Jiří Kolář a Josef Hiršal. Velcí čeští básníci byli celoživotními přáteli.

Jiří Kolář a Josef Hiršal. Velcí čeští básníci byli celoživotními přáteli. | foto: Josef Chuchma, Kavárna

Zadrhávající se kniha rozhovorů s českými spisovateli, která však má co říct

  • 0
Z přehršle na trhu dostupných knih rozhovorů se svazek, který připravil Petr Kotyk (1963), pracovník Památníku národního písemnictví v Praze, vyděluje již dlouhým, "dvojitým" a zcela "neprodejným" názvem: Deset tisíc změn. Dno všeho vrchol prázdnoty. A protože již minuly doby, kdy vydávání knih rozhovorů, tím spíš rozhovorů se spisovateli, zde čerpalo ze samizdatových a exilových počinů, tedy z více či méně vzdálené minulosti, je na Kotykově svazku zvláštní rovněž to, že až nyní zveřejňuje v knize záznamy pořízené v první polovině devadesátých let.

A v neposlední řadě ten titul z běžných pořádků vyděluje fakt, že texty v něm obsažené jsou vlastně sekundárním produktem, neboť běží o přepisy z videonahrávek, které Petr Kotyk připravuje v Památníku písemnictví v rámci projektu Authentic. Ten vznikl v roce 1990 s cílem systematicky monitorovat literární život – jak při veřejných akcích, tak neveřejným natáčením interview a vzpomínek. Pouze rozhovor se spisovatelem a překladatelem Janem Vladislavem vznikl dílem v srpnu 1992 a dílem v říjnu 2008. A dodejme ještě, že část oněch přepisů byla již porůznu otištěna v literárních a kulturních časopisech.

Společenství fragmentů

Nestandardní zrod Kotykovy publikace se promítá i do formy celku. Rozsah jednotlivých příspěvků se velmi různí: od několika málo stránek po desítky stran. Vesměs běží o klasické dialogické rozhovory (Eda Kriseová, Bohumila Grögerová a Josef Hiršal, Jan Vladislav, Madla Vaculíková, Viktor Fischl a další). V případě Sylvie Richterové jde o záznam besedy s ní, při níž jí 6. prosince 1993 v Památníku písemnictví otázky kladli kolegové Eda Kriseová, Zdeněk Urbánek či Miroslav Červenka.

U Václava Jamka běží o přepis jeho přednášky Exil zevnitř, kterou pronesl 10. prosince 1993 ve Francouzském institutu v Praze; tady se však nabízí pochybnost, proč v copyrightu knihy není Jamek uveden, poněvadž souvislá přednáška je přece něco jiného než interview, nadto ani u rozhovorů nestojí autorské právo plně a automaticky na straně tazatele...

o knize

Petr Kotyk

Petr Kotyk: Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty; obal knihy

Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty

Rozhovory a promluvy českých básníků, spisovatelů a překladatelů z let 1990–1995.
Fotografie Lucia Gardin, Petr Kotyk, Viktor Stoilov, Tomáš Mazal. Redakce Jan Šulc a Milena Vojtková. Cherm, Praha-Zbraslav 2008, 312 stran, doporučená cena 280 korun.

Ovšem ani v případě tradiční, dialogické formy interview nepotkáváme se u Kotyka vždy s rozhovorem, který klade zvídavé, natož polemické či neodbytné otázky. Mnohdy jsou ty dotazy daleko spíše vybídnutím, podotknutím, poznamenáním; dle "řádných" nároků na žánr interview by tazateli z Památníku písemnictví šlo třeba vytknout, že se táže na fakta, která má znát předem, z přípravy (kupříkladu Viktora Fischla se na úvod zeptal, odkud pochází jeho rodina), nebo že jednou volí téměř životopisný průběh rozhovoru (Rio Preisner, Vladislav, Fischl, Emil Juliš), a jindy při interview rovnou vpadne do jednoho tématu a zůstane jen u něj (Michal Ajvaz, Daniela Hodrová). Dá se tedy říci, že důsledkem zmíněné sekundárnosti textové formy těchto promluv je určitá neuspořádanost a fragmentárnost.

Ale právě Kotykova "neohrabanost", klopýtavost, nepublicističnost tu nese i dobré plody. Vážný, nekoketní Petr Kotyk, jenž se chce dobrat k významům i skrze obsáhlejší citace z děl zpovídaného autora nebo vlastními filozofujícími mikroúvahami, vybízí literáty k nezkratkovitým a užitečně neefektním formulacím – jak co se týče poetiky, tak politiky. Umělecká tvorba a společnost nacházejí se v této knize v těsném sousedství, v neoddělitelné provázanosti, aniž to jsou hovory primárně politické nebo i jen hovory cíleně vedené také o politice. Veřejná a historická dimenze je zde přítomna tak organicky, jako samozřejmě každé umění, každá literatura je součástí dané společenské a politické situace.

Žádné povinné opakování

Ačkoliv leccos z toho, co literáti v Kotykově svazku pronášejí, znám z jiných jejich veřejných projevů, ba zaregistroval jsem též přímo některé z časopiseckých publikací, jimiž do knihy zařazené rozhovory již v minulosti prošly, nepůsobí ta kniha v úhrnu pouze coby "povinné“ opakování už řečeného a prostý součet. Někteří tvůrci z Kotykovy sestavy jsou si totiž lidsky i umělecky blízko, přímo či nepřímo se doplňují a jejich výpovědi se v knižním celku umocňují.

Emil Juliš

Pro mě osobně byl z přítomné knihy asi vůbec nejzajímavější předtím nezveřejněný rozhovor s exilovým překladatelem, básníkem a filozofem Rio Preisnerem, jenž v něm líčí například otřesné zážitky z vojny, kterou prožil u "petépáků", a formuluje názory v duchu svého vyhraněně konzervativního přesvědčení katolické ražby. S Preisnerem možná není až tak těžké nesouhlasit, avšak je nemožné ho jen tak obejít – vyzývá k utkání a promýšlení věcí. Třeba v této partii: "Hmota, o níž mluví marxisté, je pro mě zrovna takovým pojmem, jako je Duch pro idealisty, to znamená něco, co nesouvisí s realitou. Proto také marxisté všechno ničí, i když mluví o materialismu! Materialista by si měl vážit hmoty, ale oni si hmoty vůbec neváží! Vidíte, jak po nich vypadají města, příroda, devastují hmotu, zabíjejí tělo, pobíjejí lidi. (...) To není materialismus, to je nenávist k realitě, Bohem stvořené skutečnosti, která je nejenom hmotná, ale také hmotná, a je to tatáž nenávist, kterou objevíte u idealistů, kteří odmítají hmotu ve prospěch Ducha."

Svazek Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty je tak možno chápat i jako velmi praktickou, nezestárlou a nenásilnou "učebnici" poetiky a etiky – už proto, že Petr Kotyk si pro knihu vybral literáty, kteří nekolaborovali s mocí.

Překladatel a spisovatel Jan Vladislav o Milanu Kunderovi

"Jiní k tomu únorovému vítězství a teroru raději mlčeli a mlčí, protože si právě v těch letech přes občasné nesnáze úspěšně budovali kariéry. Tím hlasitěji však vyzdvihovali a vyzdvihují zásluhy pražského jara, zejména když se na něm podíleli, a dramatizují nepochybné ústrky či útrapy pokračující normalizace, pokud postihla i je. Jednou z ilustrací tohoto pojímání našich soudobých dějin byl rozhovor, který po odchodu do exilu a delším otálení uveřejnil koncem ledna 1979 Milan Kundera v pařížském Le Mondu. Po stručném shrnutí ničivých důsledků sovětské okupace pro naši kulturu hned v první odpovědi prohlásil: 'Vážím svá slova: svým trváním, svou šíří, svou systematičností nezná masakr české kultury po roce 1968 obdoby v historii země od třicetileté války.' Tak závažný, historickým srovnáním podepřený soud z úst očitého svědka musel francouzské čtenáře ohromit, takže si nestačili uvědomit, že je zbytečné hledat ten 'obdobný' kulturní masakr v Čechách až kdesi v sedmnáctém století. K největšímu a nejkrvavějšímu masakru v dějinách české kultury došlo přece během těch dvou desítek let, které spustil Vítězný únor 1948. (...) Pamětníkem toho všeho byl i Kundera. Jestli přesto přešel tento masakr 50. let mlčením, měl pro to své důvody. Vážím svá slova: byly to běžné důvody těch, kteří nedovedou vzít na sebe svou vlastní minulost."
Z knihy Petra Kotyka Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty

, Kavárna

Video