"Prezident Spojených států seděl hned vedle našeho stolu. Když jsem v soutěži MF DNES vyhrál pozvánku na hradní hostinu, počítal jsem s tím, že nás organizátoři usadí s manželkou na opačný konec sálu, než kde bude George Bush. Nakonec jsme byli od sebe nanejvýš pět metrů," neskrývá překvapení čtyřicetiletý Michal.
U stolu s Colinem Powellem
Ještě v šest hodin večer, když s manželkou přijeli na Pražský hrad, Michal ani v nejmenším netušil, koho bude mít u večeře za souseda. Zasedací pořádek totiž bývá u podobných oficiálních akcí tajný.
"Předchází se tak nepříjemnostem, které by mohly vzniknout, kdyby někdo například na poslední chvíli svou účast odřekl," vysvětluje pravidla společenského protokolu mluvčí Václava Havla Ladislav Špaček.
S kým budou sedět u stolu, si manželé Michalovi netroufli odhadnout ani při aperitivu, ke kterému se přes sedm set pozvaných hostů sešlo v Rothmayerově sále. Na výběr přitom měli ty nejvýznamnější světové politiky.
"Procházela kolem nás opravdu celá řada známých tváří. Přestože se tu všichni kromě nás navzájem zastavovali a zdravili jako dobří známí, cítili jsme se v jejich společnosti příjemně," říká František Michal.
|
DÁLE ČTĚTE |
Když pak s manželkou přišli ke svým místům ve Vladislavském sále, tréma z úvodu večera se jim na chvíli vrátila. Jako spolustolovník je tam totiž vítal ministr zahraničí Spojených států Colin Powell.
"Tak to byl opravdu zvláštní pocit stát proti jednomu z nejmocnějších mužů světa a vědět, že s ním budete večeřet u jednoho stolu. Zpočátku jsem netušil, jestli se s námi bude vůbec bavit a jak se s takovým člověkem seznámit," neskrývá překvapení informatik Smíchovského pivovaru.
"Pak naštěstí přišli ke stolu další hosté a nervozita opadla," dodává Michal.
Ševardnadze? Prostředník!
Kdo že pomohl manželům Michalovým překonat ostych před americkým ministrem? Nikdo menší než prezident Gruzie Eduard Ševardnadze, politolog Jacques Rupnik nebo zástupce generálního tajemníka NATO Günter Altenburg.
"Pomohlo mi, že pan Rupnik mluví česky. Díky tomu jsme se s manželkou zbavili trémy vcelku rychle," říká Michal, který po chvíli hovořil se světovými osobnostmi bez jakéhokoli ostychu.
"Byl jsem moc rád, že Jacques Rupnik seděl u stolu právě s námi. Poděkoval jsem mu za to, co všechno v minulosti udělal v boji proti komunismu."
S Günterem Altenburgem zase František Michal probíral jeho vyjednávání s Ruskem o nové nabídce, kterou Moskvě NATO předložilo. "Jeho práci obdivuji. Dovedu si totiž představit, jaké to je jednat s Moskvou."
Ale pak musel leccos vysvětlovat i smíchovský počítačový odborník. "Především se pan Rupnik vyptával na mé názory na situaci ve východní Evropě a také ho zajímaly naše pivovary. Podrobně si nechal vyložit například majetkovou strukturu Smíchovského pivovaru," prozrazuje Michal obsah rozhovorů.
Ty jsou ostatně u takových večeří důležitější než samo jídlo. "Všiml jsem si, že řada hostů se především věnuje konverzaci a jídlo jde v tu chvíli stranou. Je to jasné, čas pro večeři je omezen a například na Colina Powella stále někde čekali lidé, kteří s ním potřebovali prohodit alespoň pár slov," popisuje atmosféru Michal.
Šaty, kostýmky a svetovládci
Potřebě pracovních rozhovorů odpovídalo i podávané jídlo. "Byly to spíše střídmé porce. Důležité nebylo množství jídla na talíři, ale způsob naaranžování a servírování," doplňuje Michalova žena Marta, která si na večeři všímala i dalších drobných detailů.
"Třeba příjemné osvětlení celého sálu pouze svíčkami. A milé bylo i neformální oblečení hostů. Ženy měly jak večerní šaty, tak i kostýmky." Za největší zážitek z večeře s prezidenty považují oba manželé to, že se mezi osobnostmi světové politiky cítili přirozeně.
"Atmosféra byla neuvěřitelně demokratická. Každý si tu mohl promluvit s kýmkoli," zopakoval několikrát František Michal. A jeho žena dodává: "Bylo milé poznat, jak příjemní jsou lidé, kteří vlastně ovládají svět."
 Manželé Bushovi následují britského premiéra Tonyho Blaira na večeři na Pražském hradě (20. listopadu 2002) |
