Někteří Američané předvedli při volbě Miss America své tradičně dobré znalosti geografie.
"Já fakt šílím, že vyhrála Arabka," zaznělo od jednoho amerického uživatele na sociální síti Twitter. Problém je, že Miss America 2014 jménem Nina Davuluri sice má snědší barvu pleti - ano, v tom se podobá Arabům - avšak její kořeny vedou do Indie.
Podobně vzteklých ohlasů bylo hodně. Co je to prý za skandál, že soutěž o "naši" americkou krásku vyhrála muslimka. Opět omyl, protože ona kráska netíhne k islámu, ale ke zcela jinému, totiž hinduistickému náboženství.
Logicky jsem si vzpomněl, jak někteří Američané vyzývali na jaře na sociálních sítích k bombardování Česka, neboť se ukázalo, že pachatelé atentátu na bostonský maraton pocházejí z Čečenska. Taktéž se mi vybavila scéna z amerického seriálu Ženatý se závazky, kde ne zcela bystrá dcera hlavního hrdiny Ala Bundy sdělí rozchechtaně svým stejně chytrým kamarádkám: Holky, ten chlap je z Indie, to abychom oprášili španělštinu.
Přesto zde příběh neuvádím proto, abych odsoudil Ameriku jako zemi nevzdělaných tupců. Neznalost zeměpisu je totiž oblíbeným tématem té druhé části občanů Spojených států. Tvůrci onoho seriálu, kde si z nedostatku zeměpisných informací dělali legraci, byli Američané. O lapálii s údajně arabskou Miss America jsem se dozvěděl na Twitteru od amerického novináře: přehled nejhloupějších výroků uvedl slovy "někteří Američané zjevně nemají mapy". A nejvíce směšné výroky zaměňující Čečensko za Česko krásně a s vtipem zpracovali opět Američané.
Dokonce bych řekl, že někteří občané Spojených států se za své - geografií světa málo poskvrněné - krajany stydí příliš okázale a zbytečně afektovaně. Pro uklidnění doporučuji dvě věci. 1) Zkuste se zeptat Evropanů, jaké je hlavní město Texasu. Přestože je tento americký stát velký zhruba jako Francie a kus Německa, většina Evropanů, alespoň dle mé zkušenosti, správnou odpověď nezná. 2) Pitomci rozhodně nejsou jen ve Spojených státech - o tom by se dalo vyprávět hodiny a hodiny.
Hlavu vzhůru: Vůdkyně a guru
Hodiny a hodiny by se též dalo mluvit o situaci v táboře oddaných příznivců Václava Klause, ovšem tak dlouho by poslouchali patrně jen experti trpící úchylkou lásky k bizarním jevům. Spokojme se prostě jen s krátkým konstatováním, že je ohromně vtipné, jak se skalní klausovci nemůžou dohodnout ani mezi sebou, něco jako školáci ve třídě (Franta s Pepou ne, Láďa s Janou taky ne...).
Další články z přílohy Kavárna v digitální podobě Čtěte v sobotu 21. a v neděli 22. září 2013
MF DNES v počítačiMF DNES pro iPad a iPhone
Výtvarník Milan Knížák popsal v prohlášení otištěném deníkem Právo, kterak mu šéfka volebního uskupení Hlavu vzhůru! Jana Bobošíková sdělila, že jej nechce. "Vůdkyně Bobo mi také oznámila, že ONI jsou zklamáni Klausem, kterému už nevěří, poněvadž je podvedl tím, že jim něco slíbil a vzápětí to odvolal," napsal Knížák. Prostě klasický spor o to, na čí straně "guru" vlastně je, kdo zradil "gurua", či snad dokonce, nedej pánbůh, zda sám "guru" někoho nezradil.
Legenda: Zlá velká koalice
Historka o pinožení příznivců Václava Klause je ovšem též příběhem toho, že tento muž je jistě velice schopný politik, avšak nikoli démon. Vaří třeba ze surovin, které má - a někdy prostě zjistí, že z nich nic neuvaří. Stejné téměř nadpřirozené schopnosti se přisuzují i Klausovu souputníkovi Miloši Zemanovi. Nehájím oba muže, ale dělat z nich - slovy slavné trilogie Pán prstenů - všemocné Saurony či Sarumany mi nepřijde přesné. A že tak někteří činí, respektive činili, vedlo v minulosti ke vcelku sporným averzím vůči jednomu politickému řešení, které v jiných demokraciích není vyloučeno.
Tímto řešením je takzvaná velká koalice, tedy vládní spojenectví hlavní pravicové a hlavní levicové strany. Běžně se o této možnosti hovoří před zítřejšími volbami v Německu, aniž by to vyvolávalo emocionální výlevy, jaké se před pár lety objevovaly v českém veřejném prostoru v souvislosti se spoluprací Občanské demokratické strany a sociální demokracie.
V Německu velká koalice středopravé CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové a středolevé SPD fungovala do roku 2009 a její výsledky nebyly žádnou katastrofou. Podle průzkumu pro německý týdeník Focus se nyní velká koalice dokonce těší relativně největší podpoře mezi občany; rádo by ji vidělo 26 procent dotázaných.
Levicovou koalici by proti tomu chtělo jen 17 procent a pokračování stávající středopravé vlády pouze 13 procent Němců, kteří se účastnili průzkumu. Zda to tak po volbách dopadne, není přirozeně jasné, překvapení nelze vyloučit, v každém případě však samotná představa velké koalice nevzbuzuje u našich západních sousedů nějaký vášnivý odpor.
Mnozí Češi by na tomto místě argumentovali opoziční smlouvou Zeman - Klaus z let 1998-2002. Že máme špatnou zkušenost s touto formou skryté velké koalice, že ono spojenectví založilo v Česku tradici klientelismu a korupčního prostředí - z téhož důvodu bylo posléze třeba odmítat i velkou koalici mezi Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem, která se jako řešení nabízela po patových volbách v roce 2006.
Mně ale tohle přišlo vždy trochu jako legenda pražských novinářů a intelektuálů, kteří sami sebe přesvědčili, že v devadesátých letech byla česká politika krásně čistá, a kteří v sobě potlačili vzpomínky na tunelování, krachy bank a Viktora Koženého. Důvodem možná je, že jako každý člověk si i oni idealizují minulost, neboť tehdy byli mladší. Druhým důvodem však byl určitě zatvrzelý odpor vůči Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Bohužel nešlo o odpor ke skutečným lidem, ale k obrazu démonů, který si sami stvořili.
Teď už v Česku velká koalice velice pravděpodobně nehrozí, protože ODS, jež kdysi byla velká, a tudíž měla potenciál velkou koalici vytvořit, se stává menší a menší a extra velkou podporu od voličů v blížících se sněmovních volbách zřejmě nedostane. Místo toho může v budoucí Poslanecké sněmovně zasednout více stran, některé z nich bez skutečného politického programu, vedené pouze buď heslem "Slušnost musí být", nebo "Pořádek musí být". Fakt nevím, jestli to bude lepší, než by třeba před sedmi lety bývala byla velká koalice ODS a ČSSD.
Papež: Gayové a jiný tón
Papež František pokračuje v projevech, které upoutávají pozornost i těch lidí, kteří donedávna katolickou církev přinejlepším ignorovali. Web amerického magazínu The New Yorker, který není ani religiózní, ani konzervativní, si všiml rozsáhlého Františkova interview, který předtím zveřejnilo šestnáct jezuitských publikací po celém světě. "Stojí za to přečíst celý rozhovor, všech dvanáct tisíc slov," napsal web New Yorkeru.
Co vlastně papež řekl? Mnoho věcí, patrně nejvíc zaujme pasáž o poslání "léčit rány". "Dostával jsem dopisy od homosexuálů, kteří jsou ‚sociálně zraněni‘, protože mi říkají, že mají pocit, jako kdyby je církev vždy odsuzovala. Ale tohle církev dělat nechce... Jednou se mě někdo provokativně zeptal, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: Řekněte mi: když se Bůh dívá na gaye, schvaluje existenci toho člověka s láskou, nebo jej odmítá a odsuzuje?"
V rozhovoru nenajdete žádné ohlašování revoluce, jak by někteří chtěli vidět, jen prostě ta slova znějí jinak: "Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se vážně zraněného člověka na jeho vysoký cholesterol nebo hladinu cukru v krvi. Musíte léčit jeho zranění," řekl papež v onom interview.
Osobně jsou mi ta slova ohromně sympatická. Zvláště vzhledem ke klasickému skuhrání, že svět se posouvá stále k horšímu a horšímu.
Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.
