Tibet není na prodej. Ani po dobrém, ani po zlém

Peking v posledních letech investoval do Tibetu slušné peníze, vybudoval nové komunikace, nemocnice a školy. To je jedna strana mince. Druhou je skutečnost, že z peněz proudících na střechu světa z Pekingu mají největší prospěch místní Číňané. Těch v Tibetu žije víc než domorodců a příliv čínských migrantů neustává.

Krev na tváři tibetského mnicha. Po zákroku policie v Káthmándú, Nepál, 17. března 2008. | foto: Reuters

Když se jim nepodařilo zlomit Tibeťany silou, rozhodli se Číňané, že si je koupí. Několik desetiletí po řádění jejich okupační armády tak ve snaze definitivně si Tibet podrobit vtrhli na „střechu světa“ noví „soft“ vetřelci – stavební inženýři a bankéři, a také všelijaká konzumní lákadla. Na rozdíl od brutálního přístupu vojáků měli čerství příchozí „bohulibější“ cíl – proměnit Lhasu, pro Tibeťany stále posvátné město bohů, v pulzující a prosperující místo.

Číňané v posledních letech napumpovali do rozvoje Tibetu a především do tamní infrastruktury stamiliony dolarů, podmanit si duše a srdce obyvatel drsné tibetské plošiny se jim přesto nepodařilo. Čínskému přístupu k Tibetu se nevede po dobrém, ani po zlém. Nepokoje, které v posledních dnech zachvátily metropoli Lhasu i další místa, o tom svědčí více než výmluvně.

Nikdy nás nepochopí
„Číňané nás nikdy nepochopí. Nerozumí tomu, jací jsme, nechápou naše náboženství, nechápou nic,“ řekl nám jeden mladý Tibeťan před mnoha lety, když jsme s kolegou Viliamem Buchertem procházeli východotibetským městem Čhamdo. „Jsou zahleděni do sebe a nás vnímají jen jako nevzdělanou a špinavou spodinu,“ dodal ještě onen mladík.

Jeho slova platí stále. Číňané se totiž v Tibetu chovají jako pověstný slon v porcelánu. Mnohdy se nemusí jednat ani o zlý úmysl, spíše o necitlivost, ignorantství nebo patologickou zabedněnost. Šílené stavební úpravy, které zásadně proměnily charakter Lhasy a jež čínští komunisté rádi připomínají jako příklad nezištné pomoci „matky Číny“, budiž toho odstrašujícím příkladem.

Pryč s těmi paláci, postavíme supermarket
Může se někdo divit, že jediným „úspěchem“ takové strategie je nenávist či přinejmenším chladný odstup ze strany Tibeťanů? Je to podobné jako s ruskou okupací Československa po roce 1968. A to nám tu rudoarmějci nezplanýrovali třeba část staré Prahy s odůvodněním, že jde o nemoderní zástavbu.

To třeba ve Lhase musely uzounké historické uličky ustoupit velikášským plánům na „modernizaci“. A zase – okupační úřady zřejmě nechtěly Tibeťanům ubližovat, naopak, chtěly se předvést. Ostatně podobně se vůdci předvádějí i doma. Stačí se podívat, jak nekompromisně musely zmizet například malebné chutungy v Pekingu, kde je nahradily skleněné a železobetonové věžáky.

A tak je to se vším, co Čína v Tibetu podniká. Chybí tomu pochopení, respekt před místní kulturou, před „jinými“ lidmi. Přechod čínského režimu od hrubého násilí k jemnějším a méně viditelným formám tlaku na Tibet na výše uvedeném konstatování mnoho nemění.

Tibeťany tento arogantní humpolácký přístup vhání do opozice vůči všemu čínskému. A byť jsou třeba na první pohled loajálními zaměstnanci vládních úřadů, často se rychle „vybarví“. „My jsme Tibeťané, nejsme Číňané. Tohle není Čína, to je Tibet,“ rozzlobil se jeden úředník v Čhamdu, když jsem ho v domnění, že je Číňan, požádal, aby mi přeložil čínskou frázi.

Je to rozvoj, nebo destrukce?
Čínská vláda se loni pochlubila, že do čtyř let, tedy do roku 2011, investuje v Tibetu 100 miliard jüanů (v přepočtu zhruba 220 miliard korun). Jistě impozantní částka.

Problém spočívá ve faktu, že domácích Tibeťanů se nikdo neobtěžuje zeptat, jak a na co ji použít. To přece vědí čínští papaláši nejlíp. A tak mnohdy vznikají předražené a zhola zbytečné projekty, jež často ničí tamní kulturu a životní prostředí a nemají sloužit ničemu jinému než velikášským ambicím, případně čínské armádě. Nebo také vzniku jakési „tibetské zoologické zahrady“, co nejsnáze dostupné organizovanými turistickými zájezdy, a ziskům pro privilegované.

Jen namátkou: k čemu potřebují Tibeťané obří letiště v nadmořské výšce přes 4 300 metrů, které hodlají Číňané postavit v pustinách západního Tibetu? Tibetští aktivisté považují železniční a letecké linky za politický a ekonomický nástroj, kterým se komunistická vláda snaží Tibet maximálně připoutat ke zbytku země. A varují před narušením tradičního způsobu života a ohrožením tamějšího křehkého ekosystému.

Slouží tedy čínské finanční injekce do Tibetu jeho rozvoji, či spíše jeho destrukci? Záleží na úhlu pohledu. To, že na území tibetské plošiny došlo od 50. let k ohromnému ekonomickému a sociálnímu vývoji, nelze zpochybňovat. Byť to třeba někomu není po vůli, Tibet, stejně jako mnohé další dosud zaostalé oblasti planety prochází nevyhnutelnou modernizací. Jak však svědčí různé rozbory na základě čínských oficiálních statistických dat, jež provádějí nezávislé instituce (naposledy třeba Tibet Information Network), z přílivu dotací těží Tibeťané nejméně. Mnohem větší prospěch z něho mají čínští přistěhovalci, jejichž příliv stále sílí.

Čínská představa, že ekonomický růst uláme hroty tibetskému odporu tak nevychází. Úsilí Pekingu o přeměnu střechy světa v jednu z obyčejných čínských provincií je tak i po sedmapadesáti letech od okupace stále na svém počátku.

. Tibetanistka: Samostatnost Tibetu teď není reálná

Rozhovor MF DNES se Zuzanou Ondomišiovou, etnoložkou a tibetanistkou, uznávanou odbornicí na tuto zemi.

Věříte, že Tibet by někdy mohl být samostatný?
V současné situaci to není reálné. I když jako buddhisté jsou Tibeťané přesvědčeni, že nic není trvalé, že všechno podléhá neustálým změnám. Budoucnost je otevřená, a jaká bude, záleží na dnešku. Tibeťané včetně dalajlamy volají po tom, aby byl naplňován alespoň statut autonomie, který má Tibetská autonomní oblast formálně od roku 1965. A jestli někdy dojde k rozpadu ČLR? To by muselo vycházet z vnitřního rozhodnutí a přání jejích obyvatel.

Proč vlastně propukla rebelie Tibeťanů právě teď?
10. březen je Dnem tibetského národního povstání. V březnu 1959 se Tibeťané čínské moci vzepřeli, ale jejich málo organizované vystoupení armáda brutálně potlačila.

Souvisí nynější nepokoje s čínským pořadatelstvím olympiády?
Spíše nepřímo. Olympiáda dává Tibeťanům šanci, že svobodný svět uslyší jejich volání o pomoc. Komunistický režim v Číně už půl století nezajímá, co si Tibeťané myslí a jakou existenci si přejí.

Proč Čína nedokáže přesvědčit Tibeťany, že s ní jim bude lépe?
Protože mají svou padesátiletou zkušenost. Samozřejmě, do infrastruktury se investují obrovské peníze. Ale všechny ty nové školy, hotely, nemocnice, železnice, elektrárny, silnice slouží především „tibetskému“ obyvatelstvu chanského původu, čili Číňanům z vlastní Číny, kteří se do Tibetu stěhují za státními finančními a sociálními pobídkami, a také rostoucí mase čínských turistů. Jako příklad: čínští inženýři plánují betonové domy v „tibetském“ stylu, stavějí je čínští dělníci a stěhují se do nich povětšinou další čínské rodiny. Ale ve statistice se to objeví jako investice do rozvoje Tibetu.

Lze vůbec o čínské přítomnosti v Tibetu říci něco pozitivního?
Z hlediska západního pohledu na „pokrok“ a „rozvoj“ by se určitě něco našlo. Ale mě se na to snad raději neptejte. Jako etnolog jsem přesvědčena, že Tibeťané jako svébytný národ s vlastní kulturou mají mít vliv na to, jakým způsobem chtějí žít a jaké hodnoty chtějí preferovat.

Jak se vlastně Tibet změnil?
To by bylo na knihu. Za posledních 10 let se Tibet změnil více než za předchozí století. Ale to se týká spíše vnějšího pohledu. Mentalita Tibeťanů, jejich pohled na svět, smysl pro toleranci, nenásilí a pomoc bližnímu jsou v nich stále hluboce zakořeněny. Tyto vlastnosti jsou však handicapem v honbě za okázale zářnou socialistickou budoucností Číny.

Na rozdíl od jiných zemí s represivními režimy je Tibet ve světě ostře sledovaný. Proč tomu tak je?
Myslím si, že je řada zemí a oblastí od Afriky přes Jižní Ameriku až po Asii, ale i mnoho míst v Evropě, která si zaslouží pozornost svobodného světa. Že jich je tolik, to je spíš ostuda celé naší civilizace.

Také v Česku je zájem o Tibet obrovský, čím to je?
Máme s Tibetem mnoho společného, a to nechci vytahovat nějaké prvoplánové paralely. My jako malá země s mocnými sousedy máme podobné zkušenosti. Upozorňovat na porušování lidských práv kdekoli ve světě je naše morální povinnost.

Vy jste založila Nadační fond Potala. Jaký je jeho smysl?
Na desetiletou činnost NF Potala navázalo stejnojmenné občanské sdružení. Naším cílem je seznamovat veřejnost s tibetskou kulturou a přispívat tak k jejímu uchování. Máme také řadu projektů pro pomoc Tibeťanům. Na ně získáváme peníze z darů a benefičních akcí, jako je například letošní Festival pro Tibet.