Václav Klaus, prezident České republiky
V den okupace jsem byl jako mladý, ve světě se už pomalu rozkoukávající ekonom na Evropském fóru v rakouském Alpbachu.
Z Československa tam byla velká skupina skoro třiceti lidí. Byli jsme v centru pozornosti několika stovek delegátů různých zemí světa, protože všichni chtěli vědět, co se u nás děje. Byl tam Pavel Tigrid, Ivan Sviták, ale i třeba literární kritik Bohumil Doležal či spisovatelka Věra Linhartová. Psali jsme a po světě rozesílali protesty, kontaktovali ministry, kteří byli náhodou na dovolené v Jugoslávii (zejména Otu Šika), volali domů, protože jsme měli skutečně strach o naše blízké, ale bez mobilních telefonů to byl docela problém.
Okupaci jsme nečekali, to ať dneska nikdo netvrdí. Spíše to vypadalo na souboj domácí, uvnitř naší země. O to jsme se skutečně strachovali, ale vítězila mírně optimistická naděje.
Okupace byla jasným signálem, co bude dál, i když si myslím, že jsme si další vývoj - Husákovu normalizaci - udělali sami. Výmluvy na okupaci, že od té doby už bylo všechno předurčené, jsem nepřijímal ani tehdy, ani ji neberu teď. (V té době jsem si mimo jiné četl Křik koruny české od Václava Černého, který jasně ukázal, že něco podobného platilo i o druhé republice, tedy pro období po Mnichovu 1938.)
Mirek Topolánek, premiér
Byli jsme tehdy s maminkou a sestrou na Orlickém jezeru na lodi.
Docela sami. Okupace fatálně poznamenala mé rodiče a byla určující i pro mé dospívání a celý život. O bolševicích měla naše generace jasné mínění, které se, alespoň u mě, už nezměnilo.
Vlasta Parkanová, ministryně obrany
Vzbudila mě plačící maminka. Jejím slovům, že nás obsadili Rusové, jsem zprvu nechtěla věřit. Přes maminčiny protesty jsem pak vyběhla do táborských ulic, kde jsme se spolužáky stáli u ruských tanků a marně vojáky přesvědčovali, že u nás není kontrarevoluce. Dodnes vnímám pocit marnosti, nepochopení, ale i arogance cizích vojáků... jejich střelbu do oken hotelu Jordán. Do paměti se mi vryl i první - a doufám, že poslední - pohled do ústí hlavně samopalu.
Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí
Žili jsme ve Vídni a tam nás také zastihla zpráva o okupaci. Náš vídeňský palác jsme dali k dispozici krajanům, kteří se báli vrátit z dovolené domů nebo přemýšleli o emigraci. Poskytli jsme jim ubytování, jídlo i telefon. Byly to dojemné chvíle - lidé nám nic nepoškodili, neukradli a chovali se vůbec ohleduplně. Upřímně řečeno - nevím, jak by to se zařízením paláce dopadlo dnes. O Sovětském svazu jsem si nedělal nikdy iluze. Okupace Československa mne tedy nepřekvapila. Češi mají zvláštní náturu: snadno se jich zmocňuje euforie (například iluze o tom, že Rusové se okupace neodváží, nebo že pravda a láska po pádu totality zvítězí), a když prozřou, propadají depresi. A to také není dobré.
Dana Drábová, předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost
Byli jsme s maminkou v Jugoslávii a kvůli okupaci jsme měli neskutečné potíže s návratem. Nejdříve jsme jeli vlakem přes Maďarsko. Maďaři však celou soupravu vrátili. Pak jsme se čtyřdenním zpožděním projeli přes Rakousko. Bylo mi tehdy osm. Okupaci mám spojenou s neuvěřitelným chaosem a zmatky. Všechno to překryla bolest ze ztráty tatínka, který v osmašedesátém zemřel.
Miroslav Zikmund, cestovatel a spisovatel
Dvacátého srpna osmašedesát jsem jsem byl v Jugoslávii a vášnivě ve Splitu diskutoval s ostatními československými turisty o tom, zda k nám Sověti vtrhnou, či ne. Přesvědčoval jsem je, že si to netroufnou. Jenomže už druhý den ráno mi z Československa volal kamarád Karel Pavlištík a prý abych si honem zapnul rádio, a že přes Zlín, tehdy Gottwaldov, létají sovětské armádní letouny. Bylo mi tenkrát před našimi turisty nevýslovně trapně. Později jsem vystoupil v gottwaldovském rozhlasu s projevem v ruštině adresovaným tehdejšímu sovětskému vůdci Brežněvovi. Mého přítele ruského básníka Jevgenije Jevtušenka inspirovala má kritika k poémě Tanky se valí na Prahu.
Eva Zaoralová, filmová publicistka a překladatelka
Okupace mne zastihla v Sieně, kde jsem studovala italštinu. Německá spolužačka na mne najednou vybafla: "Obsadili vás Rusové!“ A já jí odmítala věřit. Pořád jsem se utěšovala – to není možné, to by si přece nemohli nikdy dovolit. Když jsem se pak vzpamatovala, obvolávala jsem kamarády v Itálii, abych zjistila, co se doma vlastně děje. S Československem spojení nebylo. V jednu chvíli jsem se manžela ptala, zda raději nezůstaneme v Itálii, kde jsme měli přátele i zajímavé kontakty. Usadil mne: „Co blázníš?! Teď to přece teprve začne. Bude vzpoura! Lidé doma i v zahraničí se zvednou, nenechají to tak.“ Žádná z mocností, která by nám mohla pomoci, se ale nezvedla. Dnes si shovívavě říkám: jak jen jsme byli naivní.
Cyril Höschl, psychiatr
Stál jsem tehdy na autobusové zastávce ve Frankfurtu nad Mohanem a bavil se s českým kamarádem. Vtom na nás vedlestojící Němka vyhrkla: "Vy nic nevíte? Vtrhli k vám Rusové.“ Nemohl jsem tomu uvěřit, ale pak už jsem se od rádia neodtrhl. Rostl ve mně obrovský vztek - ten pak ve mně dlouhá léta přetrvával - a nepopsatelné pokoření. Hlavou se mi stále honily iracionální naděje, že to tak svět přece nenechá. Jako když zemře blízký člověk a vy v šoku doufáte, že se potkáte na ulici. A svět? Ten to tak samozřejmě nechal.
Jarmila Kratochvílová, světová rekordmanka na 800 metrů a atletická trenérka
Ten den jsme měli jet s čáslavským gymplem na chmelovou brigádu, a najednou všude tanky. Došla jsem ještě v šoku na vlakové nádraží u nás v Golčově Jeníkově, kde mi konečně došlo, že chmel je teď hloupost. Vrátila jsem se domů. Poválečná generace viděla v Rusech osvoboditele od nacistické okupace. Viděli jsme v nich ochránce. Tím více nás zasáhla totální ztráta iluzí. Na stupňující se studenou válku jsme jako sportovci doplatili i roce 1984, když jsme podlehli tlaku Sovětů a bojkotovali olympijské hry v Los Angeles. Měla jsem tenkrát životní formu.
Theodor Pištěk, výtvarník
Vezl jsem zrovna malého syna na zubní pohotovost a nemohl se tam kvůli kolonám sovětských obrněnců dostat. Pak jsme míjeli Poláky - jejich protiletadlové baterie se zakopávaly na okraji Prahy. Dodnes mám před očima lidi, kteří na křižovatkách obraceli dopravní ukazatele. Bloudící Sověti tvořili kvůli tomu obrovské zácpy na silnicích. Nevím, zda si dnes mladí lidé uvědomují, jak strašlivý a nešťastný zlom to pro Československo byl.
Kristina Colloredo-Mansfeld, potomek šlechtického rodu
Tehdy jsme žili v Kanadě. Krajanů v Československu nám bylo při okupaci nesmírně líto. I my ji vnímali jako tragédii, přesto, že jsme si o komunistickém režimu nedělali dávno nejmenší iluze. Z Československa jsme odešli už v roce 1947. A nikdy - ani v tom krátkém politickém "oteplení“ na jaře 1968 - jsme nedoufali, že se jednou vrátíme.
Karel Holas, člen hudební skupiny Čechomor
Na 21. srpen ’68 se pamatuji docela přesně. Propíchl jsem si totiž hřebíkem nohu a táta mě vezl do nemocnice. Ale kvůli všudypřítomným tankům to trvalo dlouho. A když jsme konečně na pohotovost dorazili, bál jsem se zase právě kvůli těm tankům vylézt z auta. Byl jsem sice ještě kluk, ale přesto mi hloubka neštěstí, která Československo postihla, docházela. Samozřejmě i proto, že jsem ji vnímal přes smutek rodičů.
Blanka Říhová, přední česká mikrobioložka
Ještě den před okupací jsme měli v ústavu bouřlivou diskusi se členem Světové zdravotnické organizace, imunologem Zdeňkem Trnkou, zda nás Rusové obsadí, či ne. Trnka říkal, že ano, a například i můj manžel Ivan s ním nesouhlasil. "Nikdy to nebudou riskovat,“ namítal. Málem se při té diskusi poprali - natolik prudká byla. Okupace proto manžela velmi zasáhla. Od té doby považoval Sovětský svaz za imperiální a bezohlednou velmoc. Nikdy nezapomenu na to, jak se Rusové dívali skrze nás, když jsme jim pak na Václavském náměstí vysvětlovali, že v Československu není žádná kontrarevoluce.
Jan Saudek, fotograf
V den invaze jsem hanbou brečel. Ale ty tanky s tupými chasníky nebyly to nejhorší - to mělo přijít druhý den, když jsem viděl pár českých dívek zavěšených do těch primitivů. Pochopil jsem, že můj národ netáhne za jeden provaz. Ale snad je ten zlý sen už jednou provždy pryč - snad vlak vyjel ze stanice...
Helena Štáchová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka
Na první hodiny okupace mám tragikomickou vzpomínku. Moje kamarádka, operní zpěvačka Hana Petříková, se vrátila unavená z představení, napustila si vanu, aby si odpočinula, a pustila si rádio.
Jenomže se z přijímače místo příjemné hudby, při níž chtěla relaxovat, ozývala střelba a lomoz tanků. Rozčilila se, že vysílají nějakou úplně blbou válečnou hru. Realita jí došla až po chvíli. Ihned mi volala a já z toho měla těžký šok.
Miloš Zeman, bývalý premiér
Nedělal jsem tehdy nic významného. Spolu s přáteli jsme organizovali vysílání legálního Československého rozhlasu ze studentských kolejí na pražském Jarově, když už to přestávalo být z rozhlasu na Vinohradech možné. Ještě den před okupací jsme ale měli ve Studentském futurologickém klubu diskusi, v níž zaznívaly obavy z invaze. Plně jsem je sdílel. Jen švýcarská novinářka nás ujišťovala, že se přece nemáme čeho obávat. Pokud jsem měl do té doby - i pod vlivem pražského jara - nějaké iluze o komunismu, tak jsem je definitivně ztratil. Na VŠE jsem promoval v roce 1969 a byl kvůli svým postojům vyhazován z práce.
Václav Malý, biskup
Na to se nedá zapomenout. Byl jsem v Praze a měl celý den ucho na rádiu, abych si mohl konfrontovat zprávy s nepříjemným zážitkem - na kopci proti domům ve čtvrti, kde jsem bydlel, mířily na Prahu hlavně okupačních tanků.
Věra Chytilová, filmová režisérka
Byla jsem krátce po porodu a kojila malého Štěpána Kučeru. Slyšeli jsme sice v noci hučení letadel a tanků, ale co jsme proti tomu mohli dělat? Krveprolití v Maďarsku, kde se unášeli a mizeli nepohodlní lidé, jsme měli ještě v živé paměti. Báli jsme se, že se bude něco podobného opakovat i v Československu. Sedm let jsem pak nesměla točit, povolili mi až Hru o jablko. Když teď ruská armáda vtrhla do Gruzie, tak se mi vzpomínky na okupaci Československa oživily. Mezinárodní společenství nás tenkrát hodilo přes palubu, a jak to tak vypadá, stejně to dopadne i s Gruzií. Nikdo si netroufne proti Rusku.
Tomáš Sedláček, generál - hrdina druhé světové války
V předvečer invaze jsem byl s manželkou v kině na filmu Báječní muži na létajících strojích - pobavili jsme se. Z příjemného naladění nás ale vytrhlo sousedčino bušení na dveře. "Rusové nás okupují!“ křičela. V duchu jsem si pomyslel: co ta baba, probůh, blázní! Invazi jsem považoval za dovršení mnohaletého povyšování Moskvy nad námi, jejími vazaly. Proklamacím o socialismu s lidskou tváří jsem po desetiletém žalářování nikdy nevěřil. Změna, na kterou jsem čekal, přišla nicméně až s pádem totality v roce 1989.
Václav Pačes, předseda Akademie věd
Probudily nás rámusící vojenské letouny, které nám létaly nízko na barákem a přistály v Ruzyni. Tenkrát jsem zrovna dokončoval disertační práci, a tak trochu sobecky jsem se bál, že pokud Sověti zapálí náš ústav, přijdu o výsledek několikaletého bádání. Upaloval jsem proto do našeho dejvického ústavu a uviděl před generálním štábem dav protestujících a pokřikujících lidí. Dovnitř totiž vcházeli a zase ven vycházeli sovětští důstojníci v doprovodu československých vojáků či tajných, kteří s nimi kolaborovali. Lidé podvědomě tušili, že tam spolu pečou nějaké svinstvo. Stačili jsme ještě s manželkou vycestovat na studijní pobyt do USA, v roce 1970 jsme se ale i kvůli rodině vrátili. Neměli jsme tenkrát ještě pocit, že nás něco ohrožuje.
Sylva Fischerová, básnířka a spisovatelka
V srpnu osmašedesát mi bylo pět let. V paměti mi z té doby zůstala vlastně jen protestní hesla, jimiž byly popsané mosty a stěny. Několik jich tam vydrželo dost dlouho. Intervence Moskvy - to jsou pro mne především schůzky tatínka s přáteli. Vždycky se zavřeli u něho v pracovně, diskutovali a pili kávu. Pro tatínka - jako nemarxistického filozofa - znamenala okupace definitivní a celoživotní utrum.
