Studenti práv i jazyků se brzy seznamují s rozlišením současných právních systémů evropského původu: kontinentálního pozitivního práva s psanými zákony a ovlivněného římským právem – a práva anglosaského. To je spoluutvářeno tzv. zvykovým právem, takzvaným Common law, založeným na právních obyčejích a precedentech ze středověku. Spáchá-li kdo nějaký zločin, soudce ve starých záznamech vyhledá zločin podobný, najde si příslušný výrok soudu a odsoudí viníka na základě precedentu ke stejnému trestu jako soud pachatele dřívějšího.
Stálost a síla zvyklostí tak v historii sloužila jako záruka svobody i mocná překážka proti účelovému zneužívání práva ze strany mocných. Slovutný novověký anglický právník Sir William Blackstone nabádal své krajany, aby neobětovali domácí tradice common law cizím antickým vzorům a měli na paměti, že ono římské právo pochází z despotického prostředí starého Říma a Byzance, bylo vytvořeno pro odpovídající poměry, a jeho aplikace by mohly ohrožovat svobodnější ostrovní prostředí. Ostatně již angličtí středověcí právníci věřili, že tomuto právnímu řádu se těší jen Anglie, a bývali, jak se patří, hrdí, že jím disponují právě oni.
Portréta anglického právníka Siar Williama Blackstonea (1723-1780) od Thomas Hamilton Crawford (1860-1948) , malováno dle Joshuy Reynoldse (1723-1792)
Neměli tak docela pravdu. Právní systémy, založené na římském nebo byzantském právu sice převládly na většině území Evropy, ale zvykové právo ještě dlouho poté dominovalo na zemské úrovni i u Maďarů, Poláků a Čechů. Na starých obyčejích a precedentech byl tak založen i právní řád Českého království, než jej po Bílé hoře, v roce 1627, zrušil Habsburský císař Ferdinand II.
Nejpronikavější analýzu onoho zvykového práva podal pod titulem O právích země české knihy devatery na 460 stranách Viktorin Kornelius ze Všehrd, narozený v měšťanském prostředí Chrudimi v roce 1460. V podobném duchu jako Angličané vyzvedává nenahraditelnost starých dobrých právních obyčejů, v nichž jsou zhuštěny zkušenosti minulých věků – to, co bylo „od předkóv a starých Čechóv pracně a pilně nalezeno“. Varuje před nejzhoubnějšími nepřáteli – těmi, kdo by práva, jimiž země stojí od starodávna, kazili, chtěli je měnit, jinačit a převracet. Znamená to zkázu lidí dobrých a zejména chudých, vdov a sirotků. Pokud působí práva zemská ve své pevnosti a neproměnnosti, dobře se děje všem vůbec i jednomu každému zvláště. Při jejich změnách se naopak musí dít všem i každému zvlášť zle.
Místopísař nestranným pozorovatelem
Díky husitskému hnutí se rozšířila čeština do úředních a právních písemností a český příklad posílil pozici i dalších národních jazyků v blízkých zemích. Viktorin se obdobně jako Dante obrátil k rodnému jazyku a zahájil tak u nás tradici humanismu národního a reformačního. Se svým přítelem, latinsky píšícím šlechticem a katolickým básníkem Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, se později rozešel. Od roku 1487 pobýval při úřadě Desek zemských a v letech 1493-1497 zastával - za neobsazeného písařského místa - funkci místopísaře u zemského soudu. Zemské desky s nálezy zemského soudu, které shořely při pozdějším požáru Pražského hradu roku 1541, byly již za Všehrda byly asi 200 let staré, v chatrném stavu, a tehdejší čeští právníci běžně používali jen sbírky nálezů v podobě abecedně nebo věcně uspořádaných soupisů.
Pomník Viktorina Kornela ze Všehrd (1460-1520) ve východočeské Chrudimi
Na studiích na artistické fakultě tehdejší utrakvistické univerzity v Praze získal Viktorin větší rozhled a zobecňovací schopnosti a tím i předpoklady ke kladení, promýšlení a zodpovězení řady otázek, k nimž předcházející šlechtičtí autoři právních knih vůbec nedospěli.
Všehrd se snažil oprostit od vlastních zájmů, hájit zájmy obecné a zaujímat perspektivu nestranného pozorovatele. Nahlížel tak škody, které časné a sobecké cíle těch kterých jednotlivců nebo společenských tříd natropily celé společnosti, ale jednotlivce či skupiny upomínal i tehdy, pokud bylo nasnadě, že v dlouhodobější časové perspektivě škodí svým vlastním zájmům a sami sobě. Výslovně poskytuje výsledky své práce pro obranu dobrých a spravedlivých, aby se uměli zlým a úkladným lidem bránit a vyzývá ty, kteří postupují neoprávněně, k domluvě a smíru s protivníkem. O právo je třeba neustále usilovat. Užitečné se neliší od slušného, ale „jest jedno s druhým nerozdielně svázáno“ a z jejich „roztrženie všecko zlé se počíná, rodí, roste i koná“. A staví se proti diktátu vysoké šlechty, její účelové kodifikaci práva a proti znemožňování přístupu ke starým právním dokumentům a precedentům.
Citace a literaturaPoznámky autora ve formátu PDF pro zájemce o hlubší poznání díla Viktorina Kornela ze Všehrd |
Tyto přístupy a Viktorinovy pořizování si záznamů sice vedly k jeho propuštění od zemského soudu v roce 1497, nicméně Viktorin si za léta strávená u nejvyššího soudu stihl opatřit pořídit dost materiálů k tomu, aby mohl v devadesátých letech 15. století sepsat své odborné pojednání, které dokončil roku 1501 a poskytl jej veřejnosti k dispozici a volnému opisování. Po vyhazovu Všehrd úspěšně provozuje právnickou praxi. Umírá na mor 21. září roku 1520.
Pobělohorskou dobu temna dílo přežívalo v opisech. V 19. století sloužilo při utváření české právní terminologie. První knižní vydání díla v roce 1841 okleštila rakouská metternichovská cenzura, jíž nestačily ani ty kompromisy, které Všehrd musel činit o 340 let dříve. Druhé a dosud poslední - a dnes špatně dostupné - vydání vyšlo roku 1874. Životní dílo českého právníka světového formátu, jejž zmiňuje i nejnovější Routledge Encyclopedia of Philosophy, tak v jeho vlasti vyšlo naposledy před 138 lety!
Tradice a společenská smlouva
První tři knihy díla probírají zhruba to, co se dnes nazývá právem procesním, další tři se zabývají právem hmotným s krátkým dodatkem o exekuci, v sedmé knize nacházíme další a podrobnější předpisy práva exekučního. Kniha osmá probírá písemnosti, s nimiž právní obecenstvo přichází do styku a úřední poplatky a devátá se zabývá zmatky a nesrovnalostmi v oblastech uplatňování práva i reformami právního řádu.
Všehrd se zřejmým zadostiučiněním chápe vztah krále a společnosti v českém státě jako společenskou smlouvu: země sama si krále volí, není od něj žádnými penězi koupena a jen dobrovolně je mu poddána: Král musí činit přísahu jí a je povinen spravovat zemi „ne jakž by on chtěl, než vedlé svobod a práv té země starodávních.“ I úředníci mají pamatovat „že nejsú páni, než všie obce a všech lidí služebníci; neb za to od lidí k živnosti své penieze a úplatky berú, a to jest jich, jakož často slýchají, pluh.“ I desky zemské, a každý úřad vůbec, je službou všem. Proto je třeba, aby všem, „ktož co u desk činiti mají, slúžili, se všemi lidmi bez křikóv a sváróv o jich potřeby, povolně jako služebníci mluviece, ne křikajíce jako páni.“
John Locke (29. srpen 1632 Wrington, Somerset – 28. říjen 1704 Essex) byl anglický filosof. Proslul zejména svou empiristickou teorií poznání a svou politickou filosofií, v níž hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí.
Ve srovnání s pozdějším anglickým teoretikem rozdělení moci, Johnem Lockem, je výkonná moc krále u Všehrda omezena ne tak čistě mocí zákonodárnou (a federativní), ale spíše celkem starých tradic země, kam patří jak zemské sněmy, tak onen právní řád, daný především starými zvyklostmi a precedenty, které mají být průhledné a širšímu publiku známé. Jen ve zvláštních případech (jako byl známý případ Dalibora z Kozojed, který přijal cizí poddané) mohou soudci právo nalézat. Smlouva mezi zemí a suverénem je tak zřejmě rovnoprávnější a postavení země silnější a suveréna slabší než u anglického novověkého teoretika silného státu a autora Leviathana, Thomase Hobbese. Rozhodně si suverén nemůže jen tak beze všeho určovat své nástupce. Všehrd si také cení míru, ale náboženskými premisami argumentuje mnohem méně než Hobbes.
Thomas Hobbes (1588 - 1679), anglický filozof, který nejvíce proslul prácemi týkajícími se politické filozofie. Jeho kniha Leviathan (1651) dala základ pro většinu západní politické filozofie z hlediska teorie společenské smlouvy.
Srovnáním českých zemských desek s římskými dvanácti tabulemi svobodomyslný i konzervativní Všehrd naznačoval, že české právo nemá nižší hodnotu než římské. Jeho umírněný právní relativismus nevylučuje možnosti dílčí inspirace odjinud. Přejímat zásady z cizího práva je sice možné, ale ne příliš vhodné: co platí a funguje v jednom systému, to se často neosvědčí v jiném. Prospěšnější je se ze srovnávání a cizích zkušeností učit. Kánonické církevní právo po husitských válkách z povědomí téměř vymizelo, do domácí praxe ovšem pronikly některé prvky římského práva. Všehrdovi u právníků, vzdělaných na cizích univerzitách, vadí jednak jejich snaha uplatňovat na zemském soudě pravidla, domácím právem nepřijatá, jednak rozvleklost a tudíž nákladnost procesů dle římského práva vedených.
Proslulý titulní list z Hobbesova díla Leviathan
Nahlédnout právní obyčeje
Všehrd se snaží seznámit se zákony zejména nižší a střední vrstvy, aby „obmeškáni skrze neznámost práv v svých jednániech a potřebách k menším dskám příslušejících nebyli.“ Do práv a chodu soudnictví má nahlížet co nejvíce lidí. A mimoto práva zemská „rozum ostří, i paměť tvrdí těm, ktož o nich často myslie.“
Proto také schvaluje nahrazení latiny na zemských deskách přirozeným českým jazykem v roce 1495. A odmítá dobové kroky ke zneprůhlednění práva a jeho uplatňování: zápisy soudních nálezů na papír namísto dřívějšího trvanlivého pergamenu, nové škrtání, které činilo původní text již nečitelným, zmaření veřejné přístupnosti desek, dostupných dříve každému, a zápisy do nich bez přítomnosti, ba bez vědomí stran.
Nesčetně lidí a institucí si stále představuje pomoc méně obdařeným lidem tak, že budou jedněm brát, část z cizího druhým rozdávat a zároveň si posilovat vlastní moc. A stále je mnohem méně těch, kteří jako Všehrd ve své režii, ve svém volném čase a k vlastní škodě lidem pomáhají, aby se lidé o sebe mohli postarat sami.
