Americký prezident Barack Obama po přistání v Annapolis; Maryland, 6. února 2013

Americký prezident Barack Obama po přistání v Annapolis; Maryland, 6. února 2013 | foto: - Kevin Lamarque, Reuters

Tenhle rok se jaderná záležitost kolem Íránu pohne. Kamkoliv

  • 4
Se začátkem druhého funkčního období bude americký prezident Barack Obama nucen věnovat značnou pozornost snaze dát do pořádku domácí finance USA. Vážné obavy ale vyvolávají i zahraničněpolitické obtíže a navzdory probíhajícímu konfliktu v Sýrii a možnému rozšíření války napříč africkým regionem Sahel je ve Washingtonu konsenzus takový, že rok 2013 bude „rokem rozhodnutí“ ohledně Íránu.

Svou první exekutivu Obama začal nabídkou jednání s islámskou republikou. Do paměti se zapsal výrok z inauguračního projevu, který pronesl roku 2009: „Podáme vám ruku, jste-li ochotni rozevřít svou pěst.“ Ve druhém inauguračním projevu svůj závazek zopakoval, ač mnohem skrytěji. „Projevíme odvahu usilovat o řešení našich sporů s jinými státy mírovými prostředky – ne proto, že na nebezpečí, jež nám hrozí, hledíme s naivitou, ale proto, že vyjednávání dokážou trvaleji setřít podezřívavost a strach.“

Trpělivost nemůže být nekonečná

Jak nedávno uvedl americký akademik a aktivista Hussein Ibish, Obama jmenoval kabinet sestavený tak, aby mu přinesl maximální prostor k dojednání dohody s Íránem. Konkrétně jmenování vojenských veteránů ministry zahraničí a obrany mu zajistí cenné domácí politické krytí pro dohodu, která by nevyhnutelně vyžadovala uvolnění sankcí proti Íránu a téměř určitě uznání jeho práva obohacovat uran na nízké úrovně koncentrace. To by íránským vládcům mělo ukázat nejen to, že USA myslí dohodu vážně, ale také to, že nabídka, kterou jim USA předloží, je pravděpodobně nejlepší, jakou mohou dostat.

Obamova vláda sestavila neobyčejnou koalici zemí, které zavedly hospodářské sankce, jež mají doložitelný účinek na cenu a dostupnost zboží v Íránu a na schopnost i mocných institucí, jako jsou například Revoluční gardy, obchodovat.

Koalice ale nevydrží napořád a bolestivost sankcí pociťují obě strany, neboť postihují prodávající i kupující. Například země jako Jižní Korea a Japonsko omezily dovozy íránské ropy jen zdráhavě a především země jako Čína a Rusko u sankcí zřídka hrají poctivě.

Vojáci íránské Revoluční gardy pochodují kolem mauzolea ajatolláha Chomejního v Teheránu. (22. září 2011)

Obama navíc nemůže donekonečna hrozit, že „na stole jsou všechny možnosti“, aniž by u Íránců a dalších národů na Středním východě ztratil věrohodnost. Jak poukazuje odbornice Brookingsova institutu na zahraniční politiku Suzanne Maloney, země v regionu i mimo něj poděsil už nedostatek vůdčích schopností USA ve věci Sýrie. Dají-li USA ještě jednu seriózní šanci jednáním (věrohodnou nabídkou a nefalšovanou ochotou vstoupit do rozhovoru), budou odmítnuty a nic neudělají, samy sebe vlastně prohlásí za papírového tygra. V tu chvíli se sankční koalice pravděpodobně rozdrolí vprostřed mnohem širší ztráty důvěry v americké vedení.

Už je to příliš daleko, totiž v koutě

USA se tak zahnaly do rohu. Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski nedávno pádně argumentoval proti vojenskému zásahu a navrhl místo něho strategii, která by pokračovala v sankcích a rozšířeném odstrašování. Upřednostňuje politiku připomínající postoj k sovětskému bloku během studené války: „K íránské vojenské hrozbě namířené proti Izraeli či jiné zemi na Středním východě, která má s USA přátelský vztah, by se přistupovalo, jako by byla mířena proti samotným Spojeným státům, a vyvolala by úměrnou reakci USA.“

Usáma bin Ládin (vpravo) se Zbiegniewem Brzezinskim, poradcem pro národní bezpečnost amerického prezidenta Jimmyho Cartera. (snímek z roku 1980)

Moudrost Brzezinského přístupu si rozhodně uvědomuji. Obama už ale zavedl USA a jejich spojence příliš daleko po současné stezce. Navíc – a jde o zásadní věc – Brzezinski zapomíná, že Obamovo odhodlání znemožnit Íránu pořídit si jadernou zbraň neplyne jen z obavy o bezpečnost Izraele či stabilitu na širším Středním východě.

Obama se opakovaně přihlásil ke snaze otočit směřování světa ke „globální nule“ – světu bez jaderných zbraní. Je přesvědčen (stejně jako bývalí ministři zahraničí Henry Kissinger a George Shultz, bývalý ministr obrany William Perry a bývalý senátor Sam Nunn), že pokud svět nenajde způsob jak žít bez jaderných zbraní, ocitneme se ve světě, kde je bude vlastnit 30-50 států, což na nepřijatelně vysokou úroveň zvýší nebezpečí jejich odpálení, ať už v důsledku nehody či úmyslně. Přesvědčit velmoci, aby své jaderné arsenály zlikvidovaly, se může zdát podobně politicky naivní jako protlačit Kongresem USA legislativu omezující držení střelných zbraní, ale Obama dal i u tohoto tématu najevo ochotu se o to pokusit.

Barack Obama při projevu na Pražském hradě (5. dubna 2009)

Barack Obama při projevu na Pražském hradě (5. dubna 2009)

Jakkoli logická či přitažlivá je politika zadržování, z Obamova odhodlání prosazovat celosvětovou denuklearizaci, jež má být součástí jeho odkazu, vyplývá, že dokud je na stráži, nedovolí žádné další zemi pořídit si jadernou zbraň, jak to učinili jeho předchůdci v případě Indie, Izraele, Severní Koreje a Pákistánu. Pro USA i pro Írán je tedy v sázce velmi mnoho.

Syrská chyba se již nestane

Ostatní země by neměly Obamovo odhodlání podceňovat. Vlády, které mají s Íránem vztahy, by měly zdůraznit, že nadešel čas dospět k dohodě. Země jako Turecko a Brazílie (a možná Indie a Egypt) by pak mohly přispět tím, že navrhnou způsoby, jimiž by Íránci mohli splnit požadavky mezinárodního společenství a zároveň si zachovali tvář, společně s dlouhodobějšími alternativami k obohacování paliva, které by byly slučitelné s potlačováním globální jaderné hrozby. Spojenci Ameriky zase musí být připraveni semknout se jak nad obrysy dohody, tak nad ochotou udeřit vojensky.

Není státnickým uměním volit mezi válkou a diplomacií, jako by šlo o vzájemně se vylučující možnosti, ale pochopit, jak jdou dohromady. V případě Sýrie byl Západ opakovaně vyzýván k diplomacii a současně k vyloučení jakéhokoli vojenského zásadu, což mělo předvídatelně špatné výsledky. S Íránem USA tuto chybu nezopakují.

Anne-Marie Slaughterová

Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka plánování politických přístupů na ministerstvu zahraničí USA (2009-2011), vyučuje politologii a mezinárodní vztahy na Princetonské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Tittulek a mezititulky jsou redakční.


Video