Stále prožíváme jedinečnou dobu na cestě naší země od totalitní minulosti k vyzrálé demokratické společnosti. Dobu, která je již dostatečně vzdálená od neskutečně krásné euforie v prvních měsících a snad i létech po Listopadu 89, a ve které stále znovu a znovu narážíme na nejrůznější zklamání, ale také na nedostatek vlastní trpělivosti. Jsme permanentně rozčarováni z naší politické scény, ze stranické politiky, z partají a jejich často až neuvěřitelně odporných postupů.
To vše mě znovu a znovu připomíná slova mého dědečka, moudrého venkovského hostinského, který jakkoliv v totalitě často a rád vzpomínal na tatíčka Masaryka a První republiku, neméně často také opakoval, že totiž politika je špinavá. Narodil jsem se a vyrůstal v totalitě a tak jsem s dědečkem vždy rád souhlasil, o špinavosti jakékoliv totalitní politiky jaksi nelze pochybovat. Teprve s naší úžasnou svobodou, přesněji ve fázi kocoviny z toho neopakovatelného zážitku znovunabyté svobody, jsme začali vnímat špinavosti politiky naší demokratické reality. A to nás znovu a znovu dokáže vyvést z míry.
Nebuďme však smutní a neupadejme na mysli. Tak jako v přírodě platí zákony zachovaní hmoty či energie, u nás u lidí nejspíše funguje něco jako zákon zachování štěstí. A tak po velké euforii/pocitu až neskutečného štěstí z prožité Sametové revoluce muselo nutně následovat dlouhé období zklamání a rozčarování, které s určitými výkyvy přetrvává dodnes. Za vším je pouze člověk se všemi úžasnými schopnostmi a dovednostmi, ale také chybami a nedostatky. Platnost zákona o zachování štěstí nechť nás naplňuje optimismem, že po období trápení nutně přijdou světlé časy naplněné pocitem štěstí a radostí ze života, ze smysluplné práce pro člověka, pro lidskou společnost, pro přírodu.
Realita naší mladé demokracie provokuje nové a nové otázky. Snažme se na ně hledat odpovědi každý za sebe, s největší pravděpodobností dojdeme k paralelám vztahů v rodině i ve společnosti. Právě v těchto paralelách spatřuji nástroj na soustavné a cílené zlepšování vztahů ve společnosti. A tak namísto výčtu nejdůležitějších hodnot se pokusím provokovat naší vnímavost následujícími otázkami.
Jak to udělat, abychom jako bytosti a národ či občanská společnost zůstali potřebným způsobem sebevědomí, ale současně dostatečně pokorní a přiměřeně skromní? Jak dosáhnout, abychom nabyli potřebné trpělivosti a neupadali na mysli? Jak to udělat, abychom byli dostatečně empatičtí a altruističtí? Jak dosáhnout kýženého stavu, že si nás naši blízcí i vzdálení sousedé budou nadmíru vážit a mít nás rádi? Jak docílit uctívání tradičních hodnot a respektování autorit?
Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Nepochybně musíme začít každý u sebe, přesto to ale ještě vůbec neznamená, že součtem všech jednotlivých příspěvků za každého z nás vznikne společnost potřebných vlastností. V naší lidské společnosti sice platí něco jako zákon zachování štěstí, leč zcela jistě neplatí matematický zákon lineární kombinace; celek totiž není prostým součtem jednotlivých členů. Domnívám se, že tam je právě onen imaginární prostor pro politiku, stranickou i nestranickou. Politika, jakkoliv námi voliči velmi často proklínaná a nenáviděná, představuje moment hybnosti i esenci udržitelného vývoje společnosti, ať se nám to líbí či ne.
ČESKÁ VIZE89 významných českých osobností pomáhá formulovat Českou vizi. Jde o desítku nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti. Od pondělí 3. srpna do pátku 13. listopadu 2009 bude každý den kromě soboty vycházet jeden esej v Kavárně on-line. Soubor se pak stane podkladem pro setkání Václava Havla, Jacquesa Rupnika a Václava Bělohradského v Kabinetu Havel 19. listopadu. Pořádají Masarykova univerzita v Brně, Divadlo Husa na provázku a DIALOG centrum, o.s. pod patronací Václava Havla a záštitou rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy. |
