V tvorbě malíře Milana Ressela nic nekončí, všechno zůstává

  9:04aktualizováno  9:04
V Alšově Jihočeské galerii v Českých Budějovicích končí výstava Něco se mění, něco zůstává, představující životní dílo Milana Ressela. Malíř úzkosti z modernity sáhl až do tvorby z 60. let, ale hlavně vystavil své obří kresby tužkou, znepokojivé a zažloutlé, tím však zralejší. V dobách krize Resselovy mlčenlivé prostory vidíme úplně jinak. Nově.

Pod kořeny lze najít celé civilizace. Ale mrtvé. Detail z obrazu Stromy, 1987 | foto: Rostislav MatulíkMF DNES

Byla by to skvělá filmová scéna, ale musí stačit jako úvod k recenzi: Před secesní pražskou vilou krátce po Listopadu postává žena. Angličanka. A také Židovka, vnučka ředitele banky, jejíž rodiče měli štěstí a prchli z protektorátu, prarodiče už ne. Zvoní a otevírá jí malíř. Ano, chápe, že se přijela podívat na dům rodiny. Pojďte dál. Také žena je sochařka, slibuje, že pošle katalogy, je moc ráda, že právě v tomhle domě žije umělec. (Mimochodem, také syn generála, který prchl v roce 1940 s rodinou rovněž do Anglie a velel pak dělostřelectvu Svobodovy armády.)

O několik let později: Malíř bloudí severním Londýnem, až nalézá dům. Poznal by ho i poslepu, vyrůstal v něm, když skončily nejhorší nálety i živoření v londýnském metru. Přichází majitel: Mohu vám nějak pomoci? Na tomhle dvorku jsem se naučil jezdit na kole, mohu nahlédnout? Well of course, do come in, pojďte dál…

Barokní hřmění v chrámu Modernity

Dvě události z posledních dvou desetiletí životní i umělecké cesty Milana Ressela potvrzují, co v roce 1972 postřehl Jindřich Chalupecký: "Klíčem k zvláštnosti jeho umění je jeho dětství v Anglii, v jeho paměti se hluboce vryly vzpomínky na velká bombardování Londýna…" Šesti, sedmi, osmiletý chlapec ve válečné metropoli ostře vnímal okolní zmar a bezpečně poznal bublavé zvuky německých raket V2, vybírajících si příští oběti. Budoucí plátna se rodila možná už ve chvíli, kdy narazil na anglické venkovské sídlo, stojící neporušeně na kraji obřího kráteru po letecké pumě. Zkáza uprostřed vyspělé a architektonicky "jiné" kultury se vryla do mysli dítěte jako zmatené barokní kázání, hřmící chrámem Modernity.

Milan Ressel

Milan Ressel Ressel se narodil 1. 12. 1934 v Ostravě. Uspořádal přes tři desítky samostatných výstav.

Po návratu domů s rodiči vystudoval vyšší umprumku a Akademii výtvarných umění (u profesorů Holého, Mináře a Součka). V 60. letech se jeho úzkostné pocity znásobené půldruhou dekádou komunistické potopy projevily informelními plátny, plnými napětí.

Milan Ressel

Město z roku 1966

Do archaizující podmalby zasazoval útržky novin či vrážel zkrvavělé předměty, a matrici asambláže pak zjemňoval tenkými črtami měst či postav. "Tak nějak vypadá posttraumatická duše pacienta, pokud se ji podaří uzdravit. Víc v lidských silách není," říká nad podobnými plátny můj přítel psychiatr.

Něco se tam děje, i když tam nikdo není

Milan Ressel

Abo Falio, komiksová záhada.

Iniciaci do Resselova díla jsem si odbyl jeho komiksy, které kreslil pro Ohníček a ABC na přelomu let 1970 a 1971. V článcích o výstavě se však již nedočteme, že obří svitek, který visí nad schody do suterénu, je komiksové veledílo Abo Falio, původně chystané Kájou Saudkem a dokončované Resselem. Mělo být prvním českým komiksovým importem na Západ, ale z plánů sešlo (viz recenze). Panely postrádají lettering, děj si už nikdo nepamatuje, ale mlčenlivé memento osmašedesátého i dnes dráždí. Stejně jako nesplněný slib, že na výstavě budou originály komiksů z ABC. Původní Thuvie z Ptarhu je již zřejmě nenávratně ztracena.

Daleko důležitější však je, že souběžně s komiksovou epizodou Ressel opouštěl malbu a vrhl mladistvou energii do velkoplošných kreseb, monumentálních vizí mlčenlivého světa bez lidí, nicméně s nepřehlédnutelnou stopou lidské aktivity. Děje se na nich něco zlého či nesprávného, i když hned nelze postihnout, co to je.

Výstava v AJG v tomto ohledu nabídla skvělou šanci postát zblízka před těmito megakresbami a dešifrovat či aspoň obdivovat jejich detaily, provedené s nesmírnou pečlivostí. Nejsou to monumenty pro první a souhrnný dojem, nejedná se o "zvětšené utopické ilustrace". Za vrstvou "estetiky divnosti" je třeba hledat baladu či příběh, který nevydává své tajemství snadno.

Milan Ressel

Tichá katastrofa. Dobývání Měsíce bilancoval v roce 1972 kresbou Měsíční modul.

Z měsíčního modulu teče sliz a létají odpadky, nikde žádný kosmonaut ani vlajka, jen neklidná tvář neznámé katastrofy. Je to snové a přitom realistické – a to tak úporně, že by se podle Resselových kreseb mohly stavět rakety, stroje či architektura. Střídmá sdělnost však neznamená, že obří díla nikomu nic neříkala. Komunisté při pohledu na ně křičeli: Jsi s námi, nebo s nimi? A když nakreslil v roce 1970 Formu, megakresbu znázorňující děsivou "pec na člověka", bylo jasné, co si myslí o normalizaci. Nadlouho pak zmizel z galerií a živil se jako restaurátor. Autor těchto řádků s napětím spěchal v mrazivých dnech roku 1989 do dejvické Galerie Vincence Kramáře, aby si ověřil, že Ressel nebyl "pohřben zaživa".

Milan Ressel: Forma (1970)

Forma z roku 1970 komunisty dost rozzuřila. Byla to politická věc, přiznává Ressel.

Ne, nedal si pokoj

Tou dobou, od počátku 80. let, už zase maloval, tuhu vystřídal olej, a právě cyklus Dráhy ukazoval, že si Ressel nedal pokoj a klidně maloval techniku sovětských turistů, natrvalo ubytovaných u nás. Jinak nebylo možné chápat rudá obrysová světla brutálního tanku. Byla to zvláštní doba. V pražských galeriích se začaly objevovat díla umělců, jako byli Mézl, Souček i Ressel, která ukazovala s notnou dávkou svobody, co si tvůrci myslí o českém hnití v perestrojkové fázi socialismu.

Milan Ressel: Dráhy III (1988)
Milan Ressel
Milan Ressel

Cyklus Dráhy z roku 1988 působí až příliš současně - gripeny, pandury, radar.

Jenomže dnes lze otevřené prostory cyklu Dráhy číst zase jinak: je tu americký radar, ruský tank se změnil na pandur, snová stíhačka bez vstupu do kabiny, rozežíraná neznámou houbou, je gripen, no a loď s balíky anonymních peněz míří k Monte Argentariu. Vnímání Resselových obrazů se mění. Ale i když inklinují k narativnosti a literárnosti, jsou lomené snem až k nepoznání. Pro významy se chodí do větší hloubky, než jen do povídek Bradburyho.

Milan Ressel

Z "montrealských" archívů vydoloval ironické portréty kolegů, například Theodora Pištěka.

Věcně vzato Resselovy obrazy opravdu vypadají jako útržky scénáře, jehož kontinuum neznáme, ale čím déle se jimi zabýváme, tím je nám podivněji. I tam, kde je bující vegetace, má člověk pocit, že potřebuje skafandr. Vakuum "vtahuje" do fiktivního děje. Jakýsi "Halliburton umělcovy fantazie", nenáviděná UNITED OIL na starších kresbách i nejnovějších malbách tahá pohonné hmoty rovnou z kořenů rostlin. Dělala to dávno před Irákem, jen si dnes hlídá trubky bezpilotním letounem.

Reprodukce takových děl nemohou být dosti sdělné, čímž nenarážím jen na několik vysloveně nezdařených ilustrací v katalogu AJG.

Když pokrok dohání umění

V posledních zhruba 15 letech se na Resselovy obrazy vrátili lidé, nahradili vrávorající roboty, ale netradiční spojování prvků trvá. I mezi lidmi však bývá pusto, jak ukazují scény jako vystřižené z pražského Anděla, kdy se anonymní dav hrne pod skleněnými kójemi železobetonových budov, v nichž se soukromé labyrinty liší jen barevnými odstíny celoplošných oken. Připomíná to cestu pana Hulota na výstavu, jenže kontinuita napříč dekádami je pro Resselovo dílo stále typičtější.

Milan Ressel

Takovou výstavu už mít nebudu, říká Ressel. Doufejme, že se mýlí.

Malíře potkalo to, na co si stěžoval počátkem tisíciletí Stanislaw Lem – vše, co vymyslel na příští staletí, se už uskutečnilo. Doba dostihla i malíře a srovnala s ním krok. Je to jistě také tím, že Ressel zůstal vzácně věrný sám sobě, i když byly časy, kdy se zdálo, že jeho umění není vůbec potřeba. On však úporně zkoumal motivy, na něž narazil možná zcela náhodně. Někdy v půli 70. let například zachytil Nepřátelskou krajinu plnou ostrých hrotů, a tu pak rozvinul do vzpomínek na dětství i bilance devětaosmdesátého roku, kdy z bludištních jehlanů zírají oprýskaní a již zcela nepotřební Stalinové či Leninové.

Porta Parabolica

V poslední době se na jeho plátnech objevuje motiv zrychlení. Na obrazech Malé nádraží i Něco se mění, něco zůstává (který dal název výstavě), dominuje parabolická křivka kolejí mizejících v "jinosvětě" či vesmíru, do nějž cestují lidé vybavení kulatými helmami bez skafandrů, uzavřeni v myslích do sebe a ignorující pustou scenérie nástupiště. Také moderní most, nedokončený (asi došly prachy), se v ladné křivce obrací směrem k nebi, ale také nikam. Název výstavy není optimistický, neslibuje zlepšení přes výměnu lidí, šancí a nadějí. To, co zůstává, je lidství, starý maják či svobodně poletující balónek, to, co končí, abruptně a nebezpečně, je most jménem Rychleji, Výše, Silněji.

Je možné, že Resselovo dílo v budoucnu teprve pochopíme. Za časů krize je nám však jeho znepokojování daleko bližší.

Autor:

Trans muž: Dotaz, co máme v kalhotách, nesnášíme

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Hašek titul JUDr. neměl získat. Jeho práce by propadla i jako seminárka

MF DNES získala rigorózní práci Michala Haška

Rigorózní práci, díky které Michal Hašek získal titul JUDr. ve slovenském Sládkovičově, exhejtman 7 let tají. MF DNES...

Jana Masaryka patrně zabili britští agenti, napsal bývalý Havlův poradce

Jan Masaryk

V roce 1948 zemřel za podivných okolností československý ministr zahraničí Jan Masaryk. Většina odborníků se přiklání k...

Školačka utekla k IS. Teď je opět těhotná a kvůli zdravotní péči chce zpět

Britské školačky Amira Abaseová, Kadiza Sultanaová a Shamima Begumová (zleva)...

Britka Shamima Begumová přijela v roce 2015 se svými dvěma přítelkyněmi do Sýrie, aby se připojila k Islámskému státu...

Náctiletá jde za vraždu muže na 18 let za mříže. Umírajícího si natáčela

Osmnáctiletá Simona Macháčová čelí obžalobě z brutální vraždy svého známého....

Za brutální vraždu sedmatřicetiletého muže si devatenáctiletá Simona Macháčová definitivně odpyká 18 let. Trest uložený...

Spalničky se šíří raketovým tempem. Staré očkování už nemusí fungovat

Případů spalniček je stále více.

Po desítkách let jsou spalničky zpátky. V Evropě se epidemie šíří hlavně v Itálii, Francii či Řecku, na Ukrajině bylo...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata...

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

Najdete na iDNES.cz