá s dotací prvních zařízení. Většina nově zaváděných technologií je dražší v prvních verzích než v pozdějších. To znamená, že počáteční drahé technologie nebude nikdo zavádět bez vládní finanční pomoci.

Co se týče přírodních podmínek pro ukládání CO2, jsou mezi evropskými zeměmi velké rozdíly. V některých částech kontinentu se dá pod zem ukládat, jinde ne. Co když některá země, například Česko, pro to geologické podmínky nemá? Co by měla česká vláda udělat?
Už teď plyn napříč Evropou vesele dopravujeme. Zemní plyn z Ruska prochází velkou částí kontinentu. Neexistuje důvod, proč bychom nemohli stejně efektivně dopravovat oxid uhličitý. Až se metoda jeho zachycování a ukládání zdokonalí, budete mít například k dispozici levnější úložiště pod mořským dnem. A možná budete moci využít i úložiště pod zemským povrchem v různých zemích. Očekávám, že plyn bude obíhat ze země do země.

Zatím mi to připadá celé jako svého druhu hra. Vyzýváte celou Evropu, aby se zapojila do hry, která možná zlepší naši budoucnost, ale možná také ne. Co když jedna ze zemí řekne: Pro nás je CCS příliš nákladná záležitost. Nemáme zájem. Měla by taková země být sankcionována?
Ano. V Evropském parlamentu se objevil návrh, který mi připadal chytrý. Neprošel kvůli obavámz dopadů na mezinárodní obchod. Ale předpokládal daň na výrobky přicházející ze zemí, které na takový režim nepřistoupí. A jak začneme brát emise oxidu uhličitého vážně a budeme za uhlík více platit třeba při kupování dražších emisních povolenek, budou země, které se nezapojí "do hry“, penalizovány. Jestliže země uprostřed Evropy řekne, my do toho nejdeme, je podle mě nejjednodušší uvalit clo na veškerý její export. Také se dá říct, že je úspornější, když se do zavádění CCS zapojí co nejvíce zemí – protože si mohou náklady mezi sebe rozdělit. Ale s ohledem na možnosti konkrétních zemí – už dnes jsou například požadavky na objem energie z obnovitelných zdrojů pro každou zemi jiné.
Podívejte se do budoucnosti a řekněte, jak brzy bude Evropou v rourách obíhat kapalný oxid uhličitý? Podle vás – do pěti let? Do deseti?
Záleží na tom, jestli v dohledné době dostaneme peníze na demonstrační provozy. V posledních měsících jsem mluvil s lidmi od společností nabízejících technologii CCS. Někteří z nich tvrdí, že mají na to, aby srazili dosud odhadované náklady na polovinu. Ale pozor. Ještě žádnou nepostavili. Možná nemají pravdu. Ale mají dost sebedůvěry, aby šli se svou nabídkou na trh. Pokud se tahle iniciační fáze podpoří legislativou, mohlo by zachycování a ukládání oxidu uhličitého začít fungovat do osmi až deseti let. Jeho ukládání ve velkém měřítku by mohlo přijít tak za deset až patnáct let. Současně by mohla vzniknout síť fungujících zařízení CCS.