Ostatně publicistikou není ani titul, který příslušnou Literu nakonec obdržel – životopis režiséra Petra Lébla od Radky Denemarkové. Ukazuje to na vágnost termínu publicistika a na bezradnost poroty, která dodala nominace do této kategorie.
Tesař typografický
Štormovy texty se pohybují mezi promluvou k typografické obci a k mladým adeptům tvůrců písma, a mezi obecnějšími pojednáními o vývoji a smyslu typografie, určenými pro širší publikum.
Jeho příspěvky se nevyhýbají odborné terminologii, ale neustále se vysmekávají z odbornického a fachidiotského chomoutu. Dokážou být precizní i uvolněné zároveň. Jsou ne(s)vázané. V knize se pravidelně střídají stránky textové a obrazové; co je řečeno, je vzápětí i ukázáno.
Co vím, na českém trhu a v domácí produkci se jedná o publikaci opravdu jedinečnou; tím spíš, že Štorm bere v potaz nejnovější vývoj oboru, do něhož zásadním způsobem promluvily digitální technologie. Dobře ví, že bez nich to nejde, ale neklaní se jim jako svatému teleti. Počítače a softwarové programy jej nemohou odklonit od toho, co má za podstatné – od řemeslného fundamentu.
Důraz na ovládání řemesla je u Štorma značný, teprve ten umožňuje, dle potřeby, možností a chuti, buď výrazový "odvaz“, anebo funkční střídmost, vědomou ukázněnost. Štorm v knize působí cosi jako tesař, který bez milosti odsekává každý zbytný dekor, každou pózu.
o knizeFrantišek Štorm: Eseje o typografii. Koncept, ediční spolupráce a redakce Terezie Pokorná. Foto František Štorm, pokud není uvedeno jinak. |
Jeho Eseje o typografii jsou dílem optimistickým, nenásilnou výzvou ke svobodnému myšlení a chování. Cizí je mu jakékoliv elitářství, jakákoliv nafrněnost. Ani neulétává do vizionářské a titánské osamělosti. Realisticky vychází z role, kterou typografie má jak obecně, totiž napomáhat sdělení, lidské komunikaci, tak z možností, které trh a svoboda nabízejí – pracovat pro průmyslové firmy, pro média, pro reklamu, ale také pro nakladatelství, pro přátele, pro sebe.
V Esejích o typografii se ovšem nachází nemálo pasáží, které přece jen vyžadují jistou orientaci v oboru, respektive v pojmosloví. Některé pojmy autor vysvětlí, ovšem teprve dodatečně, při některém z jeho dalších použití (například stencil, šablonové písmo), některé vůbec.
K dokonalé spokojenosti mé osobní a nejspíš i ostatních čtenářů ze "širšího“ publika by tedy téměř jistě přispěl slovník základních pojmů, tím spíše, kdyby Štorm ty pojmy vyložil s espritem a energií sobě vlastními.
Jednu věcnou opravu učinil typograf na svých internetových stránkách (http://www.stormtype.com/eseje) sám, a to v detailu na straně 114: "Sám Hitler nazval gotické písmo v roce 1941 jako ('Schwabacher Judenlettern' – historicky nemožné pro věk oceli, železa a betonu, čímž se zásadním způsobem zasloužil o rozšíření latinky v Německu.“ Nebyl to ovšem Hitler, koriguje Štorm, nýbrž jiný velkonacista, Martin Bormann.
Uhlobaron bez respektu
Zapomenout nelze na to, že Eseje o typografii jsou dílem i vtipným, (sebe)ironickým, jsou psány s vervou a radostí. Štorm je soustavně nesoustavný, "od písmenek“ odbíhá do historie i k žité, aktuální současnosti, často cosi podotýká na okraj, glosuje, komentuje.
Jedna z mnoha partií, které by se na dokreslení daly citovat: "Grafická úprava běžných časopisů může být stálou obživodárnou prací. Každý grafický designér na světě po této adrenalinové zakázce snů touží a naivně se těší, jak vydavatele přesvědčí pádnými argumenty, bude excelovat logickou a elegantní kompozicí s inovativními prvky, pracovat nápaditě se snímky od slovutných fotografů, určovat životní styl, módu a dostávat za to ceny ve všelijakých grafických soutěžích. Běžný časopis však má redakci, ředitele a majitele, kteří čím jsou hloupější, tím lépe vědí, jak má typografie vypadat a dávají grafikovi nekonečné lekce. Práce ve společenském týdeníku se tak rázem mění v otročení inzerentům a nepřetržitému důrazu na prodejnost. Dříve měly noviny a časopisy za úkol šířit pravdivé zprávy a osvětu, dnes musí tvořit zisk vydavateli, ostatní je vedlejší. Role typografa v takovém případě spočívá v nadbíhání masovému nevkusu, podpoře stádních hodnot a módních trendů. Nejhorší jsou časopisy, které kdysi měly vysokou novinářskou i grafickou úroveň, náhle změní majitele, pohltí je nějaký cizí nakladatelský dům, anebo tuzemský uhlobaron. Čím více nový majitel proklamuje, že nebude zasahovat do obsahu, tím více tlačí na redakci, aby se titul dostal do 'černých čísel'. Výsledkem je nemastný neslaný plátek na barevné křídě, který jako houba pohlcuje špínu ulice a žumpu celebrit.“
Citovaná partie tedy dokumentuje další rysy Štormovy knihy: silnou subjektivitu, názorovou "drzost“, argumentační nekorektnost a - což s tím ovšem těsně souvisí - tázání se po smyslu oné "písmenkové“ tvorby. Když už mám s typografií žít, říká vlastně František Štorm, a svého života si cením, nemohu se neptat, co mi typografie může dát a co zase já mohu dát jí, respektive co jejím prostřednictvím mohu poskytnout druhým lidem.
Z toho všeho zřetelně plyne, že název knihy - Eseje o typografii - klame tělem a mrká na nás: tady zdaleka nejde jen o typografii! To si ostatně myslel i onen znalec bible, který - jak píše autor v závěrečném textu - se jednou dostavil na Štormovu přednášku, protože se jmenovala O písmu.
