Středověké město Turku, které leží na jihozápadním pobřeží Finska, zaměřilo svůj celoroční kulturní program na téma "město v plamenech". Poukazuje tak na četné požáry, které jej v minulosti poničily, i na výbušnou tvůrčí energii mladých designérů. Ti kráčejí ve šlápějích věhlasného finského designéra a architekta Alvara Aalta, autora ikonické vázy Savoj kopírující tvar stejnojmeného finského jezera. (Aaltův koncept u nás převzal designér Maxim Velčovský, když vytvořil vázu ve tvaru Česka.) Kulturní politika je tam na tak vysoké úrovni, o níž se nám ve střední Evropě ani nezdá. Nejenže si politici všeobecně uvědomují význam kultury a umění (a zejména designu) ve společnosti a finančně umělce podporují, někteří jsou přesvědčeni o tom, že kreativita je lékem na všechno. Proto je třeba ji šířit.
Ikonická váza Savoj kopírující tvar stejnojmeného finského jezera, dílo finského architekta a designéra Alvara Aaltoa (1898-1976)
Finský architekt Alvar Aalto (1898-1976)
Město kultury DYS
O poznání horší je kulturní politika v bývalé sovětské republice, v Estonsku. Nedostatek financí i politické vůle jsou zjevné na první pohled. Podobně jako Praha, estonská metropole těží hlavně z památek historického centra. Estonští umělci jsou odkázáni na undergroundouvou kulturu DYS – (z anglického úsloví Udělej si sám). "Organizují se nezávisle na institucích, a jsou nuceni žít tak trochu v podzemí," říká Marek Toman, básník a spisovatel, který v Tallinnu žil a pracoval. Jeho slova vystihují statut, kteří tu malíři, sochaři, tanečníci, režiséři či hudebníci mají. "Obecně mi připadalo, že to, co je u nás ještě mainstream, to už byla v Estonsku pomalu alternativa, a co je u nás alternativa, to už tam byl underground," dodává Marek Toman se vzpomínkou na nezapomenutelný punkový koncert na střeše nepoužívané továrny Dvigatel.
Evropské hlavní město kulturyEvropský program Hlavního města kultury iniciovala roku 1985 řecká ministryně kultury Melina Mercouriová. Hlavní myšlenkou bylo sjednotit Evropany kolem společného kulturního dědictví evropských měst. Každý rok se vybírají dvě města, jedno ze států "staré Evropy", a jedno z nově přičleněných států. Letos jimi jsou finské Turku a estonský Tallinn. V roce 2000 takovým městem byla mezi jinými i Praha. |
V Tallinnu, v tomto středověkém hanzovním městě na pobřeží Baltu, obehnaném prstencem sovětských sídlišť, se od ledna 2011 platí eurem a Estonci, kteří se v 90. letech vysmekli ze Svazu sovětských socialistických republik, se dnes obracejí čelem k Evropě, zejména ke svým nordickým sousedům, jazykově spřízněným Finům, a majetným Švédům. Ti sem ostatně po nabytí estonské nezávislosti roku 1991 vložili nejvíce kapitálu.
Finské Turku: koncertní sál navržený Risto-Veikko Luukkonenem a dokončený v roce 1952
Nelehké soužití s Rusy
Čtyřsettitisícové město, jenž bylo po staletí obchodní a kulturní křižovatkou, leží na pobřeží tichého Baltu a jeho atmosféra je provinčně ospalá. "Přesto je Tallinn je svébytné místo se zvláštními světelnými podmínkami - bílé noci, temné zimy - a s působivou historií. Kromě Estonců je navíc obydlen ruskojazyčnou komunitou - a také komunitou židovskou či gruzínskou. A tohle nejednoduché soužití podle mě obohacuje tamní dění," domnívá se Toman.
Tallinn a jeho historické centrum
Nejednoduché soužití mezi Estonci a ruskou menšinou (Rusové tvoří téměř třetinu obyvatel) se dostalo roku 2009 i do středu zájmu mezinárodních médií. Ta informovala o výtržnostech spojených s přesunem pomníku vojáka Rudé armády z centra na městský hřbitov, a to na žádost estonské vlády. Zatímco pro Rusy žijící v Estonsku byl voják osvoboditelem Tallinnu, pro Estonce představoval symbol sovětské okupace. Moskva tehdy hrozila, že zakročí. Estonská umělkyně Kristina Normanová konflikt následně zpracovala do souboru videí, soch a fotografií a představila jej ve stejný rok po názvem After War na benátském Bienále.
To je nám povědomé
Tallinn je architektonicky mnohem zajímavější než sousední města Skandinávie. Největší rozkvět zažil ve středověku, kdy byl sídlem německé šlechty a námořní křižovatkou mezi německými zeměmi a Ruskem. Staré město, vybudované německými architekty, a středověký hrad, postavený Dány na vrchu Toompea, prozrazují kulturní spřízněnost. Součástí hradu je barokní konvent a zámek, v němž dnes sídlí estonský parlament. Město je obehnané dvou a půl kilometry dlouhým středověkým opevnění se šestačtyřiceti původními, téměř neporušenými baštami. Z hradu je jedinečný pohled na Balt a trajekty, které z Helsinek přes Finský záliv převážejí žíznivé Finy. (Alkohol je tu o poznání levnější.) Tím opevněním Tallinn připomíná francouzský Carcasson, kočičími hlavami vydlážděné ulice, gotická radnice, a barokní měšťanské domy zase pražské Starého Město či centrum Bratislavy. Jen ten Balt tak mít…
Tallinn (česky zřídka též Tallin nebo Talin, dříve rovněž Revel, německy dříve Reval, švédsky dříve Lindanäs) je hlavní město Estonska a přístav na jižním pobřeží Finského zálivu Baltského moře
Pýchou starého města je Radniční lékárna, která je v provozu od roku 1415. Lákavá je také čtvrť Kadriorg, kde se nachází raně klasicistní zámek z počátku 18. století. Jako letní sídlo jej nechal postavit Petr Veliký pro svou ženu, císařovnu Kateřinu Velikou. Dnes je zde muzeum evropského a ruského starého umění.
Pár minut odsud, uprostřed nejstaršího tallinnského parku, se nachází Muzeum moderního umění - KUMU, slavnostně otevřené roku 2006. Jeho architektonická strohost kontrastuje s barevnými domy postavenými v ruském neokoloniálním stylu. Svou monumentalitou, vyprázdněnými sály a buldočím přístupem místních kustodek KUMU připomíná Veletržní palác NG v Praze. Je možné zde vidět sbírku moderního estonského umění. Poslední patro moderní budovy určené současným umělcům bylo v době návštěvy autorky článku zavřené. Za mladým uměním bylo třeba zajít do bohémské čtvrti Kalamaja.
Tallinn - historický střed města
Tarkovskij tu točil Stalkera
Bývalá rybářská čtvrť Kalamaja má ojedinělé kouzlo. Ve 20. a 30. letech minulého století zde Rusové ze Sankt Petěrburku postavili dvou až třípatrové dřevěné domky pro místní rybáře. Ty jsou dnes opuštěné, neboť po válce přišli komunisti a celou oblast pobřeží Baltu uzavřeli. Kromě sovětských vojáků sem nikdo nesměl. "To pobřeží je čarokrásné a komunismus ho zakonzeroval a místy zaneřádil betonovými zbytky vojenské infrastruktury," popisuje Marek Toman. Ani dnes, dvacet let po nabytí nezávislosti, sem nejezdí jediný autobus městské hromadné dopravy, přestože čtvrť je nedaleko od centra. Scházejí se tu hlavně umělci a kurátoři, kteří ve staré hydroelektrárně, kde Andrej Tarkovskij natočil svůj asi nejlepší film Stalker, vytvořili Muzeum současného umění Estonska.
Andrej Tarkovskij (vpravo) s kameramanem Svenem Svenem Nykvistem
Scéna z filmu Andreje Tarkovského Stalker (1979)
Část rozpočtu evropského projektu jde nyní na rekonstrukci této polorozpadlé hydroelektrárny a sousední fabriky, kde se též konají alternativní výstavy umění a designu. Ta oblast "má potenciál, protože nabízí zenový pocit pobytu v klidu, o samotě, v severské přírodě, která má své kouzlo," myslí si Toman.
Činnost nadšených lidí sdružených kolem tohoto "muzea" však připomíná spíše underground, navždy odkázaný do podzemí. "Město ve skutečnosti nechce dávat peníze do rozvíjení kreativity, nýbrž do takzvaného kulturního průmyslu," praví poněkud melancholicky Maria Hansarová, koordinátorka projektu Tallinn 2011 a nezávislá kurátorka, zatímco její slova se ztrácejí v ohlušujícím zvuku frézy.
V rámci akce Tallinn 2011 – Evropské hlavní město kultury (respektive s trochou peněz od města a z EU) se mladým umělcům dostává o něco více pozornosti. Ti letos ukazují, že Tallinn není jen zakonzervovaným středověkým městem chráněným UNESCO. A že folklorní tradice působí v dnešní době anachronicky, a kroje čpí moly a nacionalismem 19. století.
Tallinn a jeho historické centrum
Kulturní program akce Tallin 2011 trvá do konce roku, takže pokud tápete nad tím, kam za tradicemi i nezávislou kulturou, Tallinn je to správné místo. Nejlepší způsob dopravy je letět z Prahy do Helsinek s leteckou společností Finn Air. Cesta trajektem do Tallinu přes Finský záliv trvá hodinu a půl.
