Petr Hruška nikdy nebyl chrličem snadných asociativních veršů. Jeho průkazným znakem byla a je soustředěná civilnost, lapidárnost a přesnost viděného, absence metafor, akrobatický pohyb na samé hranici poezie. V důsledku toho i prostá sdělnost, byť šlo vždy o poezii sofistikovanou, intelektuální.
O knizePetr Hruška: Darmata.
Ilustrovala Katarína Szanyi. Host, Brno 2012, 60 stran, doporučená cena 199 korun.
|
Svět jeho textů se také konstantně skládal ze sotva postřehnutelných detailů obývacích ploch - z různých rohů skříní, ubrusů, umakartových vzorů, klik u dveří, pet lahví a bot. Tedy z předmětů, které svou nehybností tak snadno dokáží uvěznit člověka v nejistotě. Zvlášť když za ty kliky bere a když těmi dveřmi prochází někdo na zapřenou, bez vůle a nutkání k odchodu. Nebo když v textu bolestně vnímáme nerozhodné pohyby přespříliš velkého dítěte, které se náhle ocitá v dosud neznámé skutečnosti. Ano: básně Petra Hrušky, to jsou i diskrétní rodinná dramata nazíraná z bolestného odstupu.
Básník a literární historik Petr Hruška při setkání s krajany, které se uskutečnilo 23. dubna 2012 v chorvatském Daruvaru.
V tom všem lze autora poznat i v jeho nové sbírce Darmata. A přesto je ta pětiletá básnická odmlka patrná. Jako by Petr Hruška od svých textů již nepožadoval stylistický manévr úniku, žádné vysvobození skrze estetickou „rozmařilost“, pro niž lze leccos z tíživé zkušenosti textů hodit za hlavu a kochat se samotnou „poezií“. Hruška radikálně odřízl vše, co by mohlo zavánět intelektuální hrou. Ne hra, ale tvrdost, ne smíření, nýbrž poznání, byť za cenu stylistické neladnosti textů. Jen těžký smutek, mutismus, tedy postupná ztráta řeči.
Ještě jedno drobné srovnání s pět let starou sbírkou Auta vjíždějí do lodí. Přes neoddiskutovatenou kvalitu textů mě tenkrát Hruškův sklon odskočit si do žonglérského estetismu místy dráždil. Bylo v něm čitelné sebevědomí autora, který umí psát a „zapomíná“ proto, že slova skládá s rafinovanou schematičností, podle rozpoznatelného klíče.
Ostravské uvedení Hruškovy sbírky
se uskuteční 17. července v klubu Atlantik (Čs. legií 7), od sedmnácti hodin. |
Sbírka Darmata je v tomto smyslu zcela jinde. Je v ní i několik stylisticky plovoucích, naturalistických obrazů (přepsané básně podle e-mailů či zaslechnutých hovorů dospívajících chlapců). A jsou to právě tyto absurdní nebásně, které nás chrání před propastí estetické iluze poezie. V tom spočívá Hruškův radikální odklon i krok do neznáma, návrat k poezii, která chce být přirozeně a nenásilně vším jiným než poezií souladu. V tomto smyslu Darmata – příjemně - překvapí.
Ačkoliv: jaká je příjemnost z poznání, že jazyk se v básních ztrácí, že není už možné najít jiného dorozumění než v ostrém záznamu nesmyslně deklasované řeči? Nebo je právě tohle poznání samo o sobě spásné? Nakonec i závěrečná báseň Darmat zvaná Škrt neznamená jen konec ve sbírce, ale i skoro meditativní porozumění z definitivy konce.
Přátelé literáti: Jan Balabán a Petr Hruška v ostravském klubu Černý pavouk
Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE |
Do čtyřiceti tří básnických textů je jako leitmotiv vložena natřikrát různě variovaná báseň A viděl jsem/ jak vyzáblý/ je ten dopis do léčebny... Je to jediný „estétský“ vtip této sevřené, seversky tvrdé sbírky. A současně provokativní schválnost, ale i nanejvýš úsporná metafora celé knihy. Prostá zpráva o stavu věcí. Prosté sdělení, že řeč samovolně odchází na úbytě a je nahrazena ničím, respektive čímsi v podobě mutismu. Věřím, že v tak přímém pojmenování zmaru musí být obsažena i naděje, neboť jde snad - alespoň u básníka Petra Hrušky- o posun zpátky k sobě samému, k prajazyku beze slov.
Darmata jsou v tvorbě Petra Hrušky zásadní sbírkou. Meditativní, krutou a pokornou.
Petr HruškaNarodil se roku 1964. Básník a literární historik. Vydal básnické sbírky Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (2002), Zelený svetr (soubor, 2004) a Auta vjíždějí do lodí (2007), Darmta (2012). Pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Střídavě učí literaturu na ostravské a brněnské univerzitě. Podílel se na řadě literárněhistorických prací (slovníky spisovatelů a lterárních periodik, kapitoly z dějin literatury), je autorem monografie Někdy tady. Český básník Karel Šiktanc (2010). Žije v Ostravě. Je editorem spisů Jana Balabána, která vydává nakladatelství Host. |
