Okupaci jsem čekal a nevěřil jsem, že se neuskuteční, píše čtenář Kavárny.

Okupaci jsem čekal a nevěřil jsem, že se neuskuteční, píše čtenář Kavárny. | foto: Emil FafekKavárna

Věděl jsem, že to nemůže dopadnout jinak, než že k nám Rusové vtrhnou

  • 13
Rozum mi říká, Lněničko, neblbni a nic nepiš, už jsi toho zažil dost. Ale nějak mi to nedá.

V anketě přílohy Srpen '68 (mimořádného vydání příloh Kavárna a Věda) jsou odpovědi na vaši otázku: "Vybavuje se vám co jste dělal 21. srpna 1968?" Odpovědi jsem přečetl a nijak bych na ně asi nereagoval, protože se jedná o různorodé vzpomínky a případně stanoviska lidí, které neznám. Odpovědi osobností na anketní otázku čtěte zde.

Jen v té první odpovědi (odpověď prezidenta Václava Klause - pozn. red.) mě zaujala věta "Okupaci jsme nečekali, to ať dneska nikdo netvrdí."

Říkám dnes a říkal jsem to i před čtyřiceti lety, že to nemůže dopadnout jinak, než jak to dopadlo. Že sem vtrhnou. Čekal jsem to sice o několik dní později, ale to není podstatné. Bylo mně tehdy 34 let a dost si z té doby, zejména roku 1967 a 1968, pamatuji.

Varovné signály
První varovný signál, že je něco jinak, než se prezentovalo na veřejnosti, bylo odstavení prezidentských kandidátů v březnu 1968 - Jiřího Hanzelky a Čestmíra Císaře. Místo nich se najednou objevil - kde se vzal, tu vzal - Ludvík Svoboda. Nepochopiteně oddaný služebník těm, za které bojoval a kteří ho pak věznili. Taky se později za to zvolení odvděčil...

Druhým signálem byl velmi zpomalený odjezd vojsk Varšavské smlouvy z obrovského cvičení z ČSSR. To byl myslím červen.

Třetím bylo například hysterické podepisování petic za zrušení Lidových milicí, které jsem zažil v červenci Na Příkopě v Praze. Tam jsem poprvé dostal strach.

Podruhé jsem dostal strach ve Vídni, kde jsem mohl celou noc posloucht rakouské zprávy o tom, jak se kolem republiky hemží cizí vojska. Bylo to asi 4 dny před vpádem vojsk.

Další, co mě přimělo k názoru, že to nemůže dopadnout jinak, než jak to dopadlo, byly všelijaké politické komedie v Bratislavě, v Čierné nad Tisou či jiných místech. A také amatérství (nebo jak to nazvat) Alexandra Dubčeka a spol.

Stačil mi pohled na mapu
Rozodující a stěžejní argument pro vpád cizích vojsk Varšavské smlouvy však podle mě vyplýval z pohledu na mapu střední Evropy. A to nejen v roce 1968. Stačilo si uvědomit, kde má Moskva vojáky a kde ne. U nás je do té doby neměla. Bylo to docela prosté poznání bez nároků na vysoké vzdělání a byla to jen otázka času, kdy k tomu dojde.

Antonín Novotný byl zřejmě ponechán svému osudu a bez pomoci z východu proto, že do té doby měl bránit jejich rozmístění u nás.

Jestli nahrálo takzvané pražské jaro Moskvě k uskutečnění vpádu vojsk k nám, nebo to bylo nějakou dobu připravováno a hledala se záminka k uskutečnění okupace, si netroufám tvrdit. Ale nic jiného se bohužel nedalo čekat, a tak nastal 21. srpen 1968.

V jiných částech Evropy, než byla střední a východní, jsme se, až na různé nevýznamné proklamace a výzvy, zastání nedočkali. Nebylo by nám to ani moc platné.

Závěrem tedy opakuji: já jsem okupaci čekal a nevěřil jsem, že se neuskuteční. Byl jsem z toho velmi smutný (používám slušné slovo) a dodnes mi to není jedno. Ale to je asi tak vše, co s tím mohu dělat.


Video