Zdálo by se, že systém účasti obou hlavních stran na dění v zemi dostává od nástupu amerického prezidenta Baracka Obamy do Bílého domu na frak. Podobně jako většina nedávných amerických prezidentů, i Obama založil prezidentskou kampaň na slibu, že bude v zájmu obecnějšího blaha země spolupracovat s politickými soupeři.
Bill Clinton prohlašoval před svým zvolením totéž a poté strávil první funkční období pěstním soubojem s republikánskou většinou Newta Gingriche v Kongresu a druhé funkční období snahou odvrátit impeachment.
Rovněž George W. Bush tvrdil, že podá ruku těm, kdo s ním nesouhlasí. Nakonec se proměnil v nejstraničtějšího a nejideologičtějšího prezidenta moderní doby, k čemuž ho podněcoval jeho viceprezident Dick Cheney.
Smutný příklad zaslepenosti
V Obamově případě se už dnes zdá, že prezident zašel v prosazování dvoustranického přístupu dál než jeho předchůdci. Výběr republikánů na klíčové posty - včetně zachování Roberta Gatese ve funkci ministra obrany - vzbudil mezi jeho přívrženci mírný údiv. Především se však usilovně snaží zajistit si podporu republikánů ve svém úsilí zabránit pádu ekonomiky do hluboké propasti recese. Pouze tři svobodomyslní republikánští senátoři se nicméně postavili za Obamovy návrhy ve snaze dosáhnout přijetí plánu. Ve Sněmovně reprezentantů republikáni jednohlasně odmítli všechny jím navrhované úpravy, všechny kompromisy a všechny laskavosti.
republikáni a demokratéSnaha předejít si soupeře může mít někdy své nevýhody. Pokud se protistrana evidentně mýlí, proč jí dělat milosti? |
Někteří komentátoři naznačují, že Obama udělal velkou chybu. Zaprvé slíbil zapojení obou stran, ale byl tvrdě odmítnut. Zadruhé on a jeho administrativa v usilovné snaze dosáhnout konsenzu rozředili některé životně důležité prvky stimulačního balíku a nedokázali ho účinně bránit před republikánským útokem.
Snaha předejít si soupeře může mít někdy své nevýhody. Pokud se protistrana evidentně mýlí, proč jí dělat milosti? Někteří republikáni si pak dovolili kritizovat zvýšení rozpočtového schodku USA i poté, co se americký státní dluh za osm let Bushova prezidentského působení zdvojnásobil. Přesvědčení republikánů, že zotavení přinesou pouze daňové škrty, nikoliv veřejné výdaje, je navíc smutným příkladem ideologické zaslepenosti.
Existují však i pozitivnější důvody Obamovy snahy o dvoustranický přístup. V jakémkoliv demokratickém systému kontrolních a vyvažovacích mechanismů potřebují vůdci obvykle koalice, aby dosáhli, čeho chtějí. Konsenzuální styl je navíc dobrá politika. Většině voličů - přinejmenším těch přelétavých, kteří obvykle rozhodují volby - se stranické půtky nelíbí stejně, jako se líbí některým politikům a jejich stoupencům. Moudrý, umírněný a přelétavý volič koneckonců nepřelaďuje rozhlasové stanice, aby si vyslechl arcikonzervativce typu amerického komentátora Rushe Limbaugha.
Brát vážně své soupeře
Když se politická situace zhorší, k čemuž ve většině světa dojde, protože se potýkáme s dopady globální recese, každá rozumná vláda se pokusí opřít o dobrou vůli. V politice je to nejdůležitější atribut. Občané vědí, že vedení země je obzvláště v těchto dobách obtížné. Jsou připraveni ušetřit vládu přílišné kritiky, pokud si myslí, že se kabinet snaží dělat, co je pro všechny správné. A nelibě nesou vládu, která musí dělat nepopulární věci a sama přitom působí úzkoprse a malicherně.
Velmi důležité také je vnést do politických sporů větší zdvořilost. Ronald Reagan projevoval silnou ideologickou náklonnost. Přetvořil americkou politiku a vychýlil střed silně doprava. Nikdy však přitom nevyvolával zdání, že svými protivníky pohrdá nebo shazuje jejich záměry. Obamovi spolupracovníci přiznali, že současný prezident modeloval svůj volební program právě podle oslnivé a optimistické slušnosti tohoto republikánského herce.
Slušnost v politice není jen politickým pamlskem. Lídr, jenž respektuje své protivníky, si sám získá respekt s vyšší pravděpodobností než ten, který zpochybňuje jejich vlastenectví a nesnáší jejich kritiku.
Jedním z důvodů všeobecné úcty k Nelsonu Mandelovi je i skutečnost, že ani po mnohaletém vězení nezatrpkl. Džaváharlál Néhrú byl nesmírně populární, protože o něm bylo známo, že úzkostlivě chrání svobodu slova, bere vážně názory svých kritiků a hájí jejich právo s ním nesouhlasit. Jeho role při zavádění trvalé demokracie v Indii z něj navzdory napětí mezi příslušníky různých kastovních, etnických, náboženských a regionálních skupin učinila jednu z největších postav dvacátého století.
Dost cárů a cucek!
Doufám tedy, že se Barack Obama nenechá odradit od snahy spolupracovat s protivníky, vytvářet konsenzus a jednat zdvořile i s těmi, jejichž názory se mu mohou od základu příčit. Osobně si myslím, že u voličů nezískávají velký respekt nebo podporu ti, jejichž filozofie odsuzuje vládu jako instituci, avšak jen do chvíle, kdy od ní žádají, aby zachraňovala firmy nebo banky, a kteří tvrdí, že nabízejí lepší budoucnost sflikovanou z cárů a cucků politiky, jež přispěla k dnešní hospodářské katastrofě. Dokonce ani ve Washingtonu neexistuje mnoho argumentů, proč být stranický, nepopulární a pomýlený.
© Project Syndicate.
