Průměrnost. To je první slovo, které mě napadlo, když jsem hledal pojmenování naší doby. Žijeme průměrné životy, prožíváme průměrná hrdinství a podrazy, navazujeme průměrné vztahy, posloucháme průměrnou hudbu, jíme průměrné jídlo a kupujeme průměrné výrobky. Nebo ještě přesněji – kvalita našeho bytí je v mnoha ohledech průměrná. Nejsou tu velké cíle, velké touhy, ideály ani zápasy o člověka a jeho budoucnost. Neříkám, že průměrnost je špatná, či tragická. Průměrnost je průměrná. Umožňuje přežít bez velkých výkyvů a zisků a zakončit život prostým konstatováním vetknutým mezi dvě data: žil tady člověk.
V minulých, bouřlivých dobách válek a skutečné chudoby, by mnoho lidí jistě vyměnilo svou výjimečnou životní zkušenost za naši průměrnost. Přesto v jejich dnech vznikaly hodnoty a díla, jež teprve náš reklamně-informační věk pojmenoval slovem – klasika. Klasická je hudba, knihy, stavby, příběhy – vše, co bylo ověřeno proměnlivým vkusem generací a test přežilo.
Z cyklu Pražský klopýták - Výtoň, 2006
I v naší průměrné době jistě vznikají náročná a výjimečná díla, nejde jen o doménu zlomových epoch. Problém nastává ve chvíli, kdy se leccos snažíme sami označit za "klasiku". Obávám se, že toto právo mají vyhrazeno pouze potomci. Oni rozliší, co obstálo ve zkoušce časem, co osvědčilo opravdu novou hodnotu – a co byla jen technologie a marketing. Tedy doufám. Průměrnost, ač sama o sobě není nebezpečná, skrývá v sobě nebezpečné důsledky.
Gottwaldov vs. Hollywood
O autoroviBohuslav |
Z cyklu Pražský klopýták - Veletržní palác, 2010
O fotkáchObrazový doprovod textu tvoří autorovo fotografické leporelo Pražský klopýták - záznam města snímaný běžným 2 mpxl fotomobilním aparátem v letech 2006-2010. |
Čím to, že megahit, který před dvaceti lety Cestu do pravěku zdatně drtil, stíral, ničil, sám klesl do průměru, a Zemanovy loutkohry jakoby se to netýkalo? Odpověď je snadná. První film se opíral o technologii a marketing, druhý o sdělení a poezii. (Že oba zároveň o prvotřídní filmařinu netřeba zmiňovat.) Považuji to za přesný příklad záměny hodnoty za technologii.
Z cyklu Pražský klopýták - u Bílé labutě, 2007
Slovo za slovo
Každá doba přináší svoje vizuální projevy, každá má svůj slovník. Průměrná doba není výjimkou. Nemůžeme už nakupovat v obchodním domě. Světovost je žádaná, nákupy tedy vykonáváme v supermarketu. Jenže proč se omezovat? Ještě lepších nákupních zážitků dosáhneme návštěvou hypermarketu. Současným vrcholem jsou obchodní centra integrující do svých niter funkce dřívějších náměstí a korz, galerií a kulturně-oddychových institucí. V pražském Edenu dokonce i sportovní stadion. Chodíme tedy sice stále do kina, avšak význam slova posunul. Slovo biograf se buď přizpůsobí, nebo je ze hry.
Posun významů slov, či okřídlených úsloví je sice přirozeným jevem, ale nejsem si jist, zda jde vždy o obohacení jazyka. Vezměme si například slovo ÚSPĚCH. Dříve mohl mít mladý elegán úspěch u žen. Kniha dokázala mít u svých čtenářů úspěch, přesto nemusela být bestsellerem. Pěstování zeleniny zakončilo se úspěchem, tedy kedluben byl sněden. Dnes je slovo úspěch jednoznačně spojeno s nárůstem majetku. Je-li někdo úspěšný, měl by být automaticky bohatý. Úspěšný spisovatel je movitý jedinec obsazující pravidelně obálky společenských magazínů, nikoli ten, kdo úspěšně završil obtížné téma.
Z cyklu Pražský klopýták - Staré město, 2008
Zplošťování významů slov a redukce slovníku je prvním podrazem průměrné doby. Neadekvátní "nasilování" pojmů rovněž. Nikdo asi neuvěří, že v hypersupergigamarketu nakoupí lepší zboží, než v obchodě. Zatím.
Už žádné otázky
Průměrná doba je šita na míru průměrnému jedinci. Její mechanismy jsou soustředěny k opečovávání běžných nároků. Tak to je, bylo a bude. V pořádku. Novinkou je, že průměrné nalezlo strategii, jak zúčtovat s nadprůměrným. Vytvořilo si nástroje. Jejich užití je zdánlivě monotónní: "Na to nejsou peníze. Nemáme peníze. Moc drahý, víme?" Ale tím se nenechte ukolébat. Průměrná doba sahá pečlivě po uzlových místech lidské výjimečnosti.
Tělo společnosti funguje: máme státní aparát, řeč, určitý sociální systém, v mezích možností nezávislá média, v mezích možností provozovanou infrastrukturu, říkáme si národ. Otázky zní: A co mozek společnosti? Co její duše? Kdo jsme?
Říká-li se onomu zevnímu – třebaže na první pohled fungujícímu mechanismu – národ, je to opět záměna, ba přímo pokroucení významů slov. Sociální úkaz si nezasluhuje jméno národ!
Z cyklu Pražský klopýták - Podolí, 2009
Jenže průměrná doba se neptá. Její umělci nemohou klást otázky, aby neodhalili vachrlaté základy, na nichž operují. Vnitřní musí být nahrazeno zevním, spirituální prožitek bombastickou show. Odvádění pozornosti od hlubších problémů a nahražení souvislosti klipovitostí, je základní podmínkou k etablování průměrnosti ve všech oblastech lidského konání. Je to oněch Warholových patnáct minut slávy. Každý má příležitost. A já neznám jedince, který by dokázal říci: "Nezlobte se, nejsem tak dobrej, málo jsem studoval tuto disciplínu – dejte prostor těm, kteří mety (možnosti) pro lidstvo opravdu posunou." Skromnost není hodnota. Skromnost je brzda. Rozum není hodnota. Rozum je slabost. A mravnost? Neekonomické chování! Zpatlání hodnot má zelenou.
Nadprůměrné umělecké a vědecké výkony nutně vedou ke kladení limitních otázek. Otázky znepokojují. My potřebujeme odpovědi. Rychlé, jasné odpovědi. Na všechno. A nejlépe tak rychlé, aby nezdržovaly od čekání na další odpovědi.
Pro průměrnou dobu je klíčový timing. Máme to štěstí, že prožijeme hromadu událostí. Které z nich budou přirozeného charakteru, a které manipulacemi, již neodlišíme. V průměrné době je historickou událostí cokoli. Záleží na agresivitě kampaně a na jejím rozpočtu. Kampaně a módní vlny tak vytvářejí dojem přirozeného řádu běhu času. Vývoj je vizualizován změnami designu a technologie. Jednou je hitem "malé" jednou "modré". Jednou je módou bioživot, jindy sociální fotografie. To vše bez možnosti zanechat hlubší stopy.
Z cyklu Pražský klopýták - Pankrác 2010
Rozhodující je rychlost změny. K ujištění o vlastní identitě nám slouží stálé cyklování tzv. populárních filmů a knih. "Já se vždycky rád podívám," říkáme. Nemyslíme kvalitu filmu, ale vzpomínku na příjemný zážitek. Druhou zradou průměrné doby je nabídka jediné možnosti: návyku na průměr.
Aby zde spisovatel vůbec obstál, je z přirozené (mnohovrstevnaté) autority redukován na obchodní značku. Jeho odvěkké "Proč?" nahradilo "Za kolik".
Sniž a panuj!
Handža Love, hrdina mojí poslední knihy – muž ohromujícího vlivu a mnohých nadání – tvrdí při cestě na trůn moci toto: "Proč zvyšovat kvalitu produktu? Mnohem ekonomičtější je snížit úroveň zákazníka." Myslím, že má pravdu.
Doby, kdy zákazník určoval svou poptávkou nabídku, jsou passé. Jeho rozmary jsou příliš drahé, individuální vývoj výrobku znamená školit celou armádu vývojářů a ty udržovat v chodu. Zřizovat sólovou výrobu. Hledat odbyt. Průměrná doba má lepší řešení. Důslednou modulací zákazníka, jeho potřeb a životní zkušenosti prožívané v unifikovaném designu existence, dochází k vstřícné záměně nabídky za poptávku. Handža Love neochvějně tvrdí: "Kupují, co chceme prodat my."
Z cyklu Pražský klopýták - Ovocný trh, 2008
A zde se již ke slovu může spisovatel-obchodní značka dostat. Je vítán. Dříve bývali prorežimní spisovatelé. Dnes jsou prodoboví spisovatelé. Ideologie byla naštěstí zapovězena, peníze již nejsou hanou umění – nikdo jim nemůže nic vytknout. A oni skutečně nedělají nic špatného: věrně zaznamenávají naše životy v naší průměrné estetice bytí. Bez přesahů, bez ambic, bez komplikací. Je-li za jejich psaním i trochu řemesla a vtipu – tím lépe!
Prodoboví spisovatelé mají u čtenářů vždy úspěch. Hovoří jejich jazykem, sdílejí jejich průměrnou kancelářskou zkušenost, nabízejí porozumění. Zda jde, či nejde o průměrný zážitek z četby ponechám stranou. Zde se již kvalita nerozeznává. Jediným měřítkem je úspěšnost prodobového autora. Ta vede k navyšování jeho úspěchu, dokud nebude nahrazen jiným spisovatelem-obchodní značkou. Je to v pořádku. U prodobových autorů to tak platilo vždycky. Jen ten dnešní má jednu úlohu navíc. Pomáhá vymodelovat průměr do vrcholně impotentní fáze: design umění si v ní podává ruku s designem života!
Nic proti, dokud spisovatel-obchodní značka nezačne být umísťován do pantheonu klasiky. Tím se jeho nevinné působení dostává na jinou úroveň. Ztotožníme-li opravdu výjimečné talenty a osobnosti lidské kultury se spisovatelem-obchodní značkou, měníme úroveň obecné kvality. A průměrná doba si nepřeje nic jiného. I ona chce mít svou síň slávy, své ikonografické produkty. Může toho dosáhnout za splnění jediné podmínky: musí zabránit porovnávání. A jde na to chytře. Zatímco totalitní státy musely nepohodlné autory zakazovat a pronásledovat, průměrná doba prostě zavře dotační kohouty. "Chceš vytvářet pro společnost nějaké hodnoty? Tak si na to vydělej! Chceš si vydělat? Tak nevytvářej pro společnost hodnoty." To není hlava 22. To je svobodné rozhodnutí v průměrné době. Nejhorší na tom je, že průměrná doba má v tomto ohledu pravdu: proč by si platila něco, co ji ohrožuje?
Z cyklu Pražský klopýták - Na Poříčí 2010
Tím, že určuje sama sebe a není formována talenty, jež se rozvinuly v mravní a společenské veličiny, tím, že veškeré názorové proudy vznikající uvnitř společnosti byly ohnuty a rozdrobeny, tím, že sama společnost byla rozbita na prvočinitele operující na úrovni neprovázaného a zmateného jazyka, si průměrná doba uvolnila ruce. Nemá opozici, nemá ideu, nemá alternativu, má jen sama sebe. Průměrnost triumfuje. Může za kvalitu označit cokoli a kdykoli. A nikdo z nás neřekne ani popel.
Je to jako s naprogramovaným stárnutím u tkanin: až se všechny džínsy na světě budou sypat po půl roce nošení, kdo si bude jednou pamatovat, že značkové džíny ze sedmdesátých let vydržely osm let?
Z cyklu Pražský klopýták - MHD, 2007
Ztráty na českých spisovatelích
Triumf prodobových spisovatelů-obchodních značek je poněkud snížen o jednu zásadní drobnost. Nemají de facto žádnou konkurenci. Odcházející generace odchází a pár talentů čerpajících granty neohrozí nikoho, leda sami sebe. Se silným nakladatelem a vhodnou marketingovou kampaní lze vygenerovat hvězdu na počkání. Možná i udržet. To už je komplikovanější, ale ne nemožné. Přesto je v české literatuře ticho po pěšině. Trh před dvaceti lety opanoval talent Michal Viewegh a svou pozici jediné skutečné profesionální hvězdy drží dosud, následuje pár jmen, která si jistě zaslouží pozornost – a pak už jen rozbujelé podhoubí amatérských básníků a literátů, stojících zcela mimo jakýkoliv společenský vliv.
Kde je tedy ono očekávané porevoluční zaplavení Evropy výbornou středovýchodní literaturou? Nekonalo se. Milan Kundera a Bohumil Hrabal byli posledními velkými českými spisovateli. To je pro zemi, která dodala světové literatuře několik zvučných jmen, skutečně žalostná vizitka. Studií, proč tomu tak je, jsem četl několik, já vám chci nabídnout trochu jiný pohled. S konstatováním: neurodili se – se nehodlám smířit.
Z cyklu Pražský klopýták - Letňany, 2008
O talentovaném autorovi (mezihra 1)
Pokud vstupujete do literatury jako do světa, který milujete, máte pozici ulehčenu. Pravděpodobně jste hodně četli, fascinují vás někteří autoři, nebo světy, jež vytvářejí, znáte jejich styl – a určitě jste někdy v okolí puberty podnikli první nesmělé tahy tužkou po papíře za účelem stvoření příběhu, napsání básničky. Ti mladší použili počítač, na tom nezáleží. Zkoušeli jste, nesměle četli své pokusy rodičům, známým, přátelům. Reagovali všelijak, ale pokud jste vytrvali, stalo se něco neuvěřitelného. Jako by se protočil v jedné vteřině celý den: váš text zachytil něco nepojmenovatelného. Přečetli jste si ho a žasli jste – "To snad ne? Tohle jsem napsal já? To vypadá dobře." A někdo z těch, kteří si už před tím vaše pokusy pročítali, řekl: "Ukaž? To se mi líbí! To mě baví." Gratuluju.
Měli jste talent. Od talentu k napsání knihy je ovšem dlouhá cesta a od napsání knihy ke knize, na niž vám bude reagovat kritika, cesta ještě delší. Pokud chvíle protáčení nenastala, netřeba litovat. Vytrvali-li jste, můžete češtinu užívat na vysoké řemeslné úrovni a to také není k zahození – třeba při obchodním jednání.
Z cyklu Pražský klopýták - Kobylisy, 2006
Přeskočme pár roků a objevme se v této situaci: měl jste (měla jste) talent, vaše texty bavily spolužáky, takže jste pokračovali, pracovali jste na sobě a přišel velký den: máte rukopis. Víte, že je dobrý. Ne, jinak, víte, že je skvělý. Vaše okolí si myslí, že je dobrý, ale vy víte, že je skvělý, neboť budete champion, mistr světa a jednička spisovatelských okruhů. Tak ten rukopis pošlete do nakladatelství, které má v záhlaví "původní tvorba" a vydalo autory, které máte rád. Za týden se vám ozve redaktor, že vaši práci přečetl, že se mu líbí, ale že by bylo vhodné text projít, upravit. Projdete, upravíte. Redaktor vám přinese smlouvu, protože s nakladatelem mají pocit "že to je ono". Vyplatí vám zálohu a dohodnou se, že rukopis vyjde v zatím malém nákladu – řekněme tři tisíce kousků. Smlouvu máte na třicet procent z knížky, ale v případě úspěchu se vám suma zvedne. Všechno klapne, kniha je na pultech. Provází ji solidní plakátová kampaň, kritika reaguje příznivě. Děláte první, druhé kolečko pro televizi a rozhlas. Kniha se prodává. Dělá se první dotisk. Pak druhý. Vážně jste to strefili. Ta knížka je báječná. Při dvaceti tisících prodaných výtiscích, dáváte výpověď z práce. Ten den vám volá filmový producent, překladatel a na stole smlouva na novou knihu. Záloha řekněme – padesát tisíc...
Z cyklu Pražský klopýták - Hvězda, 2008
O talentovaném autorovi (mezihra 2)
Tak. A teď si popíšeme, jak je to doopravdy. Jsme u okamžiku, kdy se protočil den a vy víte, že máte talent. Napsal (napsala) jste knížku. Je výborná. Pošlete ji do většího nakladatelství. A tady se nám počne příběh od pohádky lišit. A) nikdo se vám neozve. B) jste odmítnuti s tím, že nemáte jméno. Sledujme tedy linii A. Sháníte odpovědného manažera, seženete. Jste odmítnuti. Nevadí. Posíláte rukopis dál. Prožíváte A+B. Po roce si dáte druhé kolečko. A tady bude změna: ozve se vám malý nakladatel, že se mu to líbí – a že byste to asi mohli na zkoušku zkusit. Ale problém: kniha je dlouhá, tedy drahá. Nevadí. Sednete, škrtáte. Pošlete zpět. Je to dobré, ale musíme počkat s vydáním. Dáme si žádost o grant. Grant nedostanete, protože nemáte jméno. Nevadí, počkáme.
Z cyklu Pražský klopýták - Florenc 2010
Po roce už jste unavený, ale stále čekáte. Čekání se zdařilo, kniha vyjde. Jen je třeba ještě trochu zkrátit. Zkrátíte. Jelikož odpovědný redaktor je zároveň korektor, zanese korektury, grafik knihu vysadí. Teď už stačí jen počkat a půjde do tiskárny. Smlouva je na pět set knih a devět procent. Splatnost, až se prodá. Fajn. Čekáte. Začínáte třetí rok, ale kdo by litoval! A pozor – bez ironie – ten malý nakladatel se vážně snaží, ale dluží mu distribuce, on dluží za tisk předchozích knih... Kniha vyjde! Je to skvělé! Jenže, ouha, nějak se ji nedaří dostat na pulty: nemáte totiž jméno. Půl roku je kniha na světě, nakladateli se podařilo získat dvě velmi dobré recenze v literárních přílohách novin a pár recenzí v literárních periodikách. Jeden rozhovor pro rozhlas. Prodalo se už dvě stě knih, ale pořád nejste na pultech: nemáte totiž jméno. Zázrak: po roce je kniha prodaná, vše je zaplaceno a vy dostanete svých devět procent. Dáte je na přilepšenou do domácnosti a dostanete skvělý nápad, jak si konečně vytvořit jméno: napíšete po pracovní době další knihu...
Hledá se génius
Omlouvám se. Bylo to nutné. Příběh, který jsem načrtl, se týkal talentovaného spisovatele, který musí teprve dozrát a vydáváním knih dosíci své pozice. To se mu současnou praxí může jen těžko podařit. A teď si představte, že na místě onoho pouhého zárodečného talentu se ocitne génius. Vysoce inteligentní jedinec s citem pro jazyk a se zkušeností, jedinec vynalézavý (pardon, kreativní), inovativní, fotogenický, uvědomující si svoji cenu. Je to potenciálně výjimečný spisovatel, nikoli prodobový autor.
Z cyklu Pražský klopýták - Celetná 2007
Otázka – vstoupí tento jedinec do naprosto neperspektivního oboru, aby jej za cenu nezměrného úsilí – a nevděku – reformoval zevnitř, nebo si při své univerzalitě vybere obor jiný?
Určitě tu budoucí spisovatel-génius byl, to vím. Ale česká literatura (kultura) ho ztratila, protože mu nedokázala nabídnout nic atraktivního. Se vší vážností tvrdím, že česká písemná kultura svěřením svého prostoru čistě ekonomickým vztahům, přichází o své výjimečné tvůrce a reprezentanty. Kolik má tento národ talentů, aby jimi mohl lehkovážně mrhat? Jak dlouho si bude zahrávat sám se sebou? Pro dobu průměrnosti je to však velmi dobré znamení.
Vzpomínky na budoucnost
Průměrnost sama o sobě není nebezpečná. Nebezpečnou se stává v okamžiku, kdy je jediným měřítkem pro určení kvality a hodnoty.
Naše současné postavení, kultura, luxus i sociální nespravedlnost, možnosti i nemožnosti, naše technologické nadřazení nad planetou – to vše je zapříčiněno a umožněno jen a jen předchozími generacemi. Pokud nepředáme, co nám bylo svěřeno našimi předky ve stejné kvalitě generacím budoucím, řetěz se přetrhne – nebo alespoň poškodí.
Trend zjednodušování a znekvalitňování se může stát našim potomkům osudný. Otázku – má nás to zajímat, snad ani nechci klást. Byla by pro mne příliš hrozivým mementem lidské lhostejnosti, ničemnosti a bezohlednosti.
Příště: Co stojí kniha
