Padesátá léta jsou obvykle označována za období tuhé totality, politických procesů a brutální perzekuce od vládnoucí komunistické strany. To však platí především o první polovině dekády. Po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda došlo i v Československu k drobnému zmírnění režimu. Sice se dále popravovalo, odsuzovalo k dlouholetým trestům, ale již nešlo o vyloženě patologický stihomam vládnoucí garnitury hraničící s hysterií - jako tomu bylo v letech těsně předcházejících. Jedním z důkazů postupného oteplování a změny poměrů ve společnosti je i poměrně neznámý případ s Rudolfem Hrušínským. Stal se roku 1955. O co šlo?
Ruka nepodaná
V říjnu 1955 přijel do Prahy sovětský dramatik a libretista Cezar Samoljovič Solodar, aby zhlédl představení své hry Šeříkový sad, kterou shodou okolností režíroval právě Rudolf Hrušínský. Jedná se o nenáročnou komedii o třech dějstvích se zpěvy a tanci odehrávající se v zotavovně poblíž krajského města, která se jmenuje Šeříkový sad. Humorná zápletka je založena na záměně osob. C. S. Solodar zde nebyl úplně neznámý tvůrce; v češtině roku 1953 vyšla jeho jednoaktová divadelní hra pro mládež Slavný prapor. (A dodejme, že později, na Pražském jaru 1960, si mohli návštěvníci festivalu poslechnout kantátu D. B. Kabalevského Píseň jitra, jara a míru, k níž libreto napsal právě C. S. Solodar.)
Ale zpět do říjnové Prahy roku pětapadesát. Po představení seděl Solodar v závodním klubu Komorního divadla s Otou Ornestem, ředitelem Městských divadel pražských (pod něž Komorní divadlo spadalo). Sovětský dramatik pojal přání připít si s českým režisérem. Ředitel Ornest na Rudolfa Hrušínského volal, ten předstíral hluchotu. Přítomná společnost zmlkla a soustředěně nastalou situaci sledovala. Na třetí výzvu konečně Hrušínský zareagoval, nabízenou sklenici vypil, ale napřaženou pravici Solodara ignoroval a znechuceně odešel.
Solodar byl sice předem informován o částečné nechuti souboru k sovětským hrám, proto se ani k představení nevyjadřoval příliš kriticky, ovšem reakcí režiséra Hrušínského byl zaskočen a v rozpacích znovu usedl ke stolu.
Hádka nestraníků
V dalším průběhu večírku se Rudolf Hrušínský názorově chytl s redaktorem kulturní rubriky Večerní Prahy Šulcem. Paradoxem jejich ideového střetu byla skutečnost, že ani jeden nepatřil mezi příslušníky vládnoucí strany. Výměna názorů mezi oběma nestraníky byla okolím vyslechnuta a kýmsi zaznamenána, takže se dostala až na schůzi Politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Československa konanou 3. listopadu 1955, kde ji předložil pracovník V. oddělení Prepsl. Pro představu: takovou schůzi Politbyra ÚV KSČ lze velmi volně přirovnat - co se závažnosti projednávaných témat týče - k dnešním zasedáním vlády. Na politbyru se projednávaly kupříkladu strategické dodávky zbraní či makroekonomické ukazatele. Jenže zároveň, a to je podstatný rozdíl, se politbyro zabývalo nicotnostmi; tedy nicotnostmi z dnešního a normálního pohledu.
Slova údajně pronesená Rudolfem Hrušínským při sporu s redaktorem Šulcem byla poměrně nekompromisní. Absolventi Akademie múzických umění podle něj sice znají zpaměti názory soudruha Stalina, avšak o umění nevědí nic. Máme samého laureáta, ale žádné herce. Kdyby bylo po jeho, většina herců Národního divadla by musela odejít. Postěžoval si, že má větší účet v klubu, než činí jeho plat v Městských divadlech pražských. Při projevu sovětského dramatika Solodara prohlásil, že takový blbec mu nemá co říct. Na dotaz redaktora Šulce, proč tedy jeho hru režíroval, odpověděl: Chtěl jsem, aby naši lidé viděli, jak to v Sovětském svazu skutečně vypadá: že se tam krade a za každým rohem je udavač.
Když ho členka výboru základní organizace KSČ Šmejkalová vyzvala, aby tak nemluvil, poslal ji do míst, kam se ani soudružky neposílají.
Zatracená Ženeva
Dvacátého října 1955 se konala schůze, kde instruktor oné základní organizace Daněk navrhoval podat na Hrušínského trestní oznámení a vyjádřil názor, že zákony platí pro všechny a Hrušínský by si měl tedy alespoň dva roky odpočinout v chládku vězeňské cely. Rovněž doporučil poslat zprávu na ministerstvo kultury, aby Hrušínskému bylo zakázáno účinkování ve filmu, v rozhlase i jinde. Na základě případu Rudolfa Hrušínského chtěl v divadle udělat celkový rozbor situace a využít potrestání provinilce coby odstrašujícího příkladu. Jiní účastníci schůze, soudružka Pilařová a již zmiňovaný instruktor ÚV KSČ Prepsl, naštěstí pro Hrušínského argumentovali, že podobné mínění má o Sovětském svazu i Jan Werich, Jiří Pleskot a jiní umělci, kteří byli posláni na zahraniční zájezdy. Jediným hercem, jenž hovořil o Sovětském svazu hezky i po návratu ze zájezdu, byl údajně Josef Bek.
Příčina nežádoucí demokratizace v divadelním souboru byla shledána v zájezdu do Ženevy, odkud se herci vrátili jako vyměnění. Ve zprávě pro Politbyro ÚV KSČ se uvádí: "... je to celá skupina herců, kteří po Ženevě začínají nahlas říkat, co si dříve jenom mysleli.“
Čestný soud nad R. H.
Na nejvyšších místech rozhodli vykonat nad Rudolfem Hrušínským takzvaný čestný soud. Takový soud se obvykle odehrával na pracovišti "hříšníka“, kde mu spolupracovníci neomezenou dobu domlouvali a po udělení drobných trestů se musel zavázat, že se to již nebude opakovat. Překvapivě však byl nejvyššími soudruhy ÚV KSČ pokárán za přílišnou horlivost i soudruh Daněk, protože v dané situaci vystupoval politicky nesprávně. Inkvizičnímu snaživci bylo vysvětleno, že přichází doba vysvětlování a trpělivé politické práce prostřednictvím častých diskusí na pracovišti, nikoliv perzekuce a věznění významných soudruhů intelektuálů a umělců.
Zatímco ještě tak o rok dříve by Rudolfa Hrušínského odvezli pánové v černých pláštích a jeho rodina by ho mohla při troše štěstí spatřit až za několik měsíců, koncem roku 1955 obdržel pouze důtku od nadřízených v divadle. Je však otázka, jestli by to samé prošlo herci méně populárnímu, než byl Hrušínský. I on si během své kariéry nakonec prožil období, kdy nemohl z politických důvodů točit filmy. Trest za nevhodná slova o Sovětském svazu z roku 1955 tedy pro něho nebyl v ničem drastický. Ostatně zakrátko následovala jedna z jeho životních rolí ve filmu Dobrý voják Švejk...
