Ne že by Rozhovory o matkách a mateřství byly svazkem graficky a polygraficky vysloveně ohavným nebo odbytým, nicméně typografie Kateřiny Tvrdé, využívající přelíbezné kombinace odstínů stříbrné a růžové a milionkrát obehraného motivu dotýkající se matčiny a dětské ruky, by daleko lépe sedla nějaké patetické příručce o čemsi. Kdežto desítka interview s českými matkami je čtením sice v podstatě pozitivním, nikoliv drastickým či depresivním, nicméně jde o rozhovory neiluzorní a věcné.
Dobře vybraná desítka
Lucie Hášová Truhelková (nar. 1982), která se v roce 2005 podílela na souboru rozhovorů s pamětníky druhé světové války Kniha živých, si tu desítku žen-matek zvolila uvážlivě a zručně. Najdeme mezi nimi tváře veřejně známé i "bezejmenné", matku velmi mladou i čerstvou matku-čtyřicátnici, matky jednoho dítěte i více dětí, matku, která nemá vlastního potomka, nýbrž pečuje o děti ve vesničce SOS, matky s jen domácí, ale také se zahraniční existenční zkušeností, matky, jež potkala tragédie. To je na deset přítomných žen slušná škála daností, přístupů, osudů. Jedna skutečnost je těm matkám ovšem společná: ne všechny otěhotněly plánovaně, ale až na tu, která sama děti nemá, nechce a pečuje o svěřené děti v SOS vesnici, ty ženy již v době těhotenství své potomky vnitřně přijaly, všemožně usilují o jejich osobnostní rozvoj. Jsou to tudíž ženy aktivní, matky v dobrém slova smyslu uvědomělé, všechny se jeví být pro mateřství zralé – včetně nejmladší z nich, Natálie Kocábové.
o knize
|
Tazatelka Hášová Truhelková vedla ta interview (od července 2007 do ledna 2008) vstřícně a zvídavě, nikoli však "podkuřovačně“; ptala se jakoby obyčejně, ale za tou samozřejmostí stojí příprava a připravenost. A cítíme z její strany neintervenující klid – tak odlišný od nervnosti a útočnosti dialogů Olgy Sommerové, která se čtenářsky úspěšně vyptávala "o čem sní ženy“. Řekl bych, že kniha Rozhovory o matkách a mateřství vznikala s čestnou autorčinou motivací dozvědět se o tom, co jí osobně zajímá, k čemu má niterný vztah: jak lze skloubit mateřství a práci, jak mateřství proměňuje ženě optiku - co udělá s její psychikou i s jejím tělem, k čemu jí dává sílu, jaké jsou modely výchovy. Ale nějaká základní uplatněná osnova v rozhovorech vysledovatelná není, tazatelka "ustupuje" před jedinečností oněch žen, spoléhá se na výběr osobností, který prvotně provedla.
Ta publikace sice pojednává o tématu věčném a docela normálním, vlastně velmi obecném, avšak stojí na individualitě osobností a jejich příběhů. A přestože se v knize "nic zvláštního nestane" - ty ženy "jen" vyprávějí o své mateřské zkušenosti, jsou interview s nimi zajímavá tak, jak je zajímavé každé důvěrnější nahlédnutí do duše druhého člověka. Je to paradox dnešní doby: to je samá intimnost a erotika, ale když je člověk ochotný podělit se – dodejme podělit se bez televizní či jiné exhibice dojící z publika emoce – vyznívá to najednou překvapivě a vzácně.
Dejte mi návod k miminku
Natálie Kocábová vypráví například, jak se musela během těhotenství obejít bez antidepresiv a jak si potom, po porodu, myslela, že deprese mít přestala. "Jenže za pár měsíců jsem zjistila, že jsem si své deprese jenom nevšimla. Protože ona se – i babička psychoterapeutka mi potvrdila, že se to někdy stává – obrátila naruby. Vy se cítíte v pohodě, ale ve skutečnosti jste na všechny hrozně zlá. A tak to je doteď. Už nemám ty stavy jako dřív, ale bývám agresivní, třeba celý den zuřím, všichni mě rozčilují… Ta deprese změnila charakter. Je to zvláštní, ale stává se to. Já v tu chvíli vím, že nemám pravdu, ale nemůžu se vůbec ovládat."
Obdobně otevřeně hovoří další ženy. Profesionální matka z vesničky SOS Veronika Bartošová, která má v pěstounské péči půltucet dětí, přiznává, že bílé a romské děti by si dohromady nevzala. ("Jak jim vyložit, že na některé z nich lidé mimo vesničku pohlíží jinak než na ostatní sourozence? Těžko bych ty romské děti proti bílým hájila a asi by to doma dělalo velké rozbroje.")
V knize jsou interview:- se studentkou, spisovatelkou a zpěvačkou Natálií Kocábovou |
Vynikající, v Británii působící baletka Daria Klimentová a mistryně světa v lehkoatletickém trojskoku Šárka Kašpárková vyprávějí především o tom, jak své fyzicky náročné výkony a profese kombinovaly s těhotenstvím a mateřstvím, co dítě znamenalo pro jejich profesní kariéru, jak se potomci podepsali na jejich výkonnosti a na stavu jejich těl. Kašpárková nadto pootevírá dveře do komnaty, která u ní bývala třináctá – chodila se svým trenérem Michalem Pogánym už v době, kdy on byl ženatý a navíc ještě při vztahu s atletickou svěřenkyní zplodil s manželkou dítě. Dlužno dodat, že tato partie se v rozhovoru nachází naprosto organicky, není v ní ani voyeurství ze strany tazatelky, ani předvádivě obnažovaná vztahová intimita ze strany sportovkyně.
Studentka literární akademie a zakladatelka feministického e-zinu Sofie.cz (momentálně je však mimo provoz, hlásí jeho stránky) Jitka Soukupová reprezentuje matky, které jsou kritické k dnešnímu stavu českého porodnictví; ona na základě vlastní zkušenosti, po níž na ni dolehl půlroční posttraumatický šok. Za ideál považuje stav v Holandsku, kde se více než polovina dětí narodí doma. Zároveň Soukupová (nar. 1974) přiznává: "My jsme generace, která cestuje, umí jazyky, ale když najednou přijde dítě, nevíme, co si počít. Já jsem si myslela, jak už to ve svých třiceti letech mám všechno na háku, jsem vyzrálá… A vytvořila jsem si nádhernou romantickou představu, jaká to bude symbióza. Miminko bude spinkat a já budu mezitím psát román. Jenže pak mi v porodnici dali Jitunku a nastal kulturní šok. Dejte mi návod k miminku! Myslela jsem, že to nikdy neskončí. Že už budu do konce života jen přebalovat a kojit."
Když osud hodně naloží
Tři ženy se z pestré desítky matek se přece jen vymykají – a to mírou zátěže, která na ně v životě dolehla. Irena Svatá byla první žena u nás, která porodila přesto, že předtím podstoupila transplantaci ledviny a slinivky (v dětství u ní diagnostikovali cukrovku, která jí pozvolna devastovala tělo); kromě toho vidí pouze na jedno oko a právě kvůli problémům se zrakem musela tato rodit císařským řezem.
Jitce Ševčíkové, marketingové pracovnici v jedné IT firmě, zahynul 12. listopadu 2006 z fatální nepozornosti - pod koly vlaku - čtrnáctiletý syn. Ševčíková věcně vypráví zážitky a procesy, které "zvenčí" mohou vyhlížet i neuvěřitelně. Například: "Hned první noc se mi o Jaromírkovi zdálo. Přišel mi říct, že musí odejít, aby nás všechny posunul dál. Probudila jsem se a říkala si: ‚Ježíš, to byl ale živý sen!‘ A pak se mi začaly dát zvláštní věci. Jaromírek mi v jednom z dalších snů řekl, že se mám podívat do šuplíku, protože je tam něco, co chce dát spolužákovi. Nebo jsem chodila na místa, kam by mě nikdy předtím nenapadlo se vydat. Hodně maminek to takhle má, jen se o tom nemluví. Matka je na dítě přirozeně napojená, ale zprvu jí připadá, že má halucinace. Tři měsíce po synově smrti jsem jezdila do Chocně k těm kolejím. Paradoxně mě to místo uklidňovalo. (…) Jen jsem tam stála a dívala se, jak projíždí vlak… Protože to bylo to místo, kde Jaromír odešel, kde zažil tu transformaci z hmotného na nehmotné. Padal tam na mě klid. Neměla jsem žádné hysterické záchvaty, neplakala jsem, prostě mi tam bylo dobře."
Knihu uzavírá dialog se čtyřicetiletou Erikou Stütz-Ebner, která se v roce 1993 provdala za advokáta z Vídně a když otěhotněla, zjistila, že je HIV pozitivní. Nakazila se právě od manžela. Jejich svazek se brzy rozpadl, ale zůstala z něho zdravá dcera Berenika, která přibyla k synovi Dominikovi, jenž se Erice narodil v roce 1988. A roku 1999 Erika se svým novým partnerem adoptovali tříměsíčního HIV pozitivního chlapce Samuela. Eričina rodina žije na okraji Vídně. "Cítím na sobě, že je to rok od roku horší. Od loňského dubna mám plný invalidní důchod. Dřív jsem často sama sobě dokazovala, co všechno zvládnu. Třeba celý tenhle byt jsem zrekonstruovala sama. Támhle jsem zbourala zeď, pobíhala jsem tu se sbíječkou… Dneska uklidím polovinu kuchyně a pak dva dny nezvednu ruce, protože mě hrozně bolí. Mám potíže s nervy na rukou a nohou. Dřív jsem moc ráda jezdila na kolečkových bruslích a na kole, ale to teď vůbec nezvládnu," říká Erikou Stütz-Ebner v poslední odpovědi Rozhovorů o matkách a mateřství.
Organickou součástí svazku jsou snímky zpovídaných žen. Ke zhotovení dokumentace si Lucie Hášová Truhelková přizvala studiového fotografa Ludvíka Kiliána Havlíčka (1973). Jeho černobílé záběry kolísají mezi psychologizujícím portrétováním (Natálie Kocábová, Jitka Ševčíková, Erika Stüt-Ebner) a líbivým pózováním (Daria Klimentová, Iveta Hrůzová). Dokážu si představit kvalitnější fotografické řešení, které by jedním snímkem pronikalo do tváře dané ženy a druhým ukazovalo prostředí (ať domácí či pracovní), v němž ona žena působí. Nicméně Havlíčkův obrazový příspěvek "nevyklání" rozhovory natolik jinam, jako v úvodu popsaná grafická úprava knihy.
